III.ÚS 516/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 516/07 ze dne 20. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Darren, s. r. o., IČ 252 78 711, se sídlem v Opatovicích nad Labem, U elektrárny 306, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33/577, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. 8 Cmo 94/2006 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka shledává napadená rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst.1 Listiny a navrhla jejich zrušení. Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila - stručně řečeno, že k porušení jejího práva došlo tím, že obecné soudy v řízení proti žalovanému Ing. Dr. Vítězslavu Hálkovi, správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., zamítly žalobu o vyloučení z konkurzní podstaty blíže specifikovaného majetku. rávo stěžovatelky na soudní ochranu bylo porušeno postupem soudů obou stupňů i dovolacího soudu, které ve věci rozhodovaly a jejichž postup vykročil ze zákonných pravidel vedení soudního řízení a odňal stěžovatelce možnost účinně hájit svá práva a v konečném důsledku ji připravil o majetek značné hodnoty. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné tvrdila, že součástí prodávaného podniku nebyly žádné zásoby, materiál a nedokončená výroba, což dokazovala smlouvou o prodeji podniku ze dne 2. června 2005, ale obecné soudy k tomu nepřihlédly. Stěžovatelka vyslovila pochybnosti o platnosti této smlouvy, ale obecné soudy k tomuto závěru nedospěly. Ve smlouvě se smluvní strany dohodly, že k předání a převzetí podniku dojde do 10 dnů po uzavření smlouvy, o čemž měl být sepsán protokol, ale správce konkursní podstaty tuto povinnost i přes písemnou urgenci stěžovatelky nikdy nesplnil. Stěžovatelka byla připravena uhradit kupní cenu, což deklarovala tím, že částku 9 500 404,10 Kč složila na účet konkurzního soudu, ale k jejímu předání nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasila s odůvodněním rozhodnutí a tvrdila, že je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Dle tvrzení stěžovatelky nemohlo mít vliv na nepředání podniku organizační rozhodnutí, dle kterého stěžovatelka vyčlenila z kupovaného majetku 20 vozidel, vytvořila organizační jednotku autopark a převedla do vlastnictví třetí osoby. Stěžovatelka tvrdila, že postupem soudů byla zbavena svého majetku, kdy v důsledku chybného postupu správce konkursní podstaty, který soudy tolerovaly, přišla o majetek v ceně několika desítek milionů. Žalovaný ke dni 16. září 2005 odstoupil od smlouvy a následně zařadil podnik úpadce zpět do konkursní podstaty včetně věcí, které nebyly předmětem smlouvy. To vše za situace, kdy za tento majetek do konkursní podstaty prokazatelně zaplatila částku 3 000 000,- Kč, která jí dosud nebyla vrácena. Dále byla porušena povinnost vrátit si oboustranně plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, neboť jde o synallagmatický závazek; to platí, i pokud jsou účastníci zrušené nebo neplatné smlouvy v konkurzu (viz rozsudek NS 29 Cdo 1599/2008). Postupem soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování garantované čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a povinností soudů je rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplynout vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry obecných soudů. Protože ve věci stěžovatelky jsou rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručenými právy, navrhla napadená rozhodnutí zrušit. II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti: Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhala vyloučení blíže specifikovaného souboru hmotných a nehmotných složek podnikání z konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005, žalobě stěžovatelky vyhověl jen ve věci vyloučení blíže specifikované výpočetní techniky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006 (8 Cmo 94/2006-1152) k odvolání stěžovatelky potvrdil napadené rozhodnutí ve výroku I., II. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky byla podána 27. února 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. 8 Cmo 94/2006, současně s ústavní stížností stěžovatelka podala i dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2007 (III. ÚS 516/07-17) podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky z důvodu, že před Nejvyšším soudem probíhalo řízení o dovolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tj. řízení, v němž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud přerušil řízení, neboť jednal a rozhodoval v souladu se zásadou subsidiarity a nemohl předjímat, jak Nejvyšší soud rozhodne, proto vyčkal do té doby, než mu bylo doručeno rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2011 (III. ÚS 516/07-38) rozhodl o pokračování v řízení, neboť dne 21. září 2011 obdržel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 29 Cdo 2323/2007-1212 výrokem I. odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 8 Cmo 94/2006-1152, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 č. j. 42 Cm 80/2005-1079, v bodě II. výroku, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Ústavní soud, vzhledem ke skutečnosti, že důvod přerušení řízení před Ústavním soudem odpadl, ve smyslu ustanovení § 41 zákona o Ústavním soudu vyzval stěžovatelku, aby návrh ústavní stížnosti doplnila ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ve lhůtě do 15 dnů. Stěžovatelka podáním ze dne 29. listopadu 2011 nesouhlasila se zamítnutím jejího návrhu oproti vedlejšímu účastníkovi, proto ústavní stížnost doplnila tím, že brojila i proti rozhodnutí dovolacího soudu. Opakovala námitky vznesené v předchozím řízení a vyslovila nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů a navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. III. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Podstata ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů, avšak absentuje jakákoliv ústavněprávní argumentace směřující k tomu, že obecné soudy vykročily z mezí spravedlivého procesu. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/9