III.ÚS 526/18

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále mělo být zasaženo do práva na práci (čl. 26 odst. 3 Listiny) a (nepřímo) i do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2016 č. j. 23 Co 364/2016-232, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2016 č. j. 23 Co 364/2016-237, potvrdil jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 5. 2016 č. j. 10 C 87/2015-146, jímž byla žaloba, kterou se stěžovatelka [žalobkyně a)] spolu s vedlejšími účastníky řízení 2) a 3) [žalobci b) a c)] domáhala po vedlejší účastnici řízení 1) [žalované] určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla podána podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nadbytečnosti. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že předpoklady pro podání výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly naplněny, přičemž cílem výpovědí byla skutečně nadbytečnost, a nikoliv personální obměna motivovaná osobními neshodami, jak se snažili tvrdit stěžovatelka a vedlejší účastníci 2) a 3). Městský soud se dále vypořádal s jednotlivými námitkami, jimiž stěžovatelka a vedlejší účastníci 2) a 3) vytýkali obvodnímu soudu pochybení převážně procesního charakteru mající za následek porušení práva na soudní ochranu.

Následné dovolání (toliko) stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 3794/2017-303 odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť jednak neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., jednak v něm stěžovatelka uplatňovala jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., když vznášela výhrady proti správnosti skutkových zjištění. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že rozsudek městského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Namítala-li stěžovatelka, že cílem vedlejší účastnice řízení 1) bylo poškodit zájmy stěžovatelky a že výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když soudy zcela pominuly její tvrzení a jí označené skutečnosti a důkazní prostředky, které by skutečné (nemravné) motivy jednání zaměstnavatele prokázaly, pak přehlédla, že podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy. Navíc uvedeným tvrzením (i dalšími námitkami), uplatňovala rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (stěžovatelkou označené otázky vycházely z jiných skutkových závěrů, než na jakých založil svůj rozsudek městský soud; podstatou jejích námitek byl tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil).

Stěžovatelka v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť bez relevantního zdůvodnění odmítly provést stěžovatelkou navržené důkazy [např. nepřipuštění účastnických výpovědí stěžovatelky a vedlejších účastníků řízení 2) a 3), nevyslechnutí navržených svědků, kteří by se vyslovili k poměrům u vedlejší účastnice řízení 1) atd.], z nichž by byla podle stěžovatelky vyvozena taková skutková zjištění, která by přivodila odlišné rozhodnutí ve věci. Dále namítá, že soudy poskytly ochranu jednání vedlejší účastnice řízení 1), které bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy a které se příčilo smyslu a účelu právní normy [právo podat výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce bylo vedlejší účastnicí řízení 1) zneužito]. Soudy rovněž nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zejména o naplnění předpokladů pro skončení pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, čímž došlo k zásahu do právní jistoty stěžovatelky a k porušení jejího práva na soudní ochranu. Konečně v důsledku uvedeného postupu soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na ochranu zaměstnání a obecně k porušení zákazu denegationis iustitiae. Stěžovatelka následně v ústavní stížnosti jednotlivé námitky dále rozebírá, přičemž se podrobně věnuje především zneužití práva vedlejší účastnicí řízení 1). V této souvislosti poukazuje na to, že cílem jednání vedlejší účastnice řízení 1) bylo zcela bezúčelné poškození zájmů stěžovatelky a vedlejších účastníků řízení 2) a 3) kvůli jejich přátelskému vztahu k jejich nadřízené, která rovněž ukončila pracovní poměr s vedlejší účastnicí řízení 1), a to z důvodu osobních neshod s její jednatelkou. Stěžovatelka následně poukazuje na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, které se týkají problematiky dobrých mravů a zneužití práva. Tím, že soudy nereflektovaly závěry vyplývající ze stěžovatelkou uváděných rozhodnutí, zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a ve svém důsledku i do práva na ochranu stability zaměstnání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadenému rozhodnutí městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, a to jednak pro nezpůsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jednak pro uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu. Ústavní soud předně uvádí, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) - a ve stávajícím případě ani řádné vymezení dovolacího důvodu ? je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Jelikož dovolání stěžovatelky náležitosti stanovené občanským soudním řádem nesplňovalo, nebylo možné v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat, pročež Nejvyšší soud musel přistoupit k odmítnutí dovolání pro vady (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil.

