Vyhláška o úplném znění trestního zákona

(1) Podle československého zákona se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území Československé republiky.

(2) Trestný čin se považuje za spáchaný na území Československé republiky,

a) dopustí-li se tu pachatel jednání směřujícího k výsledku uvedenému v zákoně, i když tento výsledek nastal nebo měl nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo

b) nastane-li nebo má-li tu nastat alespoň zčásti výsledek uvedený v zákoně, i když se jednání k němu směřujícího pachatel dopustil v cizině.

(1) Podle československého zákona se posuzuje trestnost i takového činu, který v cizině spáchá československý občan nebo obyvatel Československé republiky bez státní příslušnosti.

(2) Podle československého zákona se posuzuje trestnost velezrady (§ 78), podvracení republiky (§ 79a), teroru (§ 80a), záškodnictví (§ 84), sabotáže (§ 85), vyzvědačství (§§ 86 a 87), věrolomnosti podle § 93, válečného škůdnictví podle § 99, ohrožení hospodářského a služebního tajemství podle § 112, padělání a pozměňování platidel (§ 139), udávání padělaných a pozměněných platidel (§ 140), zlehčení mincí a udávání zlehčených mincí (§ 141), výroby a držení padělatelského náčiní (§ 142), násilí na veřejném činiteli (§ 177), ohrožení provozu obecně prospěšných zařízení podle § 194 odst. 1 písm. b), nedovolené výroby a držení omamných prostředků a jedů podle § 197, zbavení osobní svobody (§ 230), zavlečení do ciziny (§ 231), obchodu se ženami (§ 243) a kuplířství (§ 243a) i tehdy, spáchá-li je v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která není obyvatelem Československé republiky. Totéž platí i o trestnosti spolčení (§ 166), jestliže směřuje k těmto trestným činům.

(1) Podle československého zákona se posuzuje trestnost jiného činu, než který je uveden v § 14 odst. 2, spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která není obyvatelem Československé republiky, jen tehdy,

a) je-li čin trestný i podle zákona platného na území, kde byl spáchán, a

b) jestliže pachatel byl postižen na území Československé republiky a nebyl vydán k trestnímu stíhání cizímu státu.

(2) Je-li zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán, mírnější než zákon československý, nelze pachateli uložit trest přísnější, než jaký stanoví onen zákon.

Československý občan nemůže být vydán cizímu státu k trestnímu stíhání ani k výkonu trestu.

(1) Účelem trestu je:

a) zneškodnit nepřátele pracujícího lidu,

b) zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití,

c) působit výchovně na ostatní členy společnosti.

(2) Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.

Soud může upustit od potrestání, jestliže jde o trestný čin menšího významu a pachatel jinak vede řádný život pracujícího člověka; upustí-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(1) Hlavními tresty jsou:

a) trest smrti,

b) odnětí svobody,

c) nápravné opatření.

(2) Vedlejšími tresty jsou:

a) – zrušeno –

b) ztráta čestných práv občanských,

c) vyloučení z vojska,

d) ztráta vojenské hodnosti,

e) propadnutí jmění,

f) trest peněžitý,

g) zákaz činnosti,

h) vyhoštění,

ch) zákaz pobytu,

i) uveřejnění rozsudku,

j) propadnutí věci.

(3) Vedlejší trest lze uložit jen spolu s trestem hlavním.

(1) Při výměře trestu přihlédne soud k stupni nebezpečnosti činu pro společnost, zejména s hlediska způsobu provedení trestného činu, jeho následků, míry zavinění, osoby pachatele, možnosti jeho nápravy a okolností přitěžujících i polehčujících.

(2) K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze při vyměřování trestu přihlížet jako k okolnosti přitěžující nebo polehčující.

