IV.ÚS 159/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let. Poškozený O. G. byl podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku, jehož se stěžovatel dopustil tak, že zneužil prázdnou listinu s podpisem poškozeného O. G., přes který na laserové tiskárně natiskl směnku "bez protestu" a tuto následně sám rukopisně vyplnil tak, že na ní uvedl údaje simulující, že jde o směnku na částku 1 500 000 Kč vystavenou v Liberci dne 20. 12. 2015 společností X výstavcem O. G., jejímž příjemcem na řad je stěžovatel. Následně stěžovatel uvedenou směnku postoupil na řad společnosti Y, která ji uplatnila u Městského soudu v Praze, kde je věc vedena pod sp. zn. 55 Cm 106/2017. Krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Poškozený O. G. byl podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel tvrdí existenci opomenutého důkazu, a to důkazu spisovým materiálem vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 9/2020. V uvedeném řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu pro skutek, jímž se měl dopustit přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku. V této věci okresní soud konstatoval nevěrohodnost výpovědi O. G. Soudy se s tímto důkazním návrhem stěžovatele nijak nevypořádaly.

Stěžovatel dále uvádí, že výpověď O. G. byla společně se znaleckým posudkem RNDr. M. Musila klíčovým důkazem, na základě něhož byl stěžovatel uznán vinným. Stěžovatel považuje konstatovanou nevěrohodnost O. G. v řízení pod sp. zn. 2 T 9/2020 za stěžejní důkaz, jehož provedením mohlo dojít ke zvrácení stávajícího skutkového stavu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, znamenají porušení základního práva či svobody.

Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Stěžovatel vytýká soudům opomenutý důkaz spočívající v neprovedení důkazu trestním spisem vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 9/2020, z něhož se údajně podává nevěrohodnost svědka a poškozeného O. G. Opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19) a sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Judikatura Ústavního soudu zastává právní názor, že nikoli každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na soudní ochranu. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat například v případě důkazních návrhů nemajících vůči projednávané věci žádný vztah nebo mohou být výrazem "zdržovací" či jiné obstrukční procesní taktiky. O takový případ však v posuzované věci nejde, neboť soudy se tomuto důkaznímu návrhu věnovaly. Nejvyšší soud shrnul a vysvětlil, proč mu nebylo vyhověno. Důvodem je především skutečnost, že výpověď O. G. není stěžejním důkazem ve věci, neboť závěr o vině stěžovatele byl vyvozen zejména ze znaleckého posudku RNDr. M. Musila. Ústavní soud uzavírá, že neprovedením důkazního návrhu předmětným spisem nebylo zasaženo do základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť o opomenutý důkaz nejde.

Jde-li o námitku zpochybňující věrohodnost svědka a poškozeného O. G., Ústavní soud upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Věrohodnost konkrétního svědka, resp. jeho výpovědi, posuzuje soud v řízení, které vede, tudíž nelze "automaticky" předjímat, že svědek shledaný jako nevěrohodný v jednom řízení, bude shledán nevěrohodným i v jiném řízení. Nadto z napadených rozhodnutí vyplývá, že svědek O. G. byl shledán nevěrohodným toliko v jedné dílčí otázce, nikoliv v souvislosti s údajným vystavením směnky.

Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (viz sub 1), a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.