III.ÚS 3244/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3244/15 ze dne 4. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery s. r. o., sídlem Praha 1 - Josefov, U Starého hřbitova 40/6, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 8 As 133/2014-51, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. 10 A 38/2013-79, proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 č. j. MK 77066/2012 OLP a proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 3. 9. 2012 č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Ministerstva kultury, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2015 se Adolf Loos Apartment and Gallery s. r. o., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve věci zrušení památkové ochrany obrazu malíře Františka Kupky "Tvar Modré" (dále též jen "obraz"), bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 38/2013 vyplývají následující skutečnosti. II./1 Řízení o prohlášení obrazu za národní kulturní památku a změna vlastníka obrazu. Dne 7. 5. 1997 rozhodnutím č. j. 2012/97 Ministerstvo kultury prohlásilo podle ustanovení § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen "zákon o státní památkové péči"), v tehdy platném a účinném znění, za kulturní památku "rozsáhlý soubor obrazů F. Kupky" s tím, že nedílnou součástí rozhodnutí je též příloha č. I s názvem "Seznam obrazů Františka Kupky", kde je v položce č. 10 specifikován obraz "Tvar modré (1913-24), olej, plátno, 73 x 60 cm, NG VO 44 (O 2144)." Uvedené rozhodnutí bylo doručeno tehdejšímu vlastníku obrazu MUDr. Hugo Polákovi. Podle tehdy platné právní úpravy nebylo možné proti uvedenému rozhodnutí podat rozklad, a tudíž nabylo právní moci doručením dne 27. 5. 1997. Žaloba podle tehdy platné a účinné části páté o. s. ř. proti uvedenému rozhodnutí nebyla podána. Dopisem ze dne 31. 1. 2005 V. L., jednatel a jediný společník žalobkyně, oznámil Národnímu památkovému ústavu, ústřednímu pracovišti, že je novým majitelem kulturní památky - obrazu Františka Kupky "Tvar modré - modř" s tím, že původním majitelem obrazu byl MUDr. Hugo Polák. Tím splnil svoji povinnost dle § 7 odst. 4 zákona o státní památkové péči. II./2 Řízení o zrušení prohlášení obrazu za národní kulturní památku. Dne 3. 9. 2012 rozhodnutím č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, Ministerstvo kultury zamítlo žádost V. L., jednatele žalobkyně, ze dne 9. 5. 2012, a podle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči nezrušilo prohlášení obrazu malíře Františka Kupky Tvar modré (rejstříkové číslo Ústředního seznamu kulturních památek ČR 46374/31-60356) za kulturní památku. Dne 18. 12. 2012 rozhodnutím č. j. MK 77066/2012 OLP, ministryně kultury rozklad podaný V. L. zamítla, a napadené rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 3. 9. 2012 č. j. MK 56269/2012 OPP, sp. zn. MK-S 7057/2012 OPP, potvrdila. Dne 25. 6. 2014 rozsudkem č. j. 10 A 38/2013-79 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 č. j. MK 77066/2012 OLP zamítl (výrok I), a žalobu proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury ze dne ze 7. 5. 1997 č. j. 2012/97 odmítl (výrok II) jako opožděně podanou. V odůvodnění správní soud uvedl, že posledně uvedené rozhodnutí o prohlášení obrazu kulturní památkou bylo vydáno v době, kdy vlastníkem obrazu nebyl žalobce, ale jeho právní předchůdce pan MUDr. Hugo Polák, kterému bylo rozhodnutí o prohlášení obrazu kulturní památkou doručeno dne 27. 5. 1997, čímž nabylo právní moci, neboť v té době se na řízení o prohlášení obrazu kulturní památkou nevztahovaly obecné předpisy o správním řízení. I když právní předchůdce nemohl podat rozklad, proti rozhodnutí se mohl bránit žalobou podle tehdy platných zvláštních ustanovení hlavy páté o. s. ř. (§ 244 a násl.). Žalobce nabytím obrazu vstoupil do práv právního předchůdce, a proto mu nemohla začít běžet znovu lhůta pro podání žaloby. Žalobu proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 správní soud zamítl s odůvodněním, že sdílí přesvědčení žalovaného Ministerstva kultury o tom, že předmětný obraz splňoval a i nadále splňuje předpoklady stanovené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči, a žalobce žádné věcné výhrady vůči odborným závěrům ohledně umělecké a historické hodnoty obrazu v žalobě nepřinesl. Dne 4. 