III.ÚS 772/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 U 5/68 SbNU 541 Vyčerpání dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., jako podmínka přípustnosti ústavní stížnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 ve věci ústavní stížnosti Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., IČ: 25999249, se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Jiráskova 506, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2012 č. j. 39 Cm 204/2011-49, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 204/2011-56 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2013 č. j. 5 Cmo 49/2013-67, vydaným v řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky 480 Kč s příslušenstvím. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. března 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 3. října 2012 č. j. 39 Cm 204/2011-49 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované o zaplacení částky 480 Kč s příslušenstvím. Tento nárok uplatnila na základě listiny označené jako "směnka vlastní", vystavené dne 27. ledna 2009 v Rychnově nad Kněžnou, v níž se žalovaná zavázala, že zaplatí na řad stěžovatelky do 30 dnů od jejího vystavení výše uvedenou částku. Krajský soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti směnky podle § 33 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Její splatnost byla totiž dána lhůtou končící určitým datem (tzv. lhůtová směnka). Vzhledem k tomu, že nešlo o spor mezi podnikateli při jejich činnosti a požadovaná částka nepřevyšovala 100 000 Kč, přitom nemohl stěžovatelce přiznat uplatněný nárok ani z jiného právního důvodu, protože k projednání takovéto žaloby nebyl věcně příslušný. 3. Podáním ze dne 10. října 2012, podaným k poštovní přepravě dne 12. října 2012, navrhla stěžovatelka podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu vydání doplňujícího rozsudku, a to z důvodu, že krajský soud v popsaném rozsudku nerozhodl o žalované pohledávce z příčinného závazkového vztahu na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Usnesením téhož soudu ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 204/2011-56 byl tento návrh zamítnut, přičemž toto rozhodnutí následně k odvolání stěžovatelky potvrdil svým usnesením ze dne 5. února 2013 č. j. 5 Cmo 49/2013-67 i Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud"). Z jeho usnesení vyplývá, že uvedený nárok nebyl předmětem řízení, a tedy o něm krajský soud ani nemohl rozhodnout. Stěžovatelka uplatnila žalobou pouze směneční nárok, který však nikdy nezahrnuje i nárok z případného kauzálního vztahu. Za předmět řízení by tak tento nárok bylo možné považovat toliko tehdy, pokud by soud připustil změnu žaloby podle § 95 odst. 1 občanského soudního řadu. I kdyby však stěžovatelka podala návrh v tomto směru, krajský soud by jej musel zamítnout, protože k projednání kauzálního nároku by s ohledem na výšku žalované částky nebyl věcně příslušný. 4. Stěžovatelka je přesvědčena, že se zaplacení žalované částky domáhala jednak ze směnky, jednak z kauzální pohledávky. Tím, že se krajský soud cítil věcně nepříslušným k projednání předmětné žaloby a že se oba uvedené soudy nepostaraly o její upřesnění (např. dotazem na stěžovatelku, zda skutečně míní podat i tento návrh) a rozhodly jen na základě některých uplatněných důvodů a skutkových tvrzení, mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejný důsledek měl mít i jejich postup, kterým ji donucovaly uvést právní důvod požadovaného plnění, ačkoliv účastník řízení žádnou takovou povinnost nemá. II. Posouzení včasnosti ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku 5. Ústavní soud předně konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu ze dne 3. října 2012 č. j. 39 Cm 204/2011-49 byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen 10. října 2012. Tato skutečnost byla telefonicky ověřena na uvedeném soudu, přičemž jí odpovídá i datum doručení, které stěžovatelka vyznačila na kopii napadeného rozsudku, jakož i obsah napadeného usnesení téhož soudu. Vzhledem k tomu, že návrh na doplnění podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu ani rozhodnutí o něm nemají žádný vliv na právní moc a vykonatelnost původního rozsudku a případný doplňující rozsudek jej nemůže ani nijak změnit, není dán žádný důvod, pro který by napadený rozsudek neměl být považován za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To však zároveň znamená, že lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), ve spojení s přechodným ustanovením čl. IV bodu 2 zákona č. 404/2012 Sb.] se pro stěžovatelku začala odvíjet ode dne, kdy byl doručen jejímu právnímu zástupci, a tedy jejím posledním dnem bylo pondělí 10. prosince 2012 (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 57 občanského soudního řádu). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla proto podána zjevně opožděně. III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením 6. Pokud jde o zbylou část stížnostního žádání, Ústavní soud se musel v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci § 237 občanského soudního řádu a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu provedenou v obou případech zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II bodů 1 a 7 a čl. IV bodu 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí. 7. Podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud má za to, že v případě napadeného meritorního usnesení odvolacího soudu potvrzujícího (procesní) usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na doplnění rozsudku podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu, se neuplatní žádná z výjimek podle § 238 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., která by obecně vylučovala přípustnost dovolání proti němu. Z těchto důvodů tak jeho přípustnost závisela právě a jen na tom, zda byly splněny podmínky vymezené ustanovením § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., o čemž byla stěžovatelka v usnesení odvolacího soudu náležitým způsobem poučena. 8. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. byl § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněn v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že pakliže následně došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. 9. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnost