III.ÚS 3763/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3763/15 ze dne 19. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H. t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem, se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2015 č. j. 11 Tcu 24/2015-40, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obvodní soud pro Prahu 5 vydal ve vztahu ke stěžovateli dne 13. 5. 2011 evropský zatýkací rozkaz. Krajský soud v Bratislavě usnesením ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 3 Ntc 7/2011 rozhodl o jeho vykonání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. 56 T 4/2012 stěžovatele uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej za tento trestný čin a dále za trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) tr. zákona z rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1 To 45/2014, podle § 160 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon tohoto trestu stěžovatele podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona a § 54 odst. 1, 3 tr. zákona stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výměře 4 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 56a odst. 1 tr. zákona stěžovateli dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, ve výroku rozsudku blíže specifikovaný. Současně soud zrušil výrok o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61 T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1 To 45/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchní soud v Praze v rámci řízení o podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu návrh, aby podle ustanovení § 10 odst. 2 tr. řádu rozhodl, do jaké míry je stěžovatel ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2012 vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 10 odst. 2 tr. řádu stěžovatel není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro účely trestního stíhání ohledně skutku uvedeného pod bodem I/1) až 5) obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 1 KZV 50/2011, v němž je obžalobou spatřován pokračující zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 4/2012. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se zákonem a jeho jazykovým výkladem dovozuje v jeho neprospěch "různé podmínky" pro úkony podle ustanovení § 406 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), když legitimizuje jeho trestní stíhání a zbavení osobní svobody prostřednictvím vazby i pro jiný trestný čin a jiné skutky, než pro které byl předán. Dovozuje, že Nejvyšší soud porušil ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Stěžovatel zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nebyl po svém předání do České republiky stíhán pro zcela jiný skutek, než pro který bylo žádáno o předání a pro který došlo k předání, když součástí obžaloby a rozsudku Městského soudu v Praze jsou i ty dílčí části skutku (dílčí útoky), které představovaly předmět evropského zatýkacího rozkazu a předání stěžovatele do České republiky. Předmětný evropský zatýkací rozkaz se vztahoval ke skutku vymezenému usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 4. 2011 č. j. OKFK-251-230/TČ-2010-200203, jiné skutky nebyly předmětem evropského zatýkacího rozkazu, a tedy ani předání. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že i pokud by výklad zásady speciality obsažený v rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov [srov. čl. 27 rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV)], obstál ve vztahu k ustanovení § 406 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (rámcové rozhodnutí i tr. řád v uvedeném znění v souvislosti se zásadou speciality uvažují v kategorii "jiného trestného činu"), s čímž nesouhlasí, neobstojí bezpochyby ve vztahu k ustanovení § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci (odkazujícího na stíhání pro "jiný skutek"). Stěžovatel má za to, že tedy není možné jej stíhat pro jiný skutek, než pro který byl předán. Skutkem se podle ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Nejvyšší soud v usnesení uvádí, že jednotlivé dílčí útoky v rámci téhož pokračujícího trestného činu sice představují samostatné skutky z hlediska procesního, ale to neopodstatňuje závěr, že jde o zcela jiný skutek (jiné skutky) při posuzování v dané věci uplatněné zásady speciality. Takový výklad je podle stěžovatele opět interpretací nad rámec zákona (resp. jazykové vyjádření právní normy), současně je v jeho neprospěch. Dle názoru stěžovatele nelze na základě výkladu ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci dospět k jinému závěru, než že je možné vzhledem k uplatněné zásadě speciality jej stíhat striktně pouze pro skutky (myšleno i toliko dílčí útoky pokračujícího trestného činu), pro které byl vydán, tedy toliko v rozsahu skutků uvedených v obžalobě státní zástupkyně městského státního zastupitelství ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 1 KZV 50/2011 v bodu 1/1), s výjimkou faktury pod pořadovým číslem 20; v bodu 1/2), a to pouze faktury uvedené pod pořadovým číslem 1 - 5; v bodu 1/5). V ostatním rozsahu obžaloby, dovozuje stěžovatel, trestní stíhání odporuje čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud považuje za nutné opětovně připomenout, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností těchto soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení práv chráněných ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli kontrola "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů. Ústavní soud se především neztotožňuje se závěrem stěžovatele o protiústavním výkladu ustanovení § 198 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Nejvyšší soud položil důraz na interpretační závěry obsažené v rozsudku Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov, ve vztahu k rámcovému rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV). Soudní dvůr v souvislosti s interpretací čl. 27 rámcového rozhod