Ústavní soud IV.ÚS 1304/22 – Účastník

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 268 194,50 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč, a dále nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 93 080,60 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka (jako prodávající) s vedlejší účastnicí (jako kupující) uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byl blíže specifikovaný stroj s příslušenstvím. Podle této smlouvy měla stěžovatelka uvést stroj do provozu do 9. 6. 2017, došlo k tomu však až dne 27. 9. 2017, čímž se stěžovatelka dostala do prodlení o 109 dnů. Vedlejší účastnici tak podle článku IV. bodu 3 kupní smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty (§ 2048 občanského zákoníku) ve výši 0,05 % za každý den prodlení s uvedením stroje do provozu, tj. celkem 268 194,50 Kč. Ke stěžovatelčině námitce, že k prodlení došlo z důvodů na straně vedlejší účastnice, neboť neměla platnou licenci k softwaru GibbsCAM, a proto (stěžovatelka) nemohla ke stroji dodat postprocesor pro tento software, okresní soud uvedl, že smlouva nestanovila povinnost vedlejší účastnice mít tuto licenci, a tudíž bylo na stěžovatelce, jak zajistí splnění svého závazku, a dodal, že ukázalo-li by se po uzavření smlouvy, že je součinnost vedlejší účastnice nezbytná, měla jí stěžovatelka poskytnout lhůtu k této součinnosti, a v případě, že by ji neposkytla, mohla stěžovatelka od smlouvy odstoupit. Takto však stěžovatelka nepostupovala, navíc v řízení nebylo prokázáno, že bez platné licence nebylo možné splnit sjednanou dodávku, což plyne i z toho, že stroj nakonec uveden do provozu byl.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku I, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 221 445 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II potvrdil, přičemž stěžovatelce uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 28 979,50 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že součinnost vedlejší účastnice spočívající v opatření licence nebyla nutná, neboť stěžovatelka z předchozího obchodu s vedlejší účastnicí věděla, že vedlejší účastnice danou licenci nemá, a postprocesor k ovládání tehdy dodaného stroje vedlejší účastnici opatřila i bez ní. Stěžovatelka tudíž předpokládala, že tak učiní i nyní, a proto si ani danou povinnost u vedlejší účastnice ve smlouvě nevymínila. Navíc sama u jednání uvedla, že v době uzavření neměla vyjasněno, jaký postprocesor bude dodávat, a zjistila-li, že jí distributor software GibsCam pro Českou republiku postprocesor bez platné licence k tomuto programu nedodá, mohla si od vedlejší účastnice součinnost vyžádat (§ 1977 a násl. občanského zákoníku), a případně od smlouvy odstoupit. Svou povinnost ale splnila dodáním postprocesoru zhotoveného prostřednictvím třetí osoby, a to bez opatření licence k uvedenému programu, který vedlejší účastnice užívá a pod kterým postprocesor funguje.

Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Stěžovatelka tvrdí, že jí vedlejší účastnice neposkytla součinnost získáním legálního hlavního softwaru, a tudíž že nemůže být za vzniklé prodlení odpovědná. Že tato součinnost byla nezbytná, stěžovatelka vyvozuje z autorského práva a trestního práva, kdy podle ní nelze dodat postprocesor jako nadstavbu nelegálního softwaru. Okresnímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda vedlejší účastnice má licenci k hlavnímu softwaru a zda jde o dílo chráněné autorským právem, případně zda jeho provoz je trestnou činností, a tudíž se ani nezabýval tím, zda dodání postprocesoru bylo právně možné a zda není vyloučena její odpovědnost za prodlení podle § 1968 věty druhé občanského zákoníku.

Krajskému soudu stěžovatelka rovněž vytýká, že se touto její obranou nezabýval, ačkoliv svou argumentaci v odvolání podrobně rozvedla, přičemž poukázala na § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008 sp. zn. 32 Odo 542/2006 a na článek IV. bod 6 kupní smlouvy, který (byť obsahuje chybnou formulaci, neboť zaměňuje "dodání zboží" a "uvedení do provozu") - stejně jako § 1968 a 1975 občanského zákoníku nevyžaduje na nutnost součinnosti upozorňovat s poskytnutím lhůty k nápravě. Krajský soud si navíc odporuje, když na straně jedné uvádí, že součinnost vedlejší účastnice v opatření licence programu nebyla nutná, a na straně druhé konstatuje, že když během plnění (stěžovatelka) zjistila, že jí dodavatelská společnost postprocesor bez platné licence programu GibbsCAM nedodá, mohla postupovat podle § 1977 a násl. občanského zákoníku a od smlouvy odstoupit. Kdyby byl správný první závěr (tj. že nešlo o nutnou součinnost), nemohl by být správný závěr druhý (tj. že bylo možné postupovat podle posledně uvedeného ustanovení).

