III.ÚS 647/22

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně s tím rozhodl soud prvního stupně podle § 228 odst. 1 trestního řádu, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému částku ve výši 8 631 000 Kč. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jako soudem odvolacím, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a s přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud rozhodl nově tak, že stěžovatel je vinen z přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, a výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně s tím rozhodl odvolací soud podle § 228 odst. 1 trestního řádu, že stěžovatel je povinen na náhradě škody poškozenému zaplatit částku ve výši 8 631 000 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který je ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nelze na podkladě dokazování provedeného soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr o skutečné výši způsobené škody, a to ani v minimálním rozsahu, když soudy obou stupňů postupovaly při jejím stanovení v celém řízení zcela nesprávným způsobem a skutečná výše škody tak doposud nebyla vůbec zjištěna. Zjištění o výši škody učiněná dovolacím soudem v rámci dovolacího řízení tak nemají podklad v provedeném dokazování a dovolací soud tímto postupem (aniž by ve věci bylo nařizováno jednání) nahradil činnost soudů prvního a druhého stupně.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. když skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Z napadeného usnesení dovolacího soudu vyplývá, že se obsáhle vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se výše způsobené škody (body 24 až 35). Podle jeho závěru soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině stěžovatele, včetně prokázání jeho úmyslného zavinění i výše škody jím způsobené poškozenému. Podle něj nelze přisvědčit dovolacím námitkám o nesprávném stanovení výše škody, kterou měl poškozenému svým jednáním způsobit za situace, že výše škody byla stanovena v minimální výši ve vztahu k majetku dlužníka, s nímž stěžovatel provedl majetkové dispozice směřující k tomu, aby uspokojení věřitele dlužníka obchodní společnosti X, zabránil.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry v napadených rozhodnutích jsou dostatečným způsobem odůvodněné. Všechny obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.