III.ÚS 51/20

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny.

Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v řízení o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč z titulu zásahu do osobnostních práv vedlejších účastníků řízení (žalobců) usnesením ze dne 4. 11. 2019 č. j. 61 Co 371/2019-285 potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 6. 2019 č. j. 16 C 1/2017-239, jímž byly zamítnuty návrhy stěžovatele (žalovaného) a dalších osob [Jitky Kvardové (matky stěžovatele) a Jindřicha Lva (strýce stěžovatele)] na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 16 C 1/2017-80, kterým bylo stěžovateli zakázáno zcizovat, zatěžovat věcnými břemeny, jakož i jinak disponovat s nemovitostmi [v usnesení o nařízení předběžného opatření blíže specifikovanými (dále jen "předmětné nemovitosti")] způsobem, který by vedl ke snížení jejich hodnoty. Krajský soud konstatoval, že učinil-li stěžovatel dispoziční úkon [uzavřel smír s Jitkou Kvardovou a Jindřichem Lvem v jiném řízení vedeném o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (řízení vedené uOkresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 198/2018), jehož účastníky ovšem nebyli vedlejší účastníci řízení], který směřoval ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (na základě schváleného smíru se spoluvlastníky předmětných nemovitostí stali Jitka Kvardová a Jindřich Lev), je takové jednání absolutně neplatné ve smyslu § 76f odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť odporuje zákonu a narušuje i veřejný pořádek [viz § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Ve světle výše uvedených souvislostí tak není návrh stěžovatele na zrušení předběžného opatření ničím jiným, než dovoláváním se vlastní nepoctivosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s argumentací krajského soudu. Předně poukazuje na to, že mu předběžným opatřením nebylo zakázáno uzavření soudního smíru a toto jeho jednání nelze považovat ani za zcizení předmětných nemovitostí či jejich jiné zatěžování. Zdůrazňuje, že měl-li by Okresní soud Plzeň-jih pochybnosti o rozporu uzavřeného smíru s předběžným opatřením, musel by jej zamítnout podle § 99 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatele je zřejmé, že pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, jelikož stěžovatel již není vlastníkem předmětných nemovitostí.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

Stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byl zamítnut, resp. potvrzeno zamítnutí jeho návrhu na zrušení předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04 ] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.

Závěr krajského soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro zrušení předběžného opatření, neboť v jednání stěžovatele lze spatřovat znaky nepoctivosti, není s ohledem na celkové okolnosti věci neakceptovatelný. Byť stěžovateli předběžným opatřením výslovně nebylo zakázáno uzavřít soudní smír, lze v něm spatřovat snahu o obcházení nařízeného předběžného opatření. Změnou vlastnictví předmětných nemovitostí v důsledku uzavření soudního smíru totiž dochází přinejmenším ke ztížení případného uspokojení nároků vedlejších účastníků řízení.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.