III.ÚS 3530/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3530/19 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, zastoupené doc. JUDr. Bohumilem Havlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019 č. j. 65 ICm 3067/2014, 29 ICdo 108/2017-128 (KSPH 35 INS 13556/2013) a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017 č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013), a s ní spojeným návrhem na zrušení § 114b a 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., sídlem Zemské právo 1574/3, Praha 15 - Hostivař, insolvenční správkyně obchodní korporace Východočeská leasingová, spol. s r. o., sídlem Na Skalce 25, Popovičky, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále navrhla zrušení § 114b a 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a též navrhla přednostní projednání. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně obchodní korporace Východočeská leasingová, spol. s r. o. (dále jen "dlužnice"), se žalobou podanou dne 17. 9. 2014 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") proti stěžovatelce domáhala určení, že právní úkon spočívající v tom, že dlužnice uzavřela se stěžovatelkou dohodu o úhradě závazků, mimo jiné z úvěrových smluv reg. č. 7400007200129, 7400008200020, 7400008200121, 7400008200228 a 7370009200036, inkorporovanou do kupní smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávek a převodu závazků v souvislosti s kupní smlouvu uzavřenou dne 30. 6. 2010 mezi dlužnicí a obchodní korporací SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., na jejímž základě došlo k úhradě částky 57 408 565,97 Kč, je vůči majetkové podstatě dlužnice neúčinný. Dále navrhla uložení povinnosti stěžovatelce vydat uvedenou částku s příslušenstvím do majetkové podstaty, řízení v této části bylo usnesením krajského soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 65 Icm 3067/2014-47 vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 65 Icm 3352/2015. Žaloba byla spolu s kvalifikovanou výzvou k vyjádření obsaženou v usnesení krajského soudu ze dne 5. 1. 2015 č. j. 65 ICm 3067/2014-9 doručena stěžovatelce. Právní zástupce stěžovatelky se k výzvě vyjádřil podáním ze dne 4. 2. 2015 doručeným téhož dne krajskému soudu, kdy uvedl, že převzal právní zastoupení stěžovatelky a požádal o prodloužení lhůty k vyjádření, a to z důvodu hospodárnosti řízení, neboť s vedlejší účastnicí jednal o mimosoudním řešení věci. Současně označil podanou žalobu za vadnou. Stěžovatelka, vzhledem k absenci rozhodnutí o prodloužení lhůty, se dne 15. 4. 2015 vyjádřila k věci, kdy zejména uvedla, že žalovaný nárok neuznává. Vedlejší účastnice dne 21. 5. 2015 navrhla, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť měla za to, že jsou splněny předpoklady jeho vydání, zejména že se stěžovatelka v určené lhůtě nevyjádřila k žalobě, přičemž v podání ze dne 4. 2. 2015 neuvedla žádný vážný důvod, který by jí v tom bránil. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 3. 2016 č. j. 65 ICm 3067/2014-55 bylo rozhodnuto, že lhůta k vyjádření stěžovatelky se prodlužuje do 31. 3. 2016 a návrh vedlejší účastnice na rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání se zamítá. 3. Proti usnesení krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Namítala, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, neboť byly splněny všechny zákonné předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro uznání. K tomu doplnila, že při vydávání rozsudku pro uznání soudu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům. Nyní posuzovanou věc považovala za incidenční spor podle § 159 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), který lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť jde o řízení, v němž lze uzavřít smír. Rovněž se vyjádřila k určitosti žalobního petitu a zaujala názor, že jí podanou žalobu nelze považovat za vadnou. 4. Výrokem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 3. 2017 č. j. 65 ICm 3067/2014, 104 VSPH 307/2016-78 (KSPH 35 INS 13556/2013) bylo usnesení krajského soudu změněno tak, že se určuje neúčinnost uvedeného právního úkonu vůči věřitelům dlužnice. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a III. výrokem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit státu částku 2 000 Kč na úhradu soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v incidenčním sporu. Vrchní soud v odůvodnění uzavřel, že stěžovatelka byla kvalifikovaně vyzvána, aby se k žalobě vyjádřila, a to s poučením, že jestliže se bez vážného důvodu písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 6. 1. 2015. V této souvislosti vrchní soud poukázal na skutečnost, že žaloba vedlejší účastnice byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna již dne 18. 9. 2014. Jde-li o podání stěžovatelky ze dne 4. 2. 2015, uvedl vrchní soud, že neobsahovalo žádné vyjádření nesouhlasu s podanou žalobou, nýbrž pouze žádost o prodloužení lhůty k vyjádření, a to zejména z důvodu převzetí právního zastoupení a mimosoudního jednání s vedlejší účastnicí. Jde-li o převzetí právního zastoupení, bylo v řízení zjištěno, že právní zástupce stěžovatelky přijal plnou moc dne 13. 11. 2014, tedy dříve, než byla doručena kvalifikovaná výzva. K druhému uplatněnému důvodu, mimosoudnímu jednání s vedlejší účastnicí, vrchní soud nepřihlédl, neboť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 23 Cdo 194/2011 nelze takové jednání považovat za vážný důvod nepodání vyjádření na základě výzvy soudu. Následné vyjádření stěžovatelky po uplynutí soudem stanovené lhůty již na nastalé fikci uznání nároku nemohlo nic změnit. Jde-li o přípustnost rozhodnutí nyní posuzované věci rozsudkem pro uznání, vrchní soud uzavřel, že jde o řízení, v němž je možné uzavřít a schválit smír, jak předpokládá § 162 odst. 2 insolvenčního zákona. 5. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání. Tvrdila, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, při nichž se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně, zda lze rozhodnout o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání zvláštním usnesením, a v případě, že lze, zda je proti takovému usnesení přípustné odvolání, dále zda lze rozhodnout rozsudkem pro uznání v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu, zda byl vrchní soud oprávněn rozhodnout o prodloužení lhůty v odvolacím řízení a zda jsou naplněny předpoklady rozhodnutí rozsudkem pro uznání, je-li výzva k vyjádření vadná a je-li nedostatečně formulován žalobní petit. 6. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019 č. j. 65 ICm 3067/2014, 29 ICdo 108/2017-128 (KSPH 35 INS 13556/2013) bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Rozsudek vrchního soudu byl změněn pouze ve formulaci tak, že usnesení krajského soudu se mění v bodě II. Nejvyšší soud k první otázce uvedl, že popsaný postup byl fakticky přijat již dříve (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2003 sp. zn. 20 Cdo 1211/2002 a ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2103/2015). Jde-li o námitku stěžovatelky, že v řízení o neúčinnosti právního úkonu nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že povaha věci takové rozhodnutí umožňuje. V této souvislosti se obsáhle vyjádřil k obsahu soudního smíru a jeho rámci a rovněž k povaze žaloby v inciden