IV.ÚS 751/17

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. března 2017, která splňovala náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ohledně výroků, které se jí dotýkají z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a presumpci neviny dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015 č. j. 2 T 7/2015-1336 v její trestní věci a obžalovaných R. P., L. K., S. H., A. F. a R. Č., odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let za spáchaný pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 trestního zákoníku, v bodech 1 a 2 rozsudku Městského soudu též podle odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v bodě 2 rozsudku Městského soudu v Praze.

Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, ale usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 5 To 17/2016-1433 byla odvolání stěžovatelky, obžalovaného R. P. a obžalovaného A. F. zamítnuta. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se nedopustil pochybení jak ve zjišťování skutkového stavu v projednávaném případu (jsou správná a úplná), tak ani při jeho právním posouzení. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016 č. j. 3 Tdo 1695/2016-39 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí jednak v nesprávném postupu soudu prvního stupně, který řádně neobjasnil stav věci a došlo i k porušení jejího práva na obhajobu. Stěžovatelka tvrdila, že byla nespravedlivě odsouzena jen na základě nepřímých důkazů, kamerového záznamu, který nebyl doplněn jinými důkazy (soud formalisticky zamítl navržené důkazy) a celá záležitost je účelově zkreslená. Rozsah dokazování nebyl proveden dostatečně, byly opomenuty podstatné důkazy. Dle jejího názoru subjektivní stránka trestného činu nebyla v trestním řízení prokázána a zpochybnila, že by se mohlo jednat o organizovanou skupinu pachatelů. Právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (sp. zn. III. ÚS 84/94). Odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné v tom, že soud formalisticky zamítl důkazní návrhy jako nadbytečné, neúčelné a nemohouce nic zásadního přinést.

Stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání a nevzal v potaz, že v trestním řízení je flagrantní rozpor mezi skutkovým stavem věci dovozovaným soudy v trestním řízení a provedenými důkazy. Výše uvedeným postupem rozhodující soudy dle přesvědčení stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces a presumpci neviny, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených usnesení jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud tak nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

Ústavní soud především konstatuje, že respektuje ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů je tedy vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dle ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu je omezena možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem I. stupně, neboť z citovaného zákonného ustanovení plyne, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně s výjimkou těch důkazů, které ve veřejném zasedání sám znovu provedl. Odvolací soud však není povinen vyhovět všem důkazním návrhům odvolatele a je-li možné spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání bez doplňování dokazování, na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně správně a úplně, nemusí provádět dokazování žádné. S důkazními návrhy stěžovatelky se pak vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5 - 6).

V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v podstatě brojí jen proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, což mu však, s ohledem na jeho výše popsanou pozici v ústavním systému, posoudit nepřísluší. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti nenamítá porušení konkrétních ústavních záruk práva na spravedlivý proces, nýbrž je pouze nespokojena s výsledkem trestního řízení a s uloženým trestem, což však samozřejmě nepožívá, a z povahy věci ani požívat nemůže, žádné ústavní ochrany. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 4 - 6), tento soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a odkázal na závěry plynoucí z provedeného dokazování (přezkoumávané skutky č. 1, 2, 3, 4, 6, 7, 11), zejména záznamy z kamerového systému doplněné výpovědí svědků osvětlující okolnosti chování obžalovaných na místě činu. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, byla prokázána objektivní i subjektivní stránka činů obžalovaných a jeho závěrům nelze nic vytknout. Ústavní soud tedy shledal, že odvolací soud v tomto případě nepochybil, když potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, a to i bez opětovného provádění dokazování.

Dále se Ústavní soud zabýval odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Podle ustálené judikatury tohoto soudu totiž platí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Dále jde o zjevnou neopodstatněnost zpravidla tam, kde je již z obsahu dovolání a z příslušného spisu dostatečně patrné, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, popřípadě lze z návrhu stěžovatelky na rozhodnutí dovolacího soudu zjistit, že takovému návrhu nelze vyhovět.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud nemá důvod jakkoliv zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v tom směru, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatelky z předchozích řízení a nelze je podřadit pod dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud také plně ústavně konformně konstatoval, že stěžovatelka nedůvodně namítala, že důkazy provedené v nedostatečném rozsahu soudy interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru o její vině trestnou činností.

Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi dovolací soud neshledal žádný rozpor, tím méně samozřejmě tvrzený rozpor "extrémní".

Jedinou dovolací námitkou, kterou se mohl dovolací soud věcně zabývat [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], proto byla námitka směřující vůči právnímu posouzení jejího jednání popsaného v bodech ad 1) a 2) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako jednání člena organizované skupiny [§ 205 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, resp. § 234 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku]. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění. Nutno podotknout, že stěžovatelka tuto "vadu" namítala již v rámci svého řádného opravného prostředku. Odvolací soud se s danou otázkou důsledně vypořádal v odůvodnění svého usnesení (str. 7 - 8).

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí (§ 134 trestního řádu).

Ústavní soud připomíná, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.