III.ÚS 711/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 711/26 ze dne 31. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace RICHARD STAR s.r.o., sídlem Ruská 487/28, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 22/2025-24 ze dne 8. ledna 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Na Pankráci 1685/17,19, Praha 4 - Nusle, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručené základní právo zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka podala 27. února 2017 dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období prosinec 2014. Téhož dne uhradila tvrzenou DPH na výstupu ve výši 75 373 Kč. Vedlejší účastník dodatečným platebním výměrem z 1. prosince 2017 doměřil stěžovatelce daň v celkové výši 133 647 Kč, rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit penále ve výši 11 654 Kč a konstatoval, že rozdíl mezi doměřenou a dodatečně tvrzenou daní ve výši 58 274 Kč je splatný v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci platebního výměru. Stěžovatelka se proti dodatečnému platebnímu výměru odvolala, zároveň 16. ledna 2018 rozdíl 58 274 Kč uhradila. Vedlejší účastník v rámci autoremedury odvolání stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl a rozhodnutím z 2. března 2018 změnil dodatečný platební výměr tak, že doměřil daň ve výši odpovídající dodatečnému daňovému přiznání (75 373 Kč). Vedlejší účastník doručil rozhodnutí o odvolání nejprve pouze stěžovatelce (2. března 2018), teprve následně jejímu zástupci (16. listopadu 2020). 3. Podáním z 16. listopadu 2020 stěžovatelka namítala, že rozhodnutí o odvolání jí bylo řádně doručeno až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, proto by mělo být zrušeno a řízení zastaveno. Vedlejší účastník rozhodnutím z 5. února 2021 řízení o tomto návrhu zastavil s tím, že se jedná o zjevně právně nepřípustné podání. Na základě odvolání stěžovatelky pak ale v rámci autoremedury rozhodnutím z 22. dubna 2021 rozhodnutí o zastavení řízení zrušil, neboť se nakonec ztotožnil s názorem stěžovatelky o uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Návazně pak týž den vydal další dvě rozhodnutí - jedním zrušil rozhodnutí o odvolání z 2. března 2018, dodatečný platební výměr z 1. prosince 2017, a zastavil řízení o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, druhým zastavil řízení o dodatečném daňovém přiznání k DPH za období prosinec 2014. 4. Stěžovatelka pak požádala o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně za období do 31. prosince 2020 podle § 254 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2020, resp. úroku z vratitelného přeplatku podle § 253a téhož zákona ve znění účinném od 1. ledna 2021 za období od 1. ledna 2021 do dne vrácení vzniklého přeplatku. Vedlejší účastník žádosti vyrozuměním z 29. června 2021 nevyhověl, protože stěžovatelka uhradila daň dobrovolně, nikoliv na základě pravomocného rozhodnutí o stanovení daně. Proti vyrozumění uplatnila stěžovatelka námitku, že ve vztahu k předčasně (před nabytím právní moci rozhodnutí) zaplacené částce 58 274 Kč (rozdíl mezi doměřenou a dodatečně tvrzenou daní) jí sice úrok nenáleží, avšak náleží jí ve vztahu k částce 75 373 Kč (daň tvrzená v dodatečném daňovém přiznání), k jejímuž uhrazení ji zavazoval § 141 odst. 1 daňového řádu. 5. Vedlejší účastník námitku zamítl rozhodnutím z 8. září 2021. Konstatoval, že stěžovatelka částku 75 373 Kč uhradila dobrovolně po podání dodatečného daňového přiznání a tato částka byla jako přeplatek použita na úhradu DPH za období červen 2021. Jelikož předmětem daňového řízení nebyl nárok daňového subjektu (např. daňový odpočet nebo tvrzení na nižší daň), došlo k tzv. konkludentnímu vyměření daně. Vzhledem k tomu, že ve lhůtě pro stanovení daně nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o stanovení daně, aplikoval běžný režim § 154 a 155 daňového řádu a úrok podle § 254 daňového řádu ve prospěch stěžovatelky nevznikl. 6. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 51 Af 27/2021-28 ze dne 22. prosince 2022 zamítl. Dospěl k závěru, že je splněna první podmínka pro vznik úroku podle § 254 daňového řádu (zrušení rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti). Za splněnou však neshledal druhou podmínku (splatnost daně, resp. její úhrada po splatnosti), neboť zrušené rozhodnutí o odvolání ze dne 2. března 2018 nikdy nenabylo právní moci, tudíž se stanovená daň nikdy nestala splatnou, a to bez ohledu na předběžnou vykonatelnost zmiňovaného rozhodnutí. 7. Rozsudek krajského soudu zrušil ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 Afs 39/2023-19 ze dne 13. června 2024. Shledal, že na věc nedopadá krajským soudem aplikovaný § 143 odst. 5 daňového řádu. Za správný nepovažoval ani závěr krajského soudu, že zrušené rozhodnutí o odvolání nikdy nenabylo právní moci, respektive že jí nabylo až po daňové prekluzi, proto se doměřená daň nikdy nestala splatnou. Stěžovatelkou tvrzená daň byla skutečně splatná podle § 141 daňového řádu ještě před vydáním dodatečného platebního výměru a na něj navazujícího rozhodnutí o odvolání, tato skutečnost však ještě neznamená, že stěžovatelce náleží úrok podle § 254 daňového řádu. Zavázal krajský soud přezkoumat, zda stěžovatelce svědčí nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve znění do 30. prosince 2020 a úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu ve znění od 1. ledna 2021, jestliže daň uhradila sama na základě dodatečného daňového přiznání a daň nesprávně stanovená dodatečným platebním výměrem ve spojení s rozhodnutím o odvolání se neodchylovala od daňového tvrzení stěžovatelky. Doplnil, že stěžovatelka se sama rozhodla, že daň dobrovolně přizná a uhradí a nebude riskovat její doměření a následné vymáhání. 8. Krajský soud poté žalobu opět zamítl. Konstatoval, že přistoupila-li stěžovatelka k úhradě částky 75 373 Kč, aniž by ji k tomu zavazovalo jakékoli rozhodnutí daňových orgánů, stalo se tak pouze v důsledku jejího vlastního rozhodnutí splnit obecnou zákonnou povinnost. Neshledal proto splnění podmínek pro vznik úroku (lhostejno zda podle úpravy před nebo po 1. lednu 2021) coby kompenzace za nemožnost disponovat s určitou finanční částkou v důsledku rozhodnutí orgánu daňové správy, popř. jeho nesprávného úředního postupu. 9. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na úrok z nesprávně stanovené daně, protože schází kauzalita mezi jednáním správce daně a úhradou daně stěžovatelkou. 10. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí, a tvrdí, že situace, kdy daňový subjekt splní svou daňovou povinnost podat dodatečné daňové přiznání a daň v zákonné lhůtě uhradí, je postavena z hlediska nároku na přiznání úroku z nesprávně stanovené daně na roveň situaci, kdy je o daňové povinnosti rozhodnuto z moci úřední. Oba způsoby představují doměření daně podle § 143 daňového řádu. Rozhodné je, že rozhodnutí správce o návrhu stěžovatelky (daňovém přiznání) bylo zrušeno a přeplatek na dani byl stěžovatelce vrácen. Souvislost mezi úhradou daně, zrušením nezákonného platebního výměru a vrácení jím vzniklého přeplatku na DPH naplňuje podmínky stanovené § 254 odst. 1 daňového řádu. V důsledku napadeného rozhodnutí se stěžovatelka musí domáhat svého nároku na náhradu za zadržování finančních prostředků prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2293/23 ze dne 20. února 2025, v němž Ústavní soud uložil Nejvyššímu správnímu soudu přesvědčivě zhodnotit (s ohledem na faktickou možnost stěžovatele domoct se svého nároku), proč je v souladu se zásadami efektivity a rovnocennosti, aby o nároku na úroky z nesprávně stanoveného cla rozhodovaly nikoli správní orgány, ale civilní soudy v rámci řízení o žalobě proti státu. 11. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 12. Ústavní soud je v kontextu své dosavadní judikatury oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem b