III.ÚS 419/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 419/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Podrábského, zastoupeného advokátkou Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, sídlem Brněnská 104, Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 30 Cdo 1861/2015-204, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014 č. j. 62 Co 340/2011-179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. dubna 2011 č. j. 15 C 255/2010-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkurzního řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2011 č. j. 15 C 255/2010-35 žalobu stěžovatele o zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rozhodl, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná) je povinna uhradit stěžovateli částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 62 Co 340/2011-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že zavázal vedlejší účastnici řízení povinností zaplatit stěžovateli částku 67 500 Kč s příslušenstvím, a ve vyhovujícím výroku jej potvrdil. Poté, co byl uvedený rozsudek k dovolání vedlejší účastnice řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 211/2013, odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí ve výše uvedeném konkurzním řízení v přiměřené lhůtě. 4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění mj. uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posuzování složitosti konkurzního řízení vzal v úvahu větší množství přihlášených pohledávek, při stanovení dne, který je rozhodující jako počátek řízení ve vztahu ke stěžovateli (žalobci), vzal v úvahu den, kdy přihláška pohledávky stěžovatele došla soudu, a při posuzování významu řízení pro stěžovatele vzal v úvahu částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, a neshledal existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. K námitce stěžovatele, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, Nejvyšší soud uvedl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, přičemž v daném případě ji neshledal zcela zjevně nepřiměřenou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, stejně jako s jeho argumentací ohledně průtahů v řízení, výše odškodnění a významu řízení pro poškozeného. Rozhodnutí odvolacího soudu se dle jeho názoru skutkově rozcházelo s výsledky předchozích řízení, přičemž jeho závěry neměly oporu v prováděném dokazování. Závěry odvolacího soudu nebyly odůvodněny, rozsudek byl nepřezkoumatelný, což lze podle stěžovatele jistě za dovolací důvod považovat. 6. K otázce přiměřenosti délky řízení stěžovatel především uvedl, že poukazovaná nepřiměřenost vyplývala především ze srovnání s osmnáctiměsíční zákonnou lhůtou dle ust. § 14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), v níž by zásadně měla být realizační fáze skončena. Odvolací soud nezformuloval úsudek o tom, které rozhodné skutečnosti zapříčinily, že řízení trvalo déle než ona zákonná osmnáctiměsíční lhůta, ani neuvedl, kdo tuto okolnost zavinil. Nevyjádřil se rovněž k průtahům při prodeji akcií, při zpeněžování majetkové podstaty, při vyřazování neprodejného a neexistující majetku, při provádění opakovaných dražeb a při vyslovení souhlasu soudu s vyloučením majetku z konkurzní podstaty, a nezabýval se prodlevami s podáváním zpráv v konkurzním řízení. 7. Stěžovatel dále argumentoval tím, že vzhledem k charakteru jeho pohledávky je rozhodující délka řízení od 23. 12. 1999, tj. od zahájení konkurzního řízení (nikoli až ode dne, kdy jeho přihláška došla soudu), poněvadž od tohoto dne měl omezenou možnost uplatnit svůj nárok v nalézacím řízení. Stejný názor sdílel i odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, když uvedl, že nelze přehlédnout skutečnost, že zahájením konkurzního řízení bylo odvolateli znemožněno účinně se domoci svého restitučního nároku k majetku, s nímž úpadce po léta bezplatně hospodařil. Dovolací soud tuto argumentaci odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí podle názoru stěžovatele nikterak nevyvrátil, a proto měl odvolací soud setrvat na své původní argumentaci i ve svém druhém rozhodnutí, což neučinil. Dále stěžovatel poukazuje na příkrý rozpor odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním jeho předchozího rozsudku. 8. Stěžovatel připomíná, že jeho nároky měly svůj základ v restitučních nárocích a na ně navazujících nárocích transformačních dle zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 42/1992 Sb. Tyto nároky měly být vykryty z majetku úpadce a akcií jeho dceřiné společnosti TEXAL a. s., přičemž tento majetek byl ke dni prohlášení konkurzu k dispozici. Stěžovatel jako oprávněná osoba právem očekával, že úpadce splní své povinnosti vyplývající z výše uvedených zákonů, a pokud by tak neučinil, měl by možnost žádat vydání svých nároků soudní cestou, kdyby neprobíhalo konkurzní řízení. 9. Stěžovatel je přesvědčen, že řádným posouzením jeho věci měly soudy rozhodnout o přiznání zadostiučinění v penězích. Přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010), nebo že se významným způsobem podílel na průtazích v řízení. Jelikož se stěžovatel významným způsobem nepodílel na průtazích v řízení, nelze i z tohoto důvodu přistoupit k zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva. Konstatování porušení práva je sice plnohodnotnou formou zadostiučinění, avšak nikoliv srovnatelnou s rozsudkem soudu prvního stupně a s prvním rozsudkem soudu odvolacího. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu bylo naprosto nečekané a nepředvídatelné. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadená rozhodnutí a seznámil se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 255/2010, jehož součástí byl též opis spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 18 K 158/99. Z následujících důvodů pak dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Předně je nutno připomenout, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat