IV.ÚS 2580/19

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 8. 2019, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Před krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") je pod sp. zn. 42 K 233/99 vedeno konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), na majetek společnosti TREND - všeobecný investiční fond a.s. (dále jen "úpadce"). V jeho průběhu se vedlejší účastník 1) jako správce konkursní podstaty úpadce domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") zaplacení celkové částky 1 157 131 895 Kč s příslušenstvím proti devíti fyzickým osobám z titulu náhrady škody. Krajský soud usnesením ze dne 27. 1. 2015 č. j. 42 K 233/99-4620 udělil vedlejšímu účastníkovi 1) souhlas k vyloučení těchto pohledávek z konkursní podstaty úpadce podle § 27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání. Ještě před tím byla usnesením okresního soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 33 C 93/2013-165 žaloba proti stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi 2) o zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím vyloučena k samostatnému řízení.

Rozsudkem ze dne 9. 11. 2015 č. j. 9 C 358/2014-54 okresní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka 1) o zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník 1) podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a zároveň navrhl přerušit řízení do doby jmenování opatrovníka úpadci. Učinil tak z toho důvodu, že úpadce sice byl po vyloučení vymáhané pohledávky ze soupisu konkursní podstaty aktivně věcně legitimován k podání žaloby, nebyl však nikdo, kdo by byl oprávněn za něj jednat. Krajský soud usnesením ze dne 3. 5. 2016 č. j. 47 Co 30/2016-91 návrh na přerušení řízení zamítl, rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve svém usnesení upozornil, že v důsledku vyloučení pohledávek k samostatnému řízení přešlo na úpadce hmotněprávní oprávnění s nimi nakládat. Okresní soud si tak musí nejprve vyřešit otázku právního nástupnictví podle § 107 občanského soudního řádu. Předmětná pohledávka, jejíž existence je sporná, byla vyloučena z konkursní podstaty pro nedobytnost, a tudíž ve vztahu k ní účinky konkursu pominuly. Současně nejde o řízení dříve zahájené žalobou úpadce, posléze prohlášením konkursu přerušené, do něhož by nastoupil správce na místo úpadce a nyní by se automaticky obnovovalo postavení úpadce jako účastníka řízení [a contrario § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání]. Teprve po zodpovězení uvedené otázky se okresní soud bude moci zabývat ustanovením opatrovníka úpadci a následně rozhodnutím ve věci samé.

Usnesením ze dne 15. 6. 2016 č. j. 9 C 358/2014-97 okresní soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s procesním nástupcem vedlejšího účastníka 1), jímž je úpadce. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 47 Co 196/2016-106. Krajský soud s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 361/2001 (č. 8/2005 Sb. NS) konstatoval, že vyloučením z konkursní podstaty se obnovila dispoziční práva úpadce. Pakliže tak okresní soud použil § 107 občanského soudního řádu, nešlo o doslovnou aplikaci tohoto ustanovení, ale o jeho analogické použití. Šlo o to stanovit jednoznačně, kdo je účastníkem řízení. Správce konkursní podstaty proto neměl aktivní věcnou legitimaci k vymáhání pohledávky již v důsledku vyloučení pohledávky z konkurzní podstaty, tedy bez rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně měl nastalý stav pouze deklarovat pro přehlednost věci. Doslovné použití § 107a občanského soudního řádu bylo vyloučeno, neboť návrh na změnu žalobce není třeba a soud by navíc takový návrh musel zamítnout. Ve věci se nemohl uplatnit ani § 92 odst. 2 občanského soudního řádu.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním. Podle jeho názoru bylo toto rozhodnutí projevem formalismu při rozhodování soudu, který podporuje šikanózní výkon práva v rozporu s § 2 občanského soudního řádu. Vedlejší účastník 1) se snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení, kterou pak nebude možné vymáhat vůči konkursní podstatě úpadce. Správce konkursní podstaty však má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud zatíží konkursní podstatu náklady řízení v důsledku podání žalob, které nebudou úspěšné, musí za toto jednání také nést odpovědnost.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 29 Cdo 5641/2017-161 rozhodl o změně usnesení krajského soudu č. j. 47 Co 196/2016-106 v tom smyslu, že se jím mění usnesení okresního soudu č. j. 9 C 358/2014-97 tak, že usnesení o procesním nástupnictví se nevydává. Dovolací soud odkázal na své již zmíněné usnesení sp. zn. 29 Odo 361/2001, podle něhož jakmile nastanou účinky zrušení konkursu, vrací se úpadce zpět do postavení osoby oprávněné nakládat se svým majetkem a obnovuje se tím, aniž by se o tom samostatně rozhodovalo, postavení dlužníka jako účastníka řízení, v nichž dosud vystupoval úpadce. Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, kdy správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání vyloučí z konkursní podstaty pohledávku úpadce za jeho dlužníkem. Přitom není rozumný důvod odlišovat (jak to učinil odvolací soud v usnesení č. j. 47 Co 30/2016-91), zda jde o vymáhání pohledávky, kterou již dříve vymáhal úpadce, do jehož postavení správce konkursní podstaty ze zákona vstoupil [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání], nebo o vymáhání pohledávky, kterou začal u soudu uplatňovat až správce konkursní podstaty při plnění svých povinností [§ 14 odst. 1 písm. d), § 27 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání]. V obou případech je vystupování správce konkursní podstaty na straně žalobce určeno soupisem dotčené pohledávky do konkursní podstaty.