Přitěžující okolností je zejména to, že pachatel

a) projevil trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu,

b) ohrozil trestným činem politické, vojenské nebo hospodářské zájmy republiky,

c) dopustil se trestného činu surovým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí, ze ziskuchtivosti nebo z jiných nízkých pohnutek,

d) porušil trestným činem zvláštní povinnost, zejména povinnost vyplývající z jeho odpovědného postavení,

e) byl již pro trestný čin stejného druhu odsouzen,

f) dopustil se různých trestných činů,

g) trestný čin opakoval nebo v něm pokračoval po delší dobu,

h) svedl k trestnému činu jiného, zejména mladistvého,

ch) způsobil trestným činem větší škodu, nebo

i) dopustil se trestného činu využívaje něčí bezbrannosti, závislosti nebo služební podřízenosti.

Polehčující okolností je zejména to, že pachatel

a) dopustil se trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, pokud si jej nepřivodil sám, zejména požitím alkoholického nápoje,

b) dopustil se trestného činu v silném rozrušení,

c) dopustil se trestného činu ve věku blízkém věku mladistvých,

d) dopustil se trestného činu pod tlakem závislosti nebo služební podřízenosti,

e) dopustil se trestného činu vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil,

f) vedl před trestným činem řádný život pracujícího člověka,

g) přičinil se po trestném činu o odstranění jeho škodlivých následků, nebo

h) přiznal se k trestnému činu, pokud se takové přiznání netýká jen skutečností méně významných.

(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, vyměří úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin z nich nejpřísněji trestný. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Jsou-li horní hranice trestních sazeb odnětí svobody stejné, zvyšuje se horní hranice o čtvrtinu. Ustanovení o vedlejších trestech se užije i tehdy, platí-li jen o některém ze souzených trestných činů.

(2) Odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, kterého se dopustil dříve, než byl v první stolici vyhlášen odsuzující rozsudek o jiném jeho trestném činu, uloží trest dodatkový, jímž doplní trest dříve uložený tak, jako by šlo o trest úhrnný podle odstavce 1. Další trest však soud neuloží, má-li za to, že trest dříve uložený je dostatečný; i v tomto případě rozhodne znovu o podmíněném odsouzení (§ 26).

(3) Jestliže předchozím rozsudkem bylo uloženo nápravné opatření a soud ukládající dodatkový trest neuloží další nápravné opatření, zruší původně uložené nápravné opatření a stanoví přiměřený trest za oba trestné činy jako trest úhrnný podle odstavce 1.

(4) Ustanovení o dodatkovém trestu se neužije, jestliže se, pokud jde o předchozí odsouzení, na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

(1) Doba, kterou pachatel pro týž skutek strávil ve vazbě nebo v trestu uloženém soudem nebo jiným orgánem, se započítává do trestu odnětí svobody nebo do nápravného opatření; jeden den vazby nebo trestu odnětí svobody se počítá za dva dny nápravného opatření.

(2) Doba uvedená v odstavci 1 se započítává i do náhradního trestu za trest peněžitý.

(1) Soud podmíněně odloží výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, má-li vzhledem k předchozímu životu pachatele a k okolnostem případu důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu.

(2) Odloží-li soud podmíněně výkon trestu odnětí svobody, neodkládá se tím výkon trestů vedlejších; soud však může vyslovit, že se podmíněně odkládají také trest peněžitý, zákaz činnosti, vyhoštění a zákaz pobytu nebo i jen některý z těchto vedlejších trestů.

(1) Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až tři léta; odloží-li však výkon trestu odnětí svobody převyšujícího jeden rok, stanoví zkušební dobu na dvě až pět let. Zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(2) Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka; má mu též zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(3) Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené podle § 26.

Ukládá-li soud podmíněně odsouzenému dodatkový trest, rozhodne o podmíněném odsouzení znovu.

(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, že se trest vykoná. Vysloví-li soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu; náhradní trest odnětí svobody za nedobytný trest peněžitý se v tomto případě nevykoná.

(2) Jestliže do jednoho roku po tom, co soud pravomocně vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vyjde najevo, že se měl trest vykonat, rozhodne soud dodatečně, že se trest vykoná.

(1) Nerozhodne-li soud ani dodatečně, že se trest vykoná, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(2) Stejně se hledí na pachatele, jako by nebyl odsouzen, nerozhodne-li soud bez jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby o tom, zda se osvědčil.

