IV.ÚS 580/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 580/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky S. L., zastoupené JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 8 Tdo 1182/2025-860, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2025 č. j. 9 To 297/2025-813 a rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 29. července 2025 č. j. 46 T 33/2025-792, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. b) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 33/2025 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelka shledána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Trestný čin měla spáchat (stručně řečeno) tím, že na pobočce České pošty, s.p., legalizovala podpis poškozené, u které se projevovala smíšená demence těžkého stupně, v jejímž důsledku nebyla schopna rozhodovat o svém majetku a byla zvýšeně ovlivnitelná, a přiměla poškozenou k podpisu darovací smlouvy, na základě které došlo k převodu vlastnických práv k bytové jednotce a spoluvlastnického podílu na společných částech domu na stěžovatelku, čímž měla poškozené způsobit škodu ve výši 5 200 000 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč. V řízení před obvodním soudem stěžovatelka postupem podle § 206c trestního řádu prohlásila vinu a samosoudkyně toto prohlášení přijala, neboť bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci v rámci přípravného řízení. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a to v neprospěch stěžovatelky do výroku o trestu. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč. Ke zpřísnění trestu městský soud přistoupil s přihlédnutím k závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky, jeho promyšlenosti a mimořádné zranitelnosti poškozené. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, přičemž zdůraznil, že dovolatel může napadat rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka proti soudu prvního stupně nepodala odvolání, odvolal se pouze státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud proto prvostupňový rozsudek přezkoumával pouze ve výroku o trestu. Jelikož stěžovatelka uplatnila v dovolání námitky výlučně proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, přestože odvolací soud tento výrok věcně nepřezkoumával, označil Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné. K námitkám stěžovatelky ve vztahu k jí učiněnému prohlášení viny se Nejvyšší soud přesto vyjádřil, a to s odkazem na nutnost ochrany práva na spravedlivý proces v případě závažných vad řízení souvisejících s nedodržením procesních podmínek rozhodnutí o přijetí prohlášení viny. Žádné závažné pochybení na straně soudu při postupu podle § 206c trestního řádu však neshledal. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka má za to, že její trestní stíhání nebylo vůbec přípustné, neboť poškozená nedala souhlas s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelka je praneteř poškozené, která pečovala o poškozenou a udržovala s ní pravidelný osobní kontakt již od útlého věku. Poškozená je proto osobou spadající pod § 100 odst. 2 trestního řádu. O nutnosti udělit souhlas nebyla poškozená řádně poučena, ačkoliv nebyla omezena ve svéprávnosti. 6. Stěžovatelka namítá vadné využití institutu prohlášení viny před soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že celé poučení o významu a důsledcích institutu prohlášení viny, včetně samotného prohlášení, trvalo pouhých 95 vteřin. Soud nepostupoval systematicky, když stěžovatelce nejprve umožnil učinit prohlášení viny a teprve následně změnil popis skutku. Výsledkem bylo, že stěžovatelka prohlásila vinu ke skutku v odlišném znění, než které bylo později vtěleno do výroku rozsudku. Soud se stěžovatelce nepokusil nabídnout sjednání dohody o vině a trestu, neproběhl žádný dialog mezi soudem a stěžovatelkou, jak to vyžaduje § 314q odst. 3 trestního řádu a judikatura Ústavního soudu. Stěžovatelce nebylo ani sděleno, jaký trest jí může reálně hrozit v celém zákonném rozpětí. Nalézací soud navíc navodil dojem, že institut prohlášení viny představuje automatický prostředek ke zmírnění trestu oproti návrhu a dokonce i spodní sazby trestu. Trest však nikterak podstatně nesnížil, naopak odvolací soud zvýšil zkušební dobu na maximální možnou délku. Stěžovatelka přitom již neměla reálnou možnost proti takovému postupu brojit, neboť se v důsledku dřívějšího prohlášení viny vzdala možnosti argumentovat skutkově a právně proti závěrům obžaloby. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83 a 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 8. Stěžovatelka předně spatřuje porušení svých základních práv v tom, že byla trestně odsouzena, aniž by orgány činné v trestním řízení získaly souhlas poškozené s jejím trestním stíháním podle § 163 odst. 1 trestního řádu. K této námitce se již vyjádřil Nejvyšší soud, jenž konstatoval, že souhlas poškozené nemusel být vyžadován nejméně z důvodu uvedeného v § 163a odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jak Ústavní soud ověřil, tento závěr má oporu v trestním spise (č. l. 769 až 773), z nějž vyplývá, že poškozená byla rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti, byť k tomu došlo až v průběhu trestního řízení. Námitka stěžovatelky tedy zjevně nemá své opodstatnění. 9. Stěžovatelka dále tvrdí nedostatky v poučení o významu a následcích prohlášení viny a namítá vadné užití tohoto institutu soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se také touto námitkou podrobně zabýval, nepřehlédl limity aplikace tohoto institutu vyplývající z judikatury Ústavního soudu a dostatečně vysvětlil, proč v postupu soudu prvního stupně neshledal vady, v jejichž důsledku by bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu. 10. K problematice ústavních mezí aplikace institutu prohlášení viny se Ústavní soud vyjádřil v nedávných nálezech ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1873/23 a ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 2138/23, kde zdůraznil nutnost řádného poučení obviněného před přijetím prohlášení viny. V druhém z citovaných nálezů Ústavní soud zdůraznil, že pro posouzení zásahu do práva na soudní ochranu je třeba především zvažovat, zda obviněný mohl rozumně předpokládat důsledky učiněného prohlášení viny (bod 50 nálezu). V tomto smyslu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle které vzdání se práva ze strany obviněného může být v souladu s požadavky čl. 6 Úmluvy, když je prokázáno, že obviněný mohl rozumně předvídat důsledky svého jednání (srov. rozsudky velkého senátu ESLP ve věci Hermi proti Itálii ze dne 1