Ústavní soud IV.ÚS 930/20 – Odstoupení od smlouvy

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 2. 2019 č. j. 14 C 19/2018-81 bylo rozhodnuto o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 15 999 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I. bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím a vedlejší účastnici bylo uloženo vrátit stěžovatelce zahradní rohovou sedací soupravu z umělého ratanu. V dalších výrocích (II., III., IV.) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2019 č. j. 22 Co 127/2019-106 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

O dovolání stěžovatelky směřujícímu proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozhodl tak, že ve vztahu k rozsudku okresního soudu bylo řízení zastaveno a ve vztahu k rozsudku krajského soudu bylo dovolání odmítnuto pro vady podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně shrnuje podstatný obsah napadených rozhodnutí, včetně jí podávaných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že Nejvyšší soud postupoval zcela formalisticky, když nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky a pominul relevantní údaje. V dovolání jasně uvedla, že alfou a omegou je vyhodnocení, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy žalobkyní, či nikoliv. Ve světle nastíněných skutečností se pak stěžovatelka domnívá, že žalobkyně neodstoupila platně od smlouvy ve smyslu § 1829 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), neboť čtrnáctidenní lhůta uplynula marně. Žalobkyně nevrátila zakoupené zboží dle § 1831 občanského zákoníku. Stěžovatelka se tak ani nemohla dostat do prodlení, ke kterému byla odsouzena výroky soudů obou stupňů, a ani jí nevznikla povinnost vrátit kupní cenu.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. Za tím účelem si vyžádal ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 14 C 19/2018 dovolání stěžovatelky, z něhož se podává, že stěžovatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu a rozsudek okresního soudu ve všech výrocích, neboť tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak stěžovatelka pouze uvedla, že podle § 237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné, neboť je podáváno proti rozsudku soudu II. stupně, kterým řízení skončilo.

Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) konstatovalo, že jestliže dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, kterou je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), a proto Nejvyšší soud nemohl pro tuto vadu v dovolacím řízení pokračovat. V dovolání stěžovatelka nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva podle § 237 občanského soudního řádu, ani otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Uvedené nevyplývá ani ze samotného obsahu dovolání, které představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Své dovolání stěžovatelka řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, neuplatnila a nevyužila tak procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud.

S odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti úzce souvisí i nevyhnutelné procesní důsledky při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudkům krajského soudu a okresního soudu. V části, v níž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.