IV.ÚS 1929/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2023 č. j. 8 T 4/2022-331 zprostil stěžovatele podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 téhož zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem, a podle § 229 odst. 3 trestního řádu poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky a M. A. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 v neprospěch stěžovatele a poškozený M. A. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") z podnětu odvolání státního zástupce ústavní stížností napadeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí, přičemž s poukazem na § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ho obvodní soud zprostil obžaloby již třikrát a všechny jeho rozsudky městský soud zrušil. Z procesních postupů městského soudu je zjevné, že po obvodním soudu nezákonně požaduje odsouzení stěžovatele. Městský soud se vyjadřuje vždy v každém svém zrušovacím usnesení tak, že nechce zasahovat do volného hodnocení důkazů obvodním soudem, ale jde o jen formální deklaraci, neboť zároveň si zjištění o průběhu skutku sám utváří, a to bez ohledu na provedené dokazování.

Městský soud neponechává obvodnímu soudu prostor k volnému hodnocení důkazů, zejména při posouzení důvěryhodnosti poškozeného M. A., který pod vlivem alkoholu vyvolává konflikty a páchá trestnou činnost, a svědka B. L., kterou mohl hodnotit výhradně obvodní soud při dokazování prováděném v hlavním líčení. Městský soud si tedy vynucuje akceptování jediného vidění průběhu věci a opakovaně přistupuje k vlastnímu hodnocení důkazů, což je doména nalézacího soudu. Městský soud porušuje svým postupem princip presumpce neviny, kdy se ve svých rozhodnutích přímo vyjadřuje k vině stěžovatele.

Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením vyloučil z rozhodování příslušný senát, stanovený rozvrhem práce obvodního soudu, a to pouze z důvodu, že jednání stěžovatele v mezích volného hodnocení důkazů posoudil podle § 29 trestního zákoníku jako nutnou obranu.

Podle stěžovatele odporuje postup městského soudu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. 8 Tdo 47/2021.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného usnesení s odůvodněním, že v procesní situaci, kdy není dán legitimní důvod pro výjimečný postup založený na použití § 262 trestního řádu, nově stanovená předsedkyně senátu obvodního soudu, která není zákonným soudcem, již nepřímo dává najevo, že v hlavním líčení nařízeném na 18. 8. 2023 rozhodne bez odpovídajícího dokazování v neprospěch stěžovatele (chce pouze "číst protokoly", což je k hodnocení důvěryhodnosti poškozeného M. A. a svědka B. L. nepostačující). Přiznání odkladného účinku není podle něj v rozporu s veřejným zájmem, neboť ten není dán, došlo-li by k vydání rozsudku obvodního soudu zatíženého vadami.

Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud po posouzení obsahu návrhu dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu splněny, byť odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a toto ustanovení je nutno vykládat restriktivně [srov. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Odložením vykonatelnosti nebude dotčen žádný důležitý veřejný zájem, a je tak splněna i tato podmínka obsažená v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odložením vykonatelnosti nejsou nepřiměřeně ohroženy zájmy třetích osob, především případného poškozeného trestnou činností, jíž se měl stěžovatel dopustit. Je přitom zjevné, že stěžovateli - je-li jeho argumentace opodstatněná - v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí významný zásah do jeho základních práv a svobod. V zájmu zajištění, že k takové situaci - a tedy ani zásahu do základních práv a svobod stěžovatele - nedojde, je tak namístě odložit vykonatelnost napadeného usnesení městského soudu.

S ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) přitom není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14 a ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2726/15).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.