III.ÚS 2912/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2912/24 ze dne 26. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Ing. Ivana Holuba, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem Konzumní 643/10, Praha 14 - Hloubětín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2024 č. j. 24 Cdo 1406/2024-406, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023 č. j. 24 Co 170/2023-349 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. dubna 2023 č. j. 20 D 536/2020-285, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Holuba, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí [jmenovitě výrok II usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 4. 2023 č. j. 20 D 536/2020-285, výrok I usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2023 č. j. 24 Co 170/2023-349 v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II usnesení okresního soudu a celé usnesení Nejvyššího soudu] s tvrzením, že jimi byl porušen princip právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zákaz libovůle a svévole podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. V řízení o (dodatečném) projednání pozůstalosti po zemřelé Marii Holubové (zůstavitelce) okresní soud usnesením soudního komisaře ze dne 6. 4. 2023 č. j. 20 D 536/2020-285 stanovil hodnotu pozůstalosti částkou 1 881 674,14 Kč (výrok I), dále potvrdil, že dědictví nabyli jako dědici ze zákona synové zůstavitelky (stěžovatel a vedlejší účastník řízení) podle svých dědických podílů, tj. každý jednu polovinu (výrok II), uložil dědicům zaplatit soudnímu komisaři každý částku ve výši 11 440,55 Kč (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Stěžovatel namítal, že na zákonný dědický podíl vedlejšího účastníka řízení měl být proveden v jeho prospěch zápočet daru (nemovitosti v Č.) pocházejícího od zůstavitelky. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 31. 8. 2023 č. j. 24 Co 170/2023-349 usnesení okresního soudu ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by zůstavitelka přikázala procesně relevantním způsobem provedení zápočtu na dědický podíl [§ 1663 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], zabýval se krajský soud otázkou, zda existuje důvod pro provedení započtení soudem na dědický podíl bez příkazu, a v této souvislosti zkoumal, zda nebyl stěžovatel darováním nemovitosti v Č. ve vlastnictví zůstavitelky vedlejšímu účastníkovi řízení v roce 2019 neodůvodněně znevýhodněn (§ 1664 obč. zák.). Krajský soud, který vycházel ze skutečností zjištěných nesporně z listin a shodných tvrzení stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení, neshledal důvod provést stěžovatelem navrhované započtení k tíži dědického podílu vedlejšího účastníka řízení a nedospěl k závěru, že by byl stěžovatel neodůvodněně znevýhodněn ve prospěch vedlejšího účastníka řízení ve smyslu § 1664 obč. zák. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 8. 2024 č. j. 24 Cdo 1406/2024-406 odmítl jako nepřípustné (výrok I), neboť závěry krajského soudu byly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nebyl důvod je posuzovat jinak. Stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení ve výši 16 300 Kč (výrok II). Nejvyšší soud vyšel z toho, že § 1664 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud má při zkoumání neodůvodněnosti znevýhodnění přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování podmiňovaly či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Soudu je ponechána široká možnost uvážení, aby závěr o neodůvodněnosti zvýhodnění nepominutelného dědice odpovídal představě zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním. V posuzované věci krajský soud při hodnocení případného neodůvodněného znevýhodnění stěžovatele správně poukázal na výjimečnost možnosti provést zápočet na dědický podíl, který zůstavitelka nepřikázala. Ze zjištěného skutkového stavu pak zohlednil především to, že zůstavitelka žila s oběma účastníky v běžných rodinných vztazích, že darovala oběma účastníkům hodnotný nemovitý majetek postupně v rámci tří let před svou smrtí a že ani vysoká hodnota daru v roce 2019 provedeného ve prospěch vedlejšího účastníka řízení nebyla důvodem pro zápočet na jeho dědický podíl, jestliže k tomu nepřistoupily žádné další konkrétní okolnosti. Uvažované okolnosti jsou postačující pro závěr, že tu nejsou důvody pro výjimečné započtení na dědický podíl vedlejšího účastníka řízení pro neodůvodněnost znevýhodnění stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve líčí skutkový stav, rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení. Obecným soudům vytýká, že v rozporu s § 20 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nezjistily všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, vycházely jen ze skutečností uváděných účastníky a v rozporu s § 21 z. ř. s. neprovedly důkazy ke zjištění skutkového stavu. Nezohlednily ani skutečnost, že dochází k dalšímu poškozování stěžovatele v jeho majetkové sféře. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyl neodůvodněně znevýhodněn ve smyslu § 1664 obč. zák. Stěžovatelem předkládaná tvrzení (ohledně hodnoty daru pro vedlejšího účastníka řízení a dalšího využívání majetku zůstavitelky) svědčí o jeho znevýhodnění. Přestože souhlasí s názorem, že § 1664 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, nepovažuje proces uvážení soudu v kontextu všech jím zmiňovaných okolností za dostatečně pečlivý a úplný. Ničím nemodifikovaná akceptace vůle projevené zůstavitelkou činí podle stěžovatele § 1664 obč. zák. nepoužitelným. Za excesivní považuje i výrok Nejvyššího soudu, jímž mu bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení. Tento výrok nebyl s ohledem na § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nikterak odůvodněn. Závěrem poukazuje na to, že vedlejší účastník řízení zatajil existenci podstatného majetku zůstavitelky, se kterým nakládal, a že svoje procesní postoje průběžně přizpůsoboval soudy zjištěným skutečnostem, čímž nepochybně jednal v rozporu s dobrými mravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelovy ústavní stížnosti se podává, že podstatou jeho argumentace je pouze nesouhlas s výkladem podústavního práva, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy, která ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je tak pouz