III.ÚS 880/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 880/15 ze dne 8. 10. 2015 N 182/79 SbNU 59 K přesunu důkazního břemene v diskriminačních sporech dle § 133a občanského soudního řádu; k náležitému vypořádání se s námitkami   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 8. října 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Kužely, zastoupeného JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 128, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 3211/2014-248, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. března 2014 č. j. 60 Co 447/2013-191, kterým byl potvrzen prvostupňový rozsudek o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na neplatnost rozvázání jeho pracovního poměru výpovědí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti jako účastníků řízení a Dětského domova Uherské Hradiště, IČO 60371773, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 313, zastoupeného JUDr. Ivanou Pazderskou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Protzkarova 51, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 3211/2014-248 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. března 2014 č. j. 60 Co 447/2013-191 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2015 č. j. 21 Cdo 3211/2014-248 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. března 2014 č. j. 60 Co 447/2013-191se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl zaměstnán jako vychovatel Dětského domova Uherské Hradiště (dále též jen "žalovaný" nebo "vedlejší účastník řízení"). Z tohoto pracovního poměru převzal dne 30. 5. 2012 výpověď danou podle § 52 písm. f) zákoníku práce s poukazem na to, že nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a to pro absenci vzdělání v oboru speciální pedagogiky. Žalobu stěžovatele na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí zamítl Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 16. 8. 2013 č. j. 4 C 57/2012-109, když dospěl k závěru, že se stěžovatelem byl rozvázán pracovní poměr v souladu se zákony. Ke stěžovatelem namítané diskriminaci pak okresní soud mj. s odkazem na zjištění kontrolních orgánů (inspekce práce, školní inspekce) a též veřejného ochránce práv uzavřel, že nebyla prokázána. 3. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, který ve věci nařídil jednání, na němž doplnil dokazování listinami týkajícími se studia k získání předpokladů pro výkon práce jiného zaměstnance žalovaného - osoby, kterou stěžovatel v rámci uplatněné argumentace stran diskriminačního jednání vymezil jako komparátora ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné s odůvodněním, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že důvod, pro nějž žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru výpovědí se stěžovatelem, byl v daném případě naplněn, a předmětné rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 5. 2012 shledal shodně se soudem prvního stupně plně platné), a dále pro nepřípustnost podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu shledal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že dovolací soud argumentoval nepříhodnou ustálenou soudní praxí. Podle jeho názoru se nejedná o judikaturu, která by řešila stěžovatelem namítané právní otázky týkající se diskriminace, přičemž otázka pronásledování ve formě rozvázání pracovního poměru podle § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena. 6. Dovolací soud se nevyjádřil ani k namítané otázce týkající se výkladu výjimky podle § 32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. Účelem této výjimky je dle stěžovatele zachování kontinuity výkladu pedagogické činnosti. Výpověď je tak dle stěžovatele možné nekvalifikovanému zaměstnanci podat až po zajištění adekvátní náhrady, čemuž vedlejší účastník řízení nedostál. Soud se dále nevyjádřil ani k namítané otázce, zda komparátoru bylo nedůvodně a nesprávně (v rozporu s uvedenou výjimkou) umožněno zahájit opakovaně studium. Stěžovatel má za to, že dovolání splňovalo podmínky přípustnosti. 7. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá, že byla zcela pominuta otázka rozvázání pracovního poměru jako pronásledování z hlediska antidiskriminačního zákona za stížnost stěžovatele na žalovaného z důvodu předchozí diskriminace stěžovatele, podanou před rozvázáním pracovního poměru, a též související otázka diskriminace stěžovatele jakožto jediného muže, jenž byl u žalovaného zaměstnán. Diskriminaci z důvodu pohlaví stěžovatel spatřuje v tom, že ve srovnání s komparátorem (ženou) ve stejné situaci, ale i s dalšími ženami mu byl úmyslně znemožněn ze strany žalovaného přístup k doplnění potřebného vzdělání, a dále v tom, že byl jako jediný zařazen do nejobtížnějšího systému služeb, při němž nebylo možné zahájit doplňující studium z důvodu nemožnosti vytvoření podmínek pro uvolňování z pracoviště. 8. Rozsudek odvolacího soudu je proto dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelný a přijaté závěry nesprávné, včetně nesprávného posouzení zpráv kontrolních orgánů, kdy bylo přihlédnuto k závěrům orgánů, které nebyly kompetentní otázku diskriminace posuzovat, resp. nebylo přihlédnuto k relevantní zprávě oddělení rovného zacházení veřejného ochránce práv. Právě na zprávu veřejného ochránce práv ze dne 16. září 2013 stěžovatel poukazuje, neboť se v ní uvádí, že diskriminace za strany Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj na pracovišti stěžovatele prokázána nebyla, neboť ji tento orgán vůbec neprokazoval. Stěžovatel též namítá, že v řízení před soudy nedošlo k provedení navrhovaných důkazů - výslechy svědků (mj. bývalí zaměstnanci žalovaného). 9. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly výpověď stěžovateli posuzovat a poměřovat i z hlediska (zákazu) diskriminace a (ne)rovného zacházení dle antidiskriminačního zákona. Domnívá se, že důkazní břemeno mělo být ve smyslu § 133a občanského soudního řádu přeneseno na vedlejšího účastníka řízení (žalovaného). To ve věci stěžovatele soudy neučinily, neboť jeho případ řešily jako "prosté" nediskriminační rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodu nesplnění kvalifikačního předpokladu podle § 52 písm. f) zákoníku práce; tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti označil stěžovatelovy námitky za pokračování polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí. Na tomto základě stěžovatel dle Nejvyššího soudu předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení ve věci samé. Stěžovatel nenamítá, že by v jeho případě výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce nebyl dán. Nejvyšší soud má za to, že "naznačená problematika se týká otázek aplikace právních předpisů upravujících standardní práva účastníků pracovního poměru, které však nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod", a že proto "není přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné". Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 11. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku, kterým ve věci rozhodoval. Má za to, že se s námitkami stěžovatele ohledně odvetného jednání v odůvodnění vyrovnal a věc právně posoudil. Ústavní stížnost pr