III.ÚS 3255/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3255/24 ze dne 29. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Alexeje Cizlera, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5 ? Smíchov, proti výroku I. písm. b) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 17 Co 287/2024-123, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výroku I. písm. b) v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel (povinný) podal návrh na zastavení exekuce a soudní exekutor tento návrh usnesením ze dne 19. 7. 2024 č. j. 015 EX 1729/11-116 zamítl. Podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, podle něj nebyly naplněné, protože vedlejší účastnice (oprávněná) se zastavením exekuce nesouhlasila a uhradila zálohu. 3. Stěžovatel se proti usnesení exekutora odvolal. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil usnesení soudního exekutora tak, že se exekuce zastavuje [výrok I. a)]. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení [výrok I. b)] a právo soudního exekutora na náklady exekuce vůči účastníkům řízení zaniká [výrok I. c)]. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 4. Podle krajského soudu § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) (dále jen "e. ř."), stanovuje maximální možnou dobu trvání bezvýsledné exekuce a její zastavení není podmíněno souhlasem oprávněného nebo nesložením zálohy. O nákladech mezi účastníky rozhodl krajský soud podle § 89 e. ř. Zastavení řízení zavinil stěžovatel svou nemajetností, která vedla k dlouhodobé bezvýslednosti exekuce. O nákladech exekuce rozhodl krajský soud podle § 55 odst. 13 e. ř. Přesahuje-li výše nákladů exekuce výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že krajský soud napadeným výrokem o nákladech řízení mezi účastníky jde proti smyslu právní úpravy. Důvodem pro zastavení tzv. marné exekuce je odklizení sporů, resp. exekučních procesů, které postrádají ekonomický a právní smysl. Je tedy proti smyslu tohoto ustanovení zakládat rozhodnutím o nákladech mezi účastníky nový exekuční titul. Odkazuje přitom na odbornou literaturu (Svoboda, K., Jícha, L., Krejsta, J., Hozman, D., Úšelová, V., Kocinec, J. a kol. Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k § 55, marg. č. 183). Rozhodnutí pro něj bylo navíc překvapivé. Krajský soud posoudil náhradu nákladů řízení k tíži stěžovatele. Argumenty, resp. předpoklad stěžovatele, který vycházel z toho, že ve vztahu k němu by závěr soudu v této otázce neměl být odlišný od právní úpravy řešící náklady exekuce, nijak nevzal v potaz. Stěžovatel upozornil na to, že závěr soudu je excesem proti převládající praxi anebo projevem praxe nejednotné a rozštěpené a odkázal na odlišná rozhodnutí v těchto věcech. Krajský soud podle něj rozhodnutí v tomto směru nedostatečně odůvodnil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj vyzval účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl, že v úpravě § 55 odst. 7 až 13 e. ř. neshledal žádnou výjimku, která by odůvodňovala odchylku od ustálené praxe, že oprávněný má při zastavení exekuce nárok na náklady exekuce, pokud zastavení nezavinil. Toto ustanovení nákladové poměry mezi účastníky řízení nijak neupravuje (na rozdíl od nákladů soudního exekutora podle § 55 odst. 13 e. ř.). Zastavení bezvýsledných exekucí je včleněno do obecné právní úpravy zastavení exekuce. Absence výslovné úpravy některé z otázek ve vztahu k tomuto institutu vede k užití obecné úpravy vztahující se k zastavení exekuce podle § 89 věty první e. ř. Oprávněná zastavení exekuce nezavinila. Krajský soud k tomu doplňuje, že zastavení exekuce pro její bezvýslednost nemá za následek nemožnost již jednou vymáhanou pohledávku opětovně vymáhat. Ustanovení § 90 odst. 3 věta druhá e. ř. výslovně počítá s možností zahájení nového exekučního řízení jak pro pohledávku, při jejímž vymáhání již byla exekuce jednou zastavena, tak i k vymožení nákladů řízení z exekuce, která byla zastavena a kde náklady vyplaceny nebyly. Většinová praxe odvolacích soudů se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky přiklonila k názoru zastávanému krajským soudem v napadeném rozhodnutí. Rozhodnutí, na která odkazuje stěžovatel, jsou ojedinělá. 8. Krajský soud nesouhlasí ani s tím, že by jeho postup způsobil nepředvídatelnost nákladového výroku a že by rozhodnutí bylo pro stěžovatele překvapivé. Zdůrazňuje, že nepostupoval podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), který upravuje institut výjimečný, ale podle "běžné" právní úpravy rozhodování o nákladech řízení při zastavení exekuce. Nebylo tedy třeba stěžovatele seznámit s názorem krajského soudu. Ten byl ostatně znám i ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti k přiznávání náhrady nákladů oprávněných při zastavování tzv. bezvýsledných exekucí podle § 55 odst. 7 až 13 e. ř. 9. Vedlejší účastnice se na výzvu soudu nevyjádřila. V souladu s poučením, kterého se jí od Ústavního soudu dostalo, lze mít tudíž za to, že se procesního postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení stěžovatelovi na vědomí a k případné replice. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na která odkazuje účastník, nijak nesouvisejí s posuzovanou věcí. Krajský soud dále uvádí, že závěr, který v napadeném rozhodnutí učinil, je závěrem většinovým, připouští však z něj i výjimky. Stěžovatel však v ústavní stížnosti upozornil na nejednotnou a rozštěpenou praxi, což považuje za problematické z hlediska předvídatelnosti práva. To, že jsou závěry krajského soudu většinovou praxí, navíc krajský soud nijak nedokládá. I z titulu samotné nejednotné judikatury by měla být ústavní stížnost stěžovatele úspěšná. Na odepření nákladů oprávněnému nelze nahlížet apriori jako na zkrácení jeho práv. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu ohledně zavinění za zastavení exekuce. Irelevantní je tvrzení účastníka, že zastavením exekuce pro nedobytnost pohledávka nezaniká, navíc není tento výrok tak úplně pravdivý. Stěžovatel trvá na tom, že rozhodnutí krajského soudu pro něho bylo nepředvídatelné. V případě nejednotné judikatury mají mít účastníci prostor se k ní vyjádřit a svůj postup řádně odůvodnit. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 12. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákla