III.ÚS 886/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 886/24 ze dne 17. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, se sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. února 2024 č. j. 2 NZT 19/2023-112 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury České Budějovice ze dne 15. května 2023 č. j. NCOZ-2712-543/TČ-2021-417204-H, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury České Budějovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) se souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších obviněných fyzických a právnických osob) pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, přečin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. 3. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodovalo Nejvyšší státní zastupitelství, které stížnost zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu jako bezdůvodnou. 4. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Trestní stíhání považuje za bezdůvodné. Závěry policejního orgánu označuje za pouhé domněnky, které však nejsou podloženy takovými skutečnostmi vyplývajícími z prověřování, jež by s vyšší mírou pravděpodobnosti dokládaly a odůvodňovaly dostatečný závěr o tom, že byl spáchán trestný čin a že se tohoto trestného činu dopustil právě stěžovatel. Stěžovatel má za to, že v napadených rozhodnutích absentuje řádný popis skutku. Napadá rovněž nedostatečnost závěrů týkajících se subjektivní stránky trestných činů, z nichž je obviněn, a to zejména ve vztahu k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině. Shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou v jeho případě nedostatečně odůvodněna. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). 8. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. 9. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněn