III.ÚS 3143/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3143/07 ze dne 19. 8. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 28 Co 421/2007-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek krajského soudu. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 10. 2001, č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy 2001, ve znění opravného sdělení ze dne 2. 5. 2002, bylo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 229/1991 Sb."), určeno, že stěžovatel není vlastníkem pozemků parc. č. 1520/1 a parc. č. 1522/1 v katastrálním území Mnichovo Hradiště (označených podle geometrického plánu č. 1166-25/2001), jelikož pozemky byly po převodu na stát zastavěny parkovištěm, a tato skutečnost tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14. 3. 2002, sp. zn. 44 Ca 7/2002, uvedené rozhodnutí v řízení podle části páté o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, potvrdil. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Mladé Boleslavi rozhodnutím ze dne 1. 8. 2005, č.j. 7607-3062/92/Šo 2005, obnovu řízení ukončeného rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 10. 2001, již stěžovatel navrhl, nepovolilo. Toto rozhodnutí Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 13. 9. 2005, č.j. 32384/05-17170, potvrdilo. Uvedená rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mladé Boleslavi a Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu stěžovatel napadl žalobou, podanou podle části páté o.s.ř., ve znění od 1. 1. 2003, kterou se za účasti Města Mnichovo Hradiště a Pozemkového fondu České republiky domáhal určení, že "je vlastníkem pozemku parc. č. 1522/1 (o výměře 596 m2) a pozemku parc. č. 1520/1 (část o výměře 1248 m2) v katastrálním území Mnichovo Hradiště", a dále "eventuálně" obnovy řízení, v němž "rozhodlo Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad v Mladé Boleslavi rozhodnutím z 24. 10. 2001, č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy 2001". Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 2007, č. j. 18 C 387/2005-76, byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil, sdíleje skutková zjištění, jakož i právní závěry, soudu prvního stupně (§ 219 o.s.ř.). Soud ve vztahu k návrhu na obnovu řízení konstatoval, že důvod pro obnovu řízení předvídaný ustanovením § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 71/1967 Sb."), nepředstavují 1/ změny v rozhodování vyšších soudů (nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01) při posuzování zastavěnosti jako překážky jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ani 2/ zjištění, že v řízení před Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem v Mladé Boleslavi (ukončeným jeho rozhodnutím ze dne 24. 10. 2001, č. j. 7231-RPÚ 3062/92/Sy 2001) použitý geometrický plán - coby plochu zpevněnou asfaltem - chybně zobrazuje i části pozemků, které zpevněny nejsou. Podle odvolacího soudu geometrický plán jednak nemohl mít potřebný (podstatný) vliv na původní rozhodnutí, neboť výměry pozemků nejsou závaznými údaji v katastru nemovitostí (§ 20 zákona č. 344/1992 Sb.), jednak je zde zavinění stěžovatele, že na případné pochybení nereagoval již v rámci původního řízení, resp. nejpozději v řízení o opravném prostředku, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14. 3. 2002, sp. zn. 44 Ca 7/2002. Požadavek na určení vlastnictví podle odvolacího soudu nelze v daném řízení - se zřetelem k § 250b odst. 3 o.s.ř. - efektivně vznést, neboť nebyl předmětem žalobou napadeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2005, č. j. 32384/05-17170. Dovolání stěžovatele dovolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 261/2008-107, jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené. Nejvyšší soud v souvislosti s návrhem na určení vlastnického práva poukázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, a ohledně obnovy řízení připomenul, že rozhodující je pouze to, zda stěžovatelem uváděné části pozemků "jsou nebo nejsou využitelné pro zemědělské a lesní účely", a "výměry pozemků nejsou závaznými údaji katastru nemovitostí (§ 20 zákona č. 344/1992 Sb.)". Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad pojmu "zavinění účastníka" obsaženého v § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., podaný odvolacím soudem, nerespektuje, že "míra zavinění účastníka na tom, že nová skutečnost nemohla být uplatněna již v původním řízení, musí dosáhnout určité intenzity", je v dané věci "nepřípustně extenzívní" a vede k "povinnosti účastníka vždy v původním řízení namítat účelově (bez zjevného důvodu) nesprávnost veškerých provedených důkazů". Stěžovatel zdůrazňuje, že jiná situace by vznikla, pokud by návrh na provedení důkazu geometrickým plánem nepodal "a ten vyhotoven nebyl", avšak v daném případě to byla právě jeho aktivita, na jejímž základě byl důkaz geometrickým plánem proveden, přičemž "považoval stejně jako správní orgán provedené měření za správné" a sám nesprávnost geometrického plánu nezavinil. Ústavní stížnost podal stěžovatel souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve věci vyčká a bude se ústavní stížností zabývat až poté, co Nejvyšší soud rozhodne o dovolání. Stěžovatel poté toliko navrhl, aby se Ústavní soud "vrátil k projednání ústavní stížnosti". Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., jež v dané věci obecné soudy uplatnily. Ústavní soud je názoru, že nikoli. Co do interpretace podmínek, jež podle § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb. představují důvod obnovy řízení, vycházely obecné soudy z ustálené rozhodovací praxe, na což stěžovatele upozornil již dovolací soud. Ačkoli nejde zcela o totéž, z pohledu vyslovených zásad vyznívá užitečně kupříkladu i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 7 A 88/2001-55, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 446/2005, podle nějž znalecký posudek není novým důkazem, jímž by byla prokazována nová skutečnost, která nemohla být bez zavinění ... uplatněna již dříve v