III.ÚS 3556/11

Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 29. listopadu 2011 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy v řízení o neúčinnosti právního úkonu nepřerušily řízení a nevyčkaly výsledku sporu, v němž mělo být osvědčeno, že je stěžovatel vůči dlužníkovi oprávněným z vymahatelné pohledávky. V důsledku tohoto pochybení se v okamžiku, kdy bude stěžovateli v paralelně probíhajícím řízení o zaplacení částky uvedené právo přiznáno, nebude moci dovolat neúčinnosti napadeného právního úkonu, neboť řízení o této věci již bylo skončeno (vydáním napadených rozhodnutí). Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 7. 2009 č. j. 14 Co 329/2009-204, k odvolání stěžovatele mj. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2009 č. j. 11 C 73/2005-175, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že smlouva, kterou JUDr. J. T. uzavřel se žalovaným (vedlejším účastníkem), a na základě níž došlo dne 13. 3. 2002 k převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu mladých, se sídlem Plzeň, Rolnické nám. 13, IČO:00040061, vážících se k bytu č. 21 v domě na adrese P. a k vzniku výlučného nájmu vedlejšího účastníka k uvedenému bytu, je vůči žalobci (stěžovateli) právně neúčinná ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání v této věci nebylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Uvedené řízení o neúčinnosti právního úkonu bylo před obecnými soudy zprvu přerušeno, aby se vyčkalo výsledku řízení o pohledávce stěžovatele; toto řízení se vedlo u téhož soudu (Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 127/2004). V něm bylo pravomocně zjištěno, že stěžovatel má právo na zaplacení 247 660,50 Kč, zatímco ve zbytku, tj. v části 1 187 339,50 Kč (pozn. výpočet učinil Ústavní soud), byla jeho žaloba zamítnuta. Po právní moci rozhodnutí, jež však stěžovatel napadl mimořádným opravným prostředkem (dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto), obecné soudy pokračovaly v řízení o neúčinnosti právního úkonu; stěžovatel však soudy žádal, aby v řízení i nadále nepokračovaly, neboť na základě mimořádného opravného prostředku by výrok o přisouzené pohledávce mohl doznat změn. Tomuto návrhu na přerušení řízení z důvodu, že probíhá řízení o mimořádném opravném prostředku, soudy nevyhověly a v řízení věcně rozhodly; i ve svém meritorním rozhodnutí (viz odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 6 shora) rozvedly, proč procesnímu návrhu stěžovatele nevyhověly.

Stěžovatel svoji ústavní stížnost podává "z opatrnosti" pro případ, že by dovolací soud jeho návrhu vyhověl a v navazujícím řízení by výrok o výši vymahatelné pohledávky doznal změn; v pravomocně uzavřeném řízení o neúčinnosti právního úkonu by pak - dle jeho náhledu - nemohl tuto změnu promítnout, čímž by došlo k újmě na jeho vlastnických právech.

Právě v posledně jmenovaném se stěžovatel mýlí a z toho důvodu je jeho stížnost zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. "Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci".

Jak z uvedené citace plyne, právo poskytuje stěžovatelovi ochranu, jejíž absenci stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně naznačuje. Proto může Ústavní soud uzavřít, že obecné soudy postupovaly předvídatelně a ústavně konformně, když v řízení o neúčinnosti právního úkonu vycházely z pravomocného soudního rozhodnutí, jímž byla zjištěna a určena výše věřitelovy (stěžovatelovy) pohledávky. Stěžovateli je - při hypotetické změně exekučního titulu v důsledku řízení o mimořádném opravném prostředku - dána možnost uplatnit svá práva prostřednictvím žaloby na obnovu řízení; v kontextu souzeného případu proto podání dovolání (jako mimořádného opravného prostředku ve věci) nebylo dostatečným důvodem pro přerušení předmětného řízení.