Ústavní soud III.ÚS 3097/24 – Náležitosti žaloby

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelce uložil obvodní státní zástupce pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zástupce") napadeným rozhodnutím písemnou výtku podle § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění do 30. 6. 2024, neboť v jednom ze svých usnesení uvedla, že osoby, které iniciovaly podání kárného návrhu proti ní, "v rozporu se svými povinnostmi neuměly správně vyhodnotit, zda se v tomto bodě o kárné provinění jednat může či nikoliv".

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka kromě označení rozhodnutí (bod I žaloby) pak v bodě II žaloby pouze uvedla, že "uvedená výtka nemá své opodstatnění, je nesmyslná". V bodě III žaloby pak dále upřesnila, že "výtka nemá opodstatnění a je nesmyslná, navíc je odůvodněna zcela něčím jiným, než by se z logiky věci dalo očekávat" a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že tvrzení uplatněná v žalobě nebylo možné považovat za řádné žalobní body. Jelikož stěžovatelka podala žalobu poslední den dvouměsíční lhůty podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), městský soud ji nevyzýval podle § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad žaloby, tedy doplnění žalobních bodů. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl s tím, že rozhodnutí městského soudu je zákonné.

Stěžovatelka tvrdí, že v době, kdy podala správní žalobu, nevěděla, a ani vědět nemohla, o tom, že obvodní státní zástupce jednal jako podjatý orgán. Stěžovatelka namítá, že to, že v době dvou měsíců od udělení výtky ve své žalobě dostatečně určité skutečnosti nepopsala, jí nemůže být kladeno k tíži, neboť skutečnost, že obvodní státní zástupce je osobou podjatou, zjistila až následně, což je patrné z obsahu spisového materiálu.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

Ústavní soud konstatuje, že specifikace žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jedním z klíčových principů, na kterých je soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů založen. V posuzované věci jsou rozhodné § 75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 71 odst. 1 písm. d) téhož zákona, které upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany soudů ve správním soudnictví. Jde o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za protiústavní [viz nálezy ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355) a ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65)].

Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly již řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje pouze tvrzenou podjatostí obvodního státního zástupce, který výtku vydal, o níž se dozvěděla až ze spisu v průběhu řízení, pročež ji nemohla odůvodnit v žalobě. Avšak pomíjí, že její žaloba podaná k městskému soudu nesplňovala náležitosti správní žaloby, neboť neobsahovala žádný žalobní bod v souladu s § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud stěžovatelce osvětlil, že dvě obecné a strohé věty (viz citace v bodě 3 tohoto usnesení) není možné považovat za skutkově ani právně individualizované tvrzení, z něhož by bylo možné dovozovat důvody nezákonnosti rozhodnutí obvodního státního zástupce. Absence odůvodnění podjatosti obvodního státního zástupce tak nebylo důvodem pro zamítnutí žaloby, jak tvrdí stěžovatelka.

Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Závěr správních soudů o tom, že stěžovatelka nedostála svým povinnostem žalobu řádně odůvodnit, z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.