9. 2015 rozsudkem č. j. 8 As 133/2014-51, Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 10 A 38/2013-79 zamítl (výrok I). Námitku protiústavnosti zákona o státní památkové péči a z toho plynoucího nepřiměřeného omezení vlastnického práva, uplatněnou v doplnění kasační stížnosti odeslaném kasačnímu soudu dne 7. 11. 2014, kasační soud posoudil jako opožděné doplnění kasační stížnosti. Otázkou protiústavnosti citovaného zákona se proto kasační soud zabýval jen v omezeném rozsahu, aniž by se vyjádřil ke každé dílčí námitce žalobkyně obsažené v podání ze dne 7. 11. 2014, nicméně důvod pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky neshledal. Kasační soud uvedl, že tyto námitky neměly předobraz v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 9. 2014, a nerozvíjely tak argumenty uplatněné žalobkyní ve lhůtě podle § 106 odst. 3 s. ř. s., ani nereagovaly na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Šlo o zcela samostatné kasační body, v nichž žalobkyně nově namítla protiústavnost zákona o státní památkové péči a nepřiměřené omezení vlastnického práva. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v řízení před kasačním soudem zejména tím, že nebylo přihlédnuto k doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 11. 2014 pro jeho údajnou opožděnost; dále tvrdila porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě všemi napadenými rozhodnutími. Polemizovala s platnou právní úpravou ochrany kulturních památek, označila ji za protiústavní a uvedla důvody. Správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 9. 6. 2016 k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K poukazu stěžovatelky na rozsudek správního soudu ze dne 12. 6. 2014 č. j. 10 A 16/2014-49 uvedl, že v tomto rozhodnutí šlo o skutkově odlišnou situaci, kde byly dány mimořádně závažné důvody podle § 8 zákona o státní památkové péči. Kasační soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 16. 6. 2016 k ústavní stížnosti uvedl, že podstatná část návrhu vytýká soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkami týkajícími se tvrzené protiústavnosti zákonné úpravy ochrany kulturních památek. Tyto námitky však stěžovatelka uplatnila po zákonné lhůtě stanovené pro odstranění vad kasační stížnosti a mylně se domnívá, že postačovalo, aby v blanketní stížnosti uvedla pouze odkaz na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jakýchkoliv skutkových a právních tvrzení, a poté kdykoliv a bez ohledu na lhůtu stanovenou výzvou dle § 106 odst. 3 s. ř. s. uplatnila jakkoliv tvrzení namítající "nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem." Obdobně mylné bylo dle kasačního soudu i tvrzení stěžovatelky ohledně obsahu pojmu "kasační důvod" a požadavku na jeho upřesnění, neboť pouhý odkaz na zákonné ustanovení není kasačním bodem a bez dalšího doplnění není způsobilým podkladem pro soudní přezkum. Závěrem kasační soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl. Ministerstvo kultury, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 17. 7. 2016 k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost považuje v celém rozsahu na nedůvodnou a že relevantní důvod není dán ani pro zrušení jakékoliv části zákona o státní památkové péči, v důsledku čehož by ústavní stížnost měla být zamítnuta. Námitky údajného protiústavního omezení vlastnického práva v důsledku památkové ochrany nejsou ničím novým a komplexně byly vyvráceny již nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1994 sp. zn. I. ÚS 35/94 (N 36/1 SbNU 259). Zpoch