III.ÚS 2893/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2893/15 ze dne 17. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Botanické zahrady hl. m. Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015 č. j. 33 Cdo 2870/2014-869, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014 č. j. 28 Co 409/2013-804 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2013 č. j. 10 C 187/2000-720, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a akad. arch. Zdeňka Deyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 2 525 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 748 015,95 Kč (výrok II) a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 71 015 Kč (výrok III). Žalovaná částka představovala zálohy, které stěžovatelka (jako objednatelka) zaplatila vedlejšímu účastníkovi (jako zhotoviteli) na základě smlouvy o dílo, která byla uzavřena dne 8. 11. 1996 a jejímž předmětem bylo provedení projektové dokumentace ke stavbě skleníku, přičemž od této smlouvy, resp. její části, týkající se prováděcí projektové dokumentace, stěžovatelka odstoupila. Obvodní soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastník má nárok (oproti nároku stěžovatelky na vrácení záloh) na úhradu již vykonané práce a účelně vynaložených nákladů ve výši minimálně 3 400 188,80 Kč, a protože stěžovatelkou zaplacené zálohy této částky ani nedosahují, žalobě nebylo možné vyhovět. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I a III potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi přiznaná částka činí 503 323,70 Kč, jinak ho potvrdil, a současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 45 302,40 Kč. 4. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že je zčásti nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., zčásti (v případě námitky promlčení práva na zaplacení ceny vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů) je odmítl pro vady spočívající v tom, že stěžovatelka nespecifikovala, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu posledně citovaného ustanovení má za naplněný, a zčásti jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 303 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka soudům nižších stupňů vytkla, že na daný případ odstoupení od smlouvy aplikovaly § 642 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), avšak pokud jde o způsob vypořádání plnění ze zrušené smlouvy, aplikovaly (ve své podstatě) ustanovení § 457 o. z., ač nutno použít speciální ustanovení § 642 odst. 1 o. z.; to má dle stěžovatelčina názoru význam z toho hlediska, že nejde o případ zákonem stanovené vzájemné podmíněnosti plnění, a soud tak nemůže ex officio provést vzájemné zúčtování nároku, ale může tak učinit pouze na základě námitky započtení. Vedlejší účastník v soudním řízení netvrdil, že proti jejímu nároku započetl svůj nárok (na úhradu vykonané práce a náhradu účelně vynaložených nákladů). Nejvyšší soud vyšel z toho, že účelem ustanovení § 642 odst. 1 o. z. je vzájemné (rovnocenné a současné) vypořádání nároků obou smluvních stran a odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 33 Odo 813/2002. Tento odkaz stěžovatelka považuje za nepřiléhavý, neboť v něm jde o "interpretaci zásahu smluvní volnosti stran do označeného zákonného ustanovení". Dle stěžovatelky, pokud "účelem ustanovení je "vzájemné, tj. rovnocenné a současné vypořádání nároků obou smluvních stran", pak je třeba vysvětlit, proč se na způsob vypořádání plnění podle tohoto ustanovení nepoužije obecná úprava § 457 o. z., když obsah takto vysloveného závěru dovolacího soudu se s obecnou úpravou překrývá". Stěžovatelka má za to, že dané odůvodnění (ve světle ustáleného názoru, že se v případě ustanovení § 642 odst. 1 o. z. neaplikuje § 457 o. z.) postrádá smysl, a jde tak o interpretační libovůli ze strany Nejvyššího soudu. 