IV.ÚS 2626/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2626/25 ze dne 24. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené Ing. Mgr. Tomášem Hřebenem, advokátem, sídlem Vrchlického 5282/52, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2025 č. j. 3 To 141/2025-18 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. června 2025 č. j. 33 Nt 405/2025-6, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je trestně stíhána pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 11. 2024 č. j. 33 Nt 227/2024-20 byla stěžovatelka podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. 4. Napadeným usnesením okresní soud podle § 72 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že stěžovatelka se i nadále ponechává ve vazbě. 5. Stěžovatelčinu stížnost proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud konstatoval, že právo na konání vazebního zasedání je osobním právem stěžovatelky a nemůže jej za ni převzít obhájce. Návrh na prodloužení vazby stěžovatelka obdržela včetně překladu do mongolštiny a "nic jí nebránilo po obdržení výzvy a poučení se s obhájcem spojit a zkonzultovat žádost o konání vazebního zasedání". Požádala-li by stěžovatelka o konání vazebního zasedání, byl by o něm vyrozuměn i její obhájce a obdržel by návrh na prodloužení vazby. Krajský soud současně dospěl k závěru, že lhůty pro rozhodování o vazbě byly dodrženy a vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu u stěžovatelky nadále trvají. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že v rozporu s § 62 odst. 2 trestního řádu nebyl obhájci doručen návrh státního zástupce na její další ponechání ve vazbě a sama nebyla objektivně schopna porozumět významu poučení soudu o možnosti požádat o konání vazebního zasedání. 7. Stěžovatelka poukazuje na svou specifickou situaci státní občanky Mongolska, která neovládá český jazyk a nachází se v českém sociokulturním a právním prostředí teprve velmi krátce. Zdůrazňuje, že jakákoli komunikace mezi ní a jejím obhájcem je možná výhradně za přítomnosti tlumočníka, což činí telefonickou komunikaci prakticky nemožnou. Vzhledem k extrémně krátké třídenní lhůtě pro podání žádosti o konání vazebního zasedání nebyla podle svého tvrzení objektivně schopna se účinně poradit se svým obhájcem a využít svého práva požádat o vazební zasedání. 8. Na tomto základě stěžovatelka zpochybňuje argumentaci krajského soudu, že jí "nic nebránilo po obdržení výzvy a poučení se s obhájcem spojit a zkonzultovat žádost o konání vazebního zasedání". Stěžovatelka dovozuje, že jí bylo odepřeno právo být slyšena před tím, než soud rozhodl o návrhu státního zástupce o dalším trvání vazby, neboť obhájce nebyl s tímto návrhem státního zástupce nikdy obeznámen, a stěžovatelce tak bylo odepřeno náležitým způsobem hájit svá práva. Obecné soudy přitom měly přihlédnout k výše popsaným skutečnostem a stanovit delší lhůtu pro podání žádosti o konání vazebního zasedání, případně alespoň vyrozumět jejího obhájce. Soudy neučinily ani jedno, čímž porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení zákonnosti nebo k jiným "nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) nebo ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3106/23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitky, které se týkají zejména kontradiktornosti řízení. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem při rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces ve věci zbavení osobní svobody [srov. nález ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1415/22 (N 94/113 SbNU 119)]. Taktéž v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) Ústavní soud konstatoval, že právo na osobní slyšení i ve vazebním řízení je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Pohledem tohoto základního práva je proto třeba posuzovat situace, kdy (vazební) věc není projednána v přítomnosti účastníka řízení. Námitky týkající se práva být slyšen při rozhodování o vazbě jsou ze své podstaty vždy ústavněprávně relevantní. 12. Při posuzování námitek stěžovatelky je dotčeným základním právem především osobní svoboda jednotlivce chráněná čl. 8 Listiny, který současně stanoví ústavněprávní rámec pro její případné omezení. Nikdo nemůže být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. To platí výslovně podle čl. 8 odst. 5 Listiny také pro vazební řízení. Nadto dané ustanovení Listiny vyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby činil soud, čímž dochází k otevření prostoru pro plné uplatnění procesních práv zaručených hlavou pátou Listiny, jež současně vyplývají z čl. 5 a 6 Úmluvy, tj. práv spadajících do komplexu práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1466/19 (N 26/98 SbNU 317)]. 13. Důležitost principu kontradiktornosti ve vazebních věcech zdůrazňuje také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle něj je vždy nutné trvat na kontradiktorní povaze řízení, včetně dodržování principu rovnosti zbraní mezi stranami, tj. státním zástupcem a obžalovaným (srov. rozsudky ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96, § 58; ze dne 22. 10. 2019 ve věci Venet v. Belgie, stížnost č. 27703/16, ze dne 21. 3. 2002 ve věci Stašaitis v. Litva, stížnost č. 47679/99, § 67). 14. Ústavní soud dbá na to, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno v řádném procesu, v němž budou zajištěna všechna jeho práva [srov. nález ze dne 26. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3689/17 (N 11/88 SbNU 163)]. Avšak, jak Ústavní soud, tak ESLP, dospěly k závěru, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat všechny záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3326/13, srov. obdobně rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák v. Česká republika, stížnost č. 19970/04, § 43). 15. Základní otázkou při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí vzhledem k námitkám stěžovate