Ústavní soud IV.ÚS 2698/21 – Exekuční návrh

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 12. 2010 č. j. 18 EXE 8603/2010-13 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro vymožení pohledávky vedlejší účastnice, a to na základě exekučního titulu, kterým byl platební rozkaz Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 8. 2007 č. j. 18 Ro 703/2007-8. Vedením exekuce byl pověřen Mgr. Stanislav Molák, soudní exekutor Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Dne 24. 2. 2021 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, který zdůvodnil neodstranitelnými vadami exekučního titulu a jeho nevykonatelností, neboť usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 5. 2005 č. j. 44 K 1003/2005-33 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor návrhu nevyhověl, postoupil ho k rozhodnutí okresnímu soudu.

Okresní soud usnesením ze dne 26. 5. 2021 č. j. 18 EXE 8603/2010-61 stěžovatelův návrh zamítl. V odůvodnění uvedl, že argumentace stěžovatele představovala pouze polemiku s exekučním titulem, přičemž soud v exekučním řízení již nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost. Nesouhlasil-li stěžovatel s konečným rozhodnutím, měl uplatnit námitky v nalézacím řízení.

Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že neodstranitelnou vadu exekučního titulu nelze zhojit poukazem na možnost uplatnění námitek v nalézacím řízení. Odkazoval na § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), podle nějž mělo být nalézací řízení přerušeno přímo ze zákona, kdy následný postup představoval vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění zdůraznil, že § 14 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání nezakládal procesní překážku, pro kterou by nebylo možné věcně rozhodnout o žalobě uplatňující nároky, jež měly být uspokojeny z majetku konkursní podstaty. Zopakoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.

Stěžovatel po stručné rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že důvodem jeho návrhu na zastavení exekuce byla podstatná a neodstranitelná vada nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul. Opakuje, že usnesením krajského soudu ze dne 30. 5. 2005 č. j. 44 K 1003/2005-33 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, který byl zrušen až usnesením krajského soudu ze dne 11. 1. 2010 č. j. 44 K 1003/2005-274. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že soudní řízení zahájené v roce 2007 mělo být podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání přerušeno. Okresní soud i krajský soud však uzavřely, že nejsou splněny předpoklady zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a shodně uvedly, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že neodstranitelná vada nalézacího řízení nemůže být takovou argumentací zhojena. Podle jeho názoru došlo k popření zásady, že exekuční titul musí být od počátku formálně a materiálně vykonatelný. Stěžovatel dále poukazuje na dřívější závěry Nejvyššího soudu, že přerušení řízení podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání nastávalo přímo ze zákona, přičemž soud v nalézacím řízení následně nesměl vydat žádné rozhodnutí nebo učinit jiný úkon. Opačný postup měl znamenat neúčinnost takových úkonů. V nyní posuzované věci zdůrazňuje, že exekuce byla nařízena na základě právně neexistujícího exekučního titulu, a proto měla být podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Stěžovatel závěrem uvádí, že vzhledem k dřívější nedostatečnosti digitalizace konkursního řízení a opomenutí přihlašování pohledávek věřitelů se dostal do bezvýchodné situace, kdy jsou proti němu vedeny další exekuce.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud připomíná, že právo soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu o nesplnění předpokladů zastavení exekuce a nemožnosti exekučního soudu přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Podle § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), platí, že oprávněný může podat exekuční návrh, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona. Z § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu dále vyplývá, že exekuce bude zastavena, je-li nepřípustná, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení předpokladů nařízení a vedení exekuce i důvodů jejího zastavení je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům a soudním exekutorům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

Argumentace stěžovatele podle Ústavního soudu nemá ústavně právní povahu a představuje pouze zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu. Z § 37 odst. 2 písm. a) exekučního řádu vyplývá, že předpokladem nařízení exekuce je vykonatelný exekuční titul, jímž v nyní posuzované věci byl platební rozkaz Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 8. 2007 č. j. 18 Ro 703/2007-8. Předpokladem následku, kdy platební rozkaz má účinky pravomocného a vykonatelného rozsudku, je jeho doručení účastníkům řízení, tedy i žalovanému, který, má-li pochybnosti o jeho věcné správnosti, může podat odpor. V exekučním řízení, jehož předmětem je vynucení nesplněných povinností uložených exekučním titulem, již pro zpochybnění jeho věcné správnosti není prostor. Stejným způsobem se s argumentací stěžovatele vypořádal i krajský soud, a proto jeho postupu nelze nic vytknout.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.