III.ÚS 3319/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3319/22 ze dne 22. 5. 2023 N 86/118 SbNU 122 Odpovědnost státu za škodu v souvislosti se zákazem přítomnosti otců u porodu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. R., 2) O. P. a 3) nezletilé Š. P., zastoupených Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 69 Co 17/2022-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2022 č. j. 43 C 44/2021-140, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 69 Co 17/2022-165 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2022 č. j. 43 C 44/2021-140 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak se podává z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se každý ze stěžovatelů domáhal vůči státu zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 3. 2020 č. j. MZDR 13620/2020-1/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") nařízeným postupem podle § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví") k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19, které nahradilo předchozí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 18. 3. 2020 č. j. MZDR 12344/2020-1/MIN/KAN a kterým byla zakázána přítomnost otců u porodu [stěžovatelka 1) proto porodila stěžovatelku 3) bez přítomnosti stěžovatele 2)]. Obvodní soud zamítnutí žaloby odůvodnil zejména tím, že dané mimořádné opatření není rozhodnutím, a tudíž se případné náhrady škody nelze domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 3. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Městský soud zopakoval, že stěžovatelé neuspěli ani v soudním řízení správním, což znamená, že nebyl splněn předpoklad odpovědnosti státu za újmu v podobě existence nezákonného rozhodnutí. Potvrdil rovněž závěr obvodního soudu, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, v němž bylo mimořádné opatření vydáno, což znamená, že jim nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k podání žaloby. Městský soud nadto uvedl, že "možnost otce být u porodu nepředstavuje základní právo". II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž předně rekapitulují průběh předchozího řízení. Jsou toho názoru, že stěžovaná rozhodnutí odporují shora uvedeným ustanovením ústavního pořádku. V tomto ohledu se vyjadřují k ústavněprávnímu vymezení účasti otce u porodu. Opětovně uvádějí, že stav tehdejší právní úpravy jim neumožňoval, aby se proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví účinně bránili ve správním soudnictví [v daném případě např. nebylo možné domáhat se zrušení již zrušeného mimořádného opatření, brojit proti mimořádnému opatření zásahovou žalobou nebo se domáhat alespoň vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření poté, co bylo zrušeno; možnost deklarovat nezákonnost zrušeného mimořádného opatření umožnil až tzv. pandemický zákon, účinný od 27. 2. 2021 - srov. § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "pandemický zákon")]. 5. Stěžovatelé popisují, že jim proto v dané situaci nezbylo než se dovolávat ochrany prostřednictvím civilní větve soudnictví. Uvádějí přitom, že jsou si vědomi podmínek pro uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž tyto podmínky blíže vymezují. Zdůrazňují však, že stát má povinnost nahradit i škodu či újmu způsobenou opatřením obecné povahy, tedy nejen škodu či újmu způsobenou rozhodnutím. Ve vztahu k podmínce zrušení či změny rozhodnutí (opatření obecné povahy) pro jeho nezákonnost namítají, že by neměla být posuzována formálně. Stěžovatelé mají za to, že by v jejich věci mělo být přihlédnuto k tomu, že stav tehdejší právní úpravy jim neumožňoval dovolat se zrušení daného mimořádného opatření, a to mj. kvůli chybnému rozhodnutí městského soudu, které bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2020 č. j. 6 As 88/2020-44). Vyjadřují názor, že nezákonnost mimořádných opatření mohl civilní soud posoudit jako předběžnou otázku. Dále se vymezují rovněž vůči posouzení jejich aktivní věcné legitimace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž mají za to, že důsledné trvání na účasti v řízení (postupu), ve kterém bylo dané mimořádné opatření vydáno, je vzhledem k okolnostem vydání předmětného mimořádného opatření, jež bylo vydáno postupem podle zákona o ochraně veřejného zdraví ex offo, bez nutnosti vyzvat dotčené osoby k podávání připomínek nebo námitek, v rozporu s účelem a smyslem odškodňovacího zákona, jímž má být dle názoru stěžovatelů zajištěna rovněž náhrada škody či újmy způsobené opatřením obecné povahy. 6. Stěžovatelé v neposlední řadě namítají, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, neboť v nich nejsou vypořádány ústavněprávní argumenty, které stěžovatelé uplatnili již v průběhu předchozího řízení. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé odkazují na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 722/23 ze dne 26. 4. 2023 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jež potvrzuje předkládanou stížnostní argumentaci dovozující možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. i v případě nezákonných opatření obecné povahy (srov. zejména bod 17 citovaného usnesení). III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 8. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření městského soudu, obvodního soudu i vedlejší účastnice řízení. 9. Městský soud v zásadě odkázal na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí. Dále připustil, že judikatura i odborná literatura sice dovodily možnost odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným opatřením obecné povahy, nicméně pouze za předpokladu, že bylo pro nezákonnost v přezkumném řízení nebo v rámci správního soudnictví zrušeno, což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo. 10. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. 11. Vedlejší účastnice řízení po rekapitulaci předchozího řízení a argumentace stěžovatelů především zdůraznila, že stát má v případě hrozícího nebezpečí (v daném případě pandemie COVID-19) nejen právo, ale dokonce i povinnost přijímat v odůvodněných případech, založených na odborných názorech a v souladu s principem proporcionality, adekvátní opatření za účelem ochrany života a zdraví obyvatelstva. Takovým opatřením byl rovněž zákaz účasti otců u porodu. Dále uvedla, že odpovědnost státu za škodu by s ohledem na znění zákonné úpravy přicházela v úvahu za předpokladu existence rozhodnutí vydaného ve správním řízení, což se ovšem v nyní posuzované věci nestalo, neboť předmětné (mimořádné) opatření obecné povahy není individuálním správním ak