Pochybit měl podle stěžovatelky i Nejvyšší soud, když argumentoval tím, že krajský soud nevycházel ze zjištění, že by došlo k neoprávněnému užívání hlavního softwaru či k neoprávněným zásahům do zákonem chráněných práv k autorskému dílu. Stalo se tak proto, že se krajský soud její obranou nezabýval, přičemž v demokratickém právním státě nemůže soud odůvodňovat své rozhodnutí pasivitou soudu nižšího stupně, který se nevypořádal s obranou účastníka řízení. To stejné platí pro argument, že krajský soud neučinil zjištění, že licence k programu vlastněná vedlejším účastníkem byla nezbytná k provedení zkoušek před uvedením stroje do provozu. Neodpovídá ani skutečnosti konstatování Nejvyššího soudu, že tuto skutečnost netvrdila v předchozím průběhu řízení, neboť se tak stalo v podání ze dne 13. 4. 2018.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že se soudy náležitě nevypořádaly se stěžovatelčinou obranou, podle níž jí vedlejší účastnice neposkytla potřebnou součinnost (která měla spočívat v získání hlavního softwaru GibbsCAM), a tudíž není odpovědná za prodlení s uvedením stroje do provozu, a vedlejší účastnici tak nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Stěžovatelka argumentuje tím, že nemohla nechat autorizovaným distributorem tohoto softwaru pro Českou republiku vytvořit postprocesor, který je nezbytný k řádnému fungování stroje, a dodat jej stěžovatelce, neboť podmínkou toho bylo, že vedlejší účastnice bude držitelkou platné licence k "hlavnímu softwaru", jehož nadstavbu postprocesor tvoří.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že se soudy touto argumentací zabývaly a dostatečně vypořádaly, přičemž stěžovatelka na jejich závěry v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje. Ty lze shrnout tak, že vedlejší účastnice povinnost poskytnout součinnost neměla, neboť stěžovatelce bylo již před uzavřením kupní smlouvy známo, že vedlejší účastnice není držitelkou platné licence k "hlavnímu softwaru" GibbsCAM, a přesto si v kupní smlouvě danou povinnost nevymínila, a také svou povinnost uvést stroj do provozu (tj. i s postprocesorem) splnila bez toho, že by si vedlejší účastnice takovou licenci opatřila. Ostatně pokud by tomu tak nebylo (tj. kdyby nebyla s to danou povinnost bez součinnosti vedlejší účastnice splnit), musela by stěžovatelka postupovat podle § 1977 a násl. občanského zákoníku, což se ale nestalo. V argumentaci krajského soudu žádný rozpor spatřovat nelze.

Argumentuje-li stěžovatelka neoprávněným zásahem do autorských práv vedlejší účastnicí, s touto námitkou se krajský soud vypořádal v bodě 15 odůvodnění napadeného rozsudku, k čemuž možno dodat, že jde o zjevně "účelovou" námitku, neboť kdyby absence platné licence představovala překážku pro plnění povinnosti uvést stroj do provozu, tak by této povinnosti stěžovatelka nedostála, resp. nemohla dostát vůbec, a nikoliv jen s prodlením. Především pak nelze pominout, že posléze se touto námitkou zabýval i Nejvyšší soud a náležitě se s ní vypořádal (viz níže).

Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka argumentaci tohoto soudu dílem vytrhává z kontextu a dílem ji pomíjí. Uvedený soud stěžovatelce jednak vysvětlil, proč se nemohl jejím tvrzením (že došlo k neoprávněnému užívání programu či k neoprávněným zásahům do práv k autorskému dílu) zabývat, přičemž důvodem nebylo, že by se jí nezabýval ani krajský soud, ale že ten vyšel z jiného zjištění, než které předestírá stěžovatelka, a to, že postprocesor mohl být dodán, aniž by zákazník měl oficiální verzi programu (ale že nemohl být dodán jediným autorizovaným distributorem v České republice), že stěžovatelka v době sjednání kupní smlouvy nevěděla, jakým způsobem postprocesor opatří, a že v průběhu plnění smlouvy žádnou součinnost nepožadovala. Dlužno dodat, že vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze nesprávnost právního posouzení v dovolání odvíjet od jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem. Navíc Nejvyšší soud vysvětlil, proč samotné dodání postprocesoru za situace, kdy vedlejší účastnice nedisponovala vlastní licencí k "hlavnímu programu", nebylo v rozporu se zákonem (resp. proč tím nemohlo dojít k porušení autorských práv). Stěžovatelka na tyto jeho závěry v ústavní stížnosti nijak nereaguje, a ani Ústavní soud neshledal, že by příslušné úvahy byly nesrozumitelné, zjevně rozporné s pravidly logického myšlení, či věcně zcela nepřiměřené (extrémní), a tudíž nezbývá, než na ně stěžovatelku odkázat.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.