6. Dále stěžovatelka namítla, že se městský soud nezabýval listinnými důkazy [blíže specifikovanými usneseními valných hromad České komory architektů (dále jen "ČKA"), stanoviskem a Bulletinem ČKA] navrženými ke konkrétním tvrzením v odvolacím řízení podle § 205a písm. c) o. s. ř. (a to v odvolání ze dne 15. 8. 2013 a znovu u jednání dne 15. 1. 2014). V řízení před obvodním soudem bylo navíc navrženo provedení důkazu znaleckým posudkem znalců Bukovského a Bedrníčka, jakož i výslechem těchto osob. Tento znalecký posudek neměl doložku podle § 127a o. s. ř., ovšem v době jeho vypracování dané ustanovení neexistovalo. Tito znalci se přitom mohli vyjádřit nejen ke kvalitě prováděcí projektové dokumentace po technické stránce, ale i k její hodnotě po stránce ekonomické, a to na rozdíl od (pozn.: soudem ustanoveného) znalce akad. arch. Jana Sapáka (dále též jen "znalec"), který byl znalcem v oboru projektování a stavebnictví. Tyto důkazy se týkaly pro řízení rozhodujících skutečností - šlo o zpochybnění nestrannosti (nepodjatosti) posledně jmenovaného znalce, o zpochybnění jeho odborných závěrů v oblasti, pro kterou není zapsán v seznamu znalců a dokonce nemá příslušnou odbornost (ekonomické vzdělání). Městský soud tyto důkazy neprovedl a jejich provedení nezamítl, takže toto své rozhodnutí nemohl ani odůvodnit. Ignoroval tak ustanovení § 205a písm. c) ve spojení s § 120 odst. 1 a § 122 odst. 1 o. s. ř., aniž tento svůj (dle stěžovatelky svévolný) postup zdůvodnil. 7. Dále stěžovatelka uvedla, že nesouhlasila s ustanovením uvedeného znalce a s otázkami, které mu byly položeny. S odkazem na soudní spis pak odmítla, že by mu neposkytla součinnost, pokud jde o předložení prováděcí projektové dokumentace, a uvedla, že byla-li z tohoto důvodu vyžádána tato dokumentace od vedlejšího účastníka, mohla být mezitím dokončena a zbavena vad. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 35/03 (N 102/30 SbNU 455) namítla, že vedlejší účastník i znalec jsou členy ČKA, což vzbuzuje pochybnosti o jeho nepodjatosti, a když v průběhu odvolacího řízení zjistila skutečnosti, jež tuto obavu konkretizovaly a zřejmě usvědčovaly znalce z nepravdivého tvrzení, soud příslušné důkazy, jak zmíněno výše, ignoroval. Znalec se zhostil rovněž otázek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, které mu s ohledem na jeho odbornost řešit nepříslušelo, navíc v původně zpracovaném posudku z roku 2007 se diametrálně liší obvyklá cena projektu od ceny uvedené v jeho dopracování z roku 2010, na jejímž základě vedlejší účastník zcela uspěl. Vzhledem k tomu má soud za to, že soudy nižších stupňů aplikovaly ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. svévolně. 8. Dle stěžovatelky rozhodnutí o tom, že nárok vedlejšího účastníka nebyl promlčen, učinil znalec, když uvedl, že s ohledem na výpočet odměny tak, jak jej stanoví ČKA, nemohl vedlejší účastník vyúčtovat svou odměnu do okamžiku, než byla zjištěna konečná cena stavby. Bylo však na obecných soudech učinit závěr, kdy a jak lze vyúčtování provést, přičemž tyto měly zohlednit, že sám znalec původně cenu díla odhadl na základě kubických metrů obestavěného prostoru, nikoliv na základě skutečné ceny stavby. O námitce promlčení tak měly rozhodnout, aniž by vycházely ze znalcova tvrzení o nutnosti vyčkat dokončení díla, opírající se o výkonový a honorářový řád ČKA, neboť k řešení této otázky odborných znalostí nebylo třeba, navíc tento řád byl shledán příslušným státním orgánem nepřípustným. 9. Stěžovatelka upozornila na délku řízení s tím, že se nyní domáhá na státu náhrady újmy za průtahy a že to pro ni znamenalo enormní zátěž s ohledem na náklady řízení. Namítla dále, že v jeho průběhu došlo ke změně obsazení obvodního soudu, aniž by ten sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž došlo k porušení § 119 odst. 3 o. s