Ústavní soud z obsahu dovolání, které je součástí příslušného spisu vyžádaného od obvodního soudu (sp. zn. 10 C 87/2015), zjistil, že k postupu Nejvyššího soudu skutečně nelze mít žádné výhrady, neboť dovolání stěžovatelky žádné relevantní tvrzení ohledně přípustnosti dovolání neobsahovalo. Formulovala-li stěžovatelka svoji otázku, která neměla být rozhodovací praxí dosud řešena, tím způsobem, že cílem žalovaného bylo poškodit zájmy žalobkyně a že napadená výpověď z pracovního poměru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, když soudy zcela pominuly tvrzení žalobkyně a jí označené skutečnosti a důkazní prostředky, které by skutečné (nemravné) motivy jednání zaměstnavatele prokázaly, jde bezpochyby o polemiku se skutkovými zjištěními, která navíc vychází z odlišných závěrů, než na kterých bylo postaveno rozhodnutí městského soudu. Takovou argumentaci ovšem nelze v dovolacím řízení uplatnit. Pro doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka se proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti v podstatě nikterak blíže nevymezuje, když pouze poukazuje na to, že otázka zneužití práva zaměstnavatelem [zde vedlejší účastnicí řízení 1)] a z toho vyplývající možnost nepřiznání ochrany nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena, pročež měly být naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nelze současně ani přehlédnout, že ústavní stížnost je obsahově a formulačně téměř totožná s dovoláním.

S ohledem na výše uváděné souvislosti Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Obdobný postoj zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Daný zákonný postup přitom stěžovatelka, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektovala, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ze shora uvedeného se tedy podává, že dovolání stěžovatelky nebylo primárně odmítnuto na základě uvážení Nejvyššího soudu (argumentaci o souladu rozhodnutí městského soudu s ustálenou rozhodovací praxí užil Nejvyšší soud pouze podpůrně), nýbrž proto, že neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., dále v něm stěžovatelka uplatňovala jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. a v otázce neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy, resp. možného zneužití práva vedlejší účastnicí řízení 1) pak dovolání obsahovalo nepřípustné novoty vycházející z jiného skutkového stavu prezentovaného stěžovatelkou. Z uvedených důvodů nemohla být přípustnost dovolání ani zvažována.

Nepodala-li tedy stěžovatelka řádné dovolání, nevyčerpala tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud nicméně ještě nad rámec shora řečeného, bez ohledu na primární důvody odmítnutí ústavní stížnosti, ve stručnosti podotýká, že městský soud se v kontextu zjištěného skutkového stavu poměrně podrobně zabýval i stěžovatelkou tvrzenou účelovostí podaných výpovědí a s tím souvisejícím údajným zneužitím práva vedlejší účastnicí řízení 1), přičemž své závěry jasně a srozumitelně odůvodnil. I obvodní soud řádně zdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou a vedlejšími účastníky řízení 2) a 3), a městský soud se následně dostatečně vypořádal s námitkami vznesenými v tomto směru stěžovatelkou a vedlejšími účastníky 2) a 3). V právním posouzení věci [naplnění předpokladů pro výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce] Ústavní soud rovněž neshledává nějaké vybočení z obecných standardů rozhodování.

Namítala-li stěžovatelka porušení práva na práci či práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny (byť tuto otázku v ústavní stížnosti nikterak blíže nerozebírá), poukazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 835/06 a usnesení ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 678/01, v nichž mj. konstatoval, že obsahem práva na práci může být rovněž právo udržet si získané zaměstnání, konkrétně právo na ochranu před svévolnou výpovědí; na druhé straně je ale třeba mít na zřeteli i čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Jestliže tedy v daném případě soudy správně dospěly k závěru, že výpověď byla stěžovatelce dána v souladu s příslušným zákonem (zákoníkem práce), pak je porušení čl. 26 odst. 3 Listiny vyloučeno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti (proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (proti rozsudku městského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.