(1) Trest smrti se vykoná oběšením; v době zvýšeného ohrožení vlasti může být vykonán zastřelením.

(2) Těhotné ženě nelze uložit trest smrti.

(1) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jen odůvodňují-li to poměry pachatele nebo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

(2) Při snížení trestu odnětí svobody podle odstavce 1 nelze uložit trest

a) pod deset let, má-li být podle zákona uložen trest odnětí svobody na pětadvacet let,

b) pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně patnáct let,

c) pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně deset let,

d) pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby nejméně pět let.

(1) Trest odnětí svobody nesmí ani po zvýšení podle tohoto zákona činit více než pětadvacet let.

(2) Trest odnětí svobody uložený pachateli za trestný čin, kterého se dopustil předtím, než byl na něm vykonán jiný trest odnětí svobody, nesmí spolu s tímto trestem, a byl-li takový trest již částečně vykonán, spolu s jeho zbytkem, činit více než pětadvacet let.

(1) Trest odnětí svobody se vykonává v ústavech ministerstva vnitra; jde-li o vojáka v základní vojenské službě, může se trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta vykonat též ve vojenském kárném útvaru. Užitečná práce má vězni umožnit, aby se po propuštění začlenil do řad pracujících.

(2) Jestliže se pachatel dopustil trestného činu po dovršení osmnáctého roku a uložený trest odnětí svobody nebo jeho převážnou část lze vykonat do jeho dvacátého roku, může soud vyslovit, že se trest vykoná jako u mladistvého (§ 62). Toto ustanovení se nevztahuje na vojáka v činné službě.

Po odpykání poloviny uloženého trestu odnětí svobody nebo úhrnné doby postupně uložených takových trestů může být vězeň podmíněně propuštěn, prokázal-li za výkonu trestu svou prací a svým chováním polepšení opravňující k naději, že povede řádný život pracujícího člověka.

(1) Při podmíněném propuštění se stanoví zkušební doba na dvě až deset let. Tato doba počíná podmíněným propuštěním vězně.

(2) Podmíněně propuštěnému lze uložit přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka; může se mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

(1) Jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a vyhověl uloženým podmínkám, hledí se na něho, jako by trest odpykal dnem, kdy byl podmíněně propuštěn; jinak se rozhodne, že se zbytek trestu vykoná.

(2) Stejně se hledí na podmíněně propuštěného, jako by trest odpykal dnem, kdy byl podmíněně propuštěn, nerozhodne-li se bez jeho viny do dvou let od uplynutí zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná.

(3) Opětné podmíněné propuštění z téhož trestu je možné po odpykání poloviny zbytku trestu.

zrušen.

(1) Místo trestu odnětí svobody, který by nepřevyšoval šest měsíců, uloží soud pachateli nápravné opatření na jeden měsíc až jeden rok, má-li za to, že k dosažení účelu trestu postačí tento trest.

(2) Nápravné opatření nelze uložit

a) vojáku v činné službě,

b) příslušníku vojensky organisovaného nebo jiného sboru, jehož příslušníci podléhají podle zvláštních zákonů ustanovením o trestných činech vojenských, v činné službě,

c) válečnému zajatci, nebo

d) jsou-li tu jiné okolnosti, které brání výkonu tohoto trestu.

Nápravné opatření se vykonává na svobodě. Záleží v tom, že pachatel je povinen po dobu trestu vykonávat práci mu určenou za sníženou odměnu za práci a bez některých výhod vyplývajících z pracovního poměru (§ 39).

(1) Je-li pachatel v pracovním poměru, zejména vykonává-li práci převážně tělesnou, nenařídí soud změnu jeho zaměstnání. Z důležitých důvodů může však soud na dobu trestu nařídit změnu pachatelova zaměstnání, zejména v tom směru, aby vykonával práci méně odpovědnou nebo v jiném pracovišti; v tomto případě soud zároveň stanoví zásady pro určení druhu, způsobu a místa pachatelova zaměstnání.