Jinými slovy, správce konkursní podstaty vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek úpadce jako žalobce po tu dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu konkursní podstaty. Vyloučením této pohledávky ze soupisu přestává být žalobcem, ať už jde o pohledávku, do jejíhož vymáhání vstoupil v důsledku prohlášení konkursu, či o pohledávku, jejíž vymáhání zahájil sám, aniž by se o tom samostatně rozhodovalo. Vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví nemá v tomto případě oporu v zákoně. Informace o důsledcích zákonné změny v osobě účastníka sporu vyvolané postupem podle § 27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání nicméně může mít podobu (případného) usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Závěrem Nejvyšší soud neshledal důvodnou obavu stěžovatele, že vyloučením pohledávek ze soupisu se správce konkursní podstaty snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení. Obecně platí, že případná náhrada nákladů, která vznikla za dobu, po kterou v řízení vystupoval jako žalobce správce konkursní podstaty, se uspokojuje stejným způsobem jako náhrada nákladů řízení účastníků v případě, kdy by v řízení vystupoval správce konkursní podstaty až do konečného rozhodnutí (tj. z konkursní podstaty). Není-li taková náhrada možná (například proto, že v mezidobí došlo ke zrušení konkursu), je poškozený oprávněn žádat náhradu újmy, jež mu takovým jednáním vznikla, po těch, kdo ji způsobili [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 (č. 46/2012 Sb. NS)].

Stěžovatel má za to, že napadené usnesení je v rozporu s § 2 občanského soudního řádu, podle něhož jsou obecné soudy povinny dbát, aby práva nebyla zneužívána na úkor fyzických a právnických osob. Povahu takovéhoto zneužití spatřuje v tom, že dovolací soud přiznal postupu správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání, kterým vyloučil pohledávky z konkursní podstaty, procesně právní účinky v rámci postupu podle občanského soudního řádu bez dalšího. Učinil tak navzdory tomu, že je rozdíl mezi oprávněním nakládat s pohledávkou úpadce ze strany správce konkursní podstaty a procesními postupy podle občanského soudního řádu.

Dovolací soud v podstatě přiznal uvedenému postupu správce konkursní podstaty následky univerzální sukcese, ačkoli z pouhého vyloučení pohledávek z konkursní podstaty vyplývá singularita jednání, která nemá ničeho společného se zánikem právního předchůdce a nástupem univerzálního sukcesora. Tento závěr má význam i pro jiná řízení, v nichž na straně žalobce vystupoval za obdobných podmínek vedlejší účastník 1). Pokud by byl závěr dovolacího soudu správný, vedlejší účastník 1) vlastně v těchto řízeních v postavení žalobce vůbec neměl být, ani neměl plnit své závazky vyplývající z rozhodnutí v nich vydaných.

O zneužití práva svědčí i to, že návrh na záměnu účastníků řízení podal vedlejší účastník 1) s tvrzením, že není aktivně legitimován, až přibližně rok poté, co vyloučil pohledávky z konkurzní podstaty. Vedlejší účastník 1) se svým návrhem zjevně pokusil zbavit odpovědnosti za náklady řízení, které na straně žalovaných narostly a které by mohly zasáhnout odpovědnost správce konkursní podstaty a konkursní podstatu. Stěžovatel se domnívá, že k návrhu na záměnu účastníků řízení došlo zjevně v příčinné souvislosti s úspěšnou procesní obranou stěžovatele, jež spočívala ve vznesení námitky promlčení.

Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením, podle něhož v případě vyloučení pohledávky z konkursní podstaty podle § 27 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání dochází v řízení, jehož předmětem je tato pohledávka a jež bylo zahájeno správcem konkursní podstaty podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, ze zákona k tomu, že účastníkem řízení na straně žalobce je místo správce konkursní podstaty samotný úpadce. Důsledkem tohoto právního názoru je, že toto procesní postavení úpadce není podmíněno rozhodnutím soudu podle § 107, případně rozhodnutím soudu podle § 107a občanského soudního řádu o tom, že vstupuje do řízení na místo dosavadního účastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecnými soudy provedený výklad tzv. podústavního práva, zde především uvedených zákonných ustanovení, byl náležitě odůvodněn a nelze v něm spatřovat prvky svévole ani vybočení z obecně akceptovaných metod výkladu právních norem. Vyloučení pohledávek z konkursní podstaty nemělo následky univerzální sukcese. Došlo jím však ke zvláštnímu procesnímu následku plynoucímu z toho, že se již dále ve vztahu k řízení o této pohledávce neuplatní účinek prohlášení konkursu podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Tento zákonem předpokládaný následek nemůže být eliminován zákazem zneužití procesních práv podle § 2 občanského soudního řádu. Uvedený zákaz by mohl mít význam teprve pro posouzení následků procesních úkonů, které jednotliví účastníci učinili v řízení o předmětné žalobě. Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným ustanovením bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadaného usnesení, které je podrobně rekapitulováno v úvodní části tohoto usnesení.

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.