III.ÚS 617/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 617/06 ze dne 8. 11. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. S., zastoupeného JUDr. Josefem Pokorným, advokátem v Novém Městě nad Metují, Vrchovinská 975, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, čj. 26 Co 206/2006-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27. 7. 2006 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2006, čj. 26 Co 206/2006-42, kterým byl změněn II. výrok usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2003, čj. 10 Nc 3639/2003-6, tak, že náhrada nákladů, které stěžovateli jako soudnímu exekutorovi vznikly v exekučním řízení, byla uložena nikoliv oprávněnému (jak to učinil prvostupňový soud), ale povinnému. Dle stěžovatele bylo tímto rozhodnutím porušeno jeho právo vlastnit majetek a dále právo na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. 4. 2003, čj. 10 Nc 3639/2003-6, byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky ve výši 13 440,- Kč a k vymožení nákladů exekuce. Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Tentýž soud usnesením ze dne 25. 11. 2004, čj. 10 Nc 3639/2003-26, na návrh oprávněného zastavil exekuci a ve II. výroku rozhodl, že oprávněný je povinen stěžovateli nahradit náklady exekuce. O náhradě nákladů rozhodl dle § 87 odst. 1 a § 89 exekučního řádu, ve spojení s § 146 odst. 2 a § 271 občanského soudního řádu. K zastavení řízení došlo, dle názoru prvostupňového soudu, z důvodu zpětvzetí návrhu oprávněným, proto oprávněný svým jednáním "zavinil", že řízení bylo zastaveno. Soud vyslovil, že stěžovateli nelze upírat nárok na odměnu za jeho práci a náhradu nákladů, které mu v souvislosti s exekucí vznikly. Proti II. výroku se oprávněný odvolal s tím, že náklady by měl hradit povinný, neboť exekuce byla zastavena nikoli pro zavinění oprávněného, ale z důvodu nedostatku majetku povinného. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení tak, že změnil výrok o náhradě exekučních nákladů stěžovatele a namísto oprávněnému uložil náhradu těchto nákladů povinnému. Při rozhodování aplikoval § 87 odst. 3 a § 89 exekučního řádu, ve spojení s § 271 občanského soudního řádu. Uvedl, že v exekučním řízení zásadně platí, že jeho náklady hradí exekutorovi povinný (§ 87 odst. 3 exekučního řádu); při zastavení řízení může být dle § 89 exekučního řádu uložena náhrada oprávněnému. Dle souvisejícího § 271 občanského soudního řádu tedy existuje možnost soudu posoudit důvody zastavení exekuce. Dle odvolacího soudu důvodem návrhu na zastavení exekučního řízení nebyla libovůle nepokračovat, ale situace předvídaná § 326a občanského soudního řádu. Proto se má, dle jeho názoru, uplatnit standardní nákladový režim dle § 87 odst. 3 exekučního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v tomto případě měla být dle § 89 exekučního řádu uložena náhrada nákladů oprávněnému. Postupem druhostupňového soudu mu bylo odepřeno právo na úplatu, tj. byl pominut kogentní § 3 odst. 1 exekučního řádu, který stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Uvedené ustanovení má, dle stěžovatele, na mysli úplatu reálnou a nikoliv pouze formálně přiznanou, o které je zřejmé, že je fiktivní. Úplata náleží exekutorovi vždy a nikoli pouze při příznivých okolnostech (tj. nahodile). Návrhem na nařízení exekuce si oprávněný objednává určitou službu a pokud by její vykonání nemělo být spojeno s úplatou, potom by byl exekutor zákonem nucen provádět stanovené služby (činnosti) bez úplaty. Uložení náhrady nákladů povinnému v situaci, kdy exekuce byla zastavena pro nedostatek majetku povinného, je dle stěžovatele v rozporu s principem spravedlnosti a je poznamenáno formalismem. Stěžovatel dále uvedl, že odmítnout exekuční úkony může jen z velmi omezených důvodů a nijak neovlivní skladbu věcí, ve kterých má exekuci provést. K zastavení řízení z důvodu neexistence majetku přitom dochází, přes veškerou snahu, přibližně u 50 % z celkového nápadu. Pokud by postup odvolacího soudu převzaly všechny soudy, potom by exekutor neobdržel v 50 % všech věcí žádnou úplatu. Nejenže by však fakticky neobdržel odměnu, ale také by sám nesl náklady v podobě mezd, poštovného, nákladů s použitím automobilu atd. Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dotazem u Okresního soudu v Trutnově dne 11. 10. 2006 (č. l. 7 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo napadené usnesení doručeno dne 30. 8. 2006, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě již dne 27. 7. 2006. Přestože ústavní stížnost byla podána před počátkem běhu lhůty pro její podání (předčasně), má Ústavní soud za to, že zde byl naplněn smysl § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť podstatné je, že stěžovatel podal ústavní stížnost po vyhlášení napadeného usnesení, tj. v době, kdy byl soud usnesením již vázán a stěžovatel se mohl s rozhodnutím seznámit. Stěžovateli proto nemůže být k tíži, jestliže podal ústavní stížnost dříve, než mu bylo doručeno písemné vyhotovení napadeného usnesení. Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížnost z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze v tomto kontextu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. K postavení exekutora a jeho nárokům na náhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil již v celé řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III.ÚS 42/06, sp. zn. IV.ÚS 54/06, sp. zn. IV. ÚS 180/06, sp. zn. III.ÚS 225/06, sp. zn. III. ÚS 283/06). V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce, přijalo plénum Ústavního soudu dne 12. 9. 2006 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kde konstatovalo: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." V případě stěžovatelovy ústavní stížnosti není důvod se od předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, jakož i od uvedeného stanoviska odchýlit. Ústavní soud zde proto uvedl pouze část dříve uvedené argumentace a v dalším stěžovatele odkazuje na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech a na jeho stanovisko. Ústavní soud již vyslovil názor, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku, čemuž odpovídá základní charakteristika, a sice provádění soustavné činnosti za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Exekutor tedy má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ani nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ohledně obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů a o jejich nezávislost Ústavní soud již poukázal na zákonné možnosti čelit rizikům prostřednictvím oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, možnosti odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využití legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [§ 90 odst. 3, § 30 písm. b), § 55 odst. 2 exekučního řádu]. Ústavní soud uznal za ústavně-konformní takový výklad § 87 až § 89 exekučního řádu, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 občanského soudního řádu), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). V obou úpravách se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (§ 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů opr