(2) Z odměny náležející odsouzenému za práci propadá jedna čtvrtina státu; soud však může tuto částku snížit až na jednu desetinu odměny.

(3) Doba výkonu nápravného opatření se nezapočítává do doby trvání pracovního poměru, pokud jeho délka má význam pro vznik nebo rozsah nároků z pracovního poměru. Nároky pachatele z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení zůstávají nedotčeny.

(1) Do výkonu nápravného opatření se nezapočítává doba, po kterou pachatel práci mu určenou z jakéhokoli důvodu nevykonává.

(2) Jestliže pachatel práci mu určenou nenastoupí ve stanovené lhůtě nebo ji nevykonává řádně, přemění soud nápravné opatření v trest odnětí svobody. Za dva dny nevykonaného nápravného opatření uloží soud jeden den odnětí svobody.

Bylo-li nápravné opatření vykonáno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen; doba výkonu nápravného opatření se však započítá do doby trvání pracovního poměru (§ 39 odst. 3) teprve po uplynutí jednoho roku od výkonu trestu.

zrušen.

Soud vysloví ztrátu čestných práv občanských, odsuzuje-li pachatele k trestu smrti. Vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek může soud ztrátu čestných práv občanských vyslovit též, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(1) Ztráta čestných práv občanských záleží v tom, že odsouzený ztrácí

a) právo volební,

b) právo zastávat funkci soudce a soudce z lidu,

c) vědecké a umělecké hodnosti,

d) československá vyznamenání a čestná uznání, právo nosit cizozemská vyznamenání a právo užívat cizozemských čestných titulů.

(2) Soud může vyslovit ztrátu všech práv uvedených v odstavci 1 nebo jen některého z nich.

(3) Ztráta práv uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) trvá po dobu, pokud nebyl trest odnětí svobody odpykán nebo prominut anebo jeho výkon promlčen; soud však může stanovit, že tato ztráta trvá ještě po odpykání trestu odnětí svobody, a to až po dobu pěti let. Ztráta práv uvedených v písm. c) a d) je vždy trvalá.

Soud vysloví vyloučení z vojska, odsuzuje-li vojáka k trestu smrti nebo k trestu odnětí svobody nejméně na dvacet let.

(1) Soud vysloví ztrátu vojenské hodnosti, ukládá-li trest vyloučení z vojska.

(2) Vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek může soud vyslovit ztrátu vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(3) Vojenský soud a vojenské kolegium nejvyššího soudu mohou vyslovit ztrátu vojenské hodnosti též, jestliže to vzhledem k spáchanému trestnému činu vyžadují zájmy služby.

(4) Ztrátou vojenské hodnosti je odsouzenému snížena jeho hodnost ve vojsku na hodnost vojína a odňata jeho hodnost ve sboru, jehož příslušníci podléhají vojenské soudní pravomoci.

(1) Soud může vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům pachatele vyslovit propadnutí jmění, odsuzuje-li pachatele k trestu smrti nebo za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta.

(2) Propadnutí jmění postihuje pachatelovo jmění celé nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb pachatele nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je pachatel podle zákona povinen pečovat.

(3) Výrokem o propadnutí jmění zaniká zákonné společenství majetkové.

(4) Vlastníkem propadlého jmění se stává stát.

(1) Spolu s trestem odnětí svobody může soud uložit též trest peněžitý, projevil-li pachatel úmyslným trestným činem nepřátelství k lidově demokratickému řádu nebo spáchal-li trestný čin ze ziskuchtivosti. Trest peněžitý se neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Vedle trestu propadnutí jmění trest peněžitý uložit nelze.

(2) Při výměře trestu peněžitého přihlédne soud k osobním a majetkovým poměrům pachatele, tak aby trest peněžitý pro něho znamenal především citelné omezení majetku nabytého bezpracnými zisky a odnětí majetkového základu, z něhož pramenilo spáchání trestného činu. Trest peněžitý se vyměří částkou od 100 Kčs do 50.000 Kčs.

(3) Vydobytá částka trestu peněžitého připadá státu.

(1) Ukládá-li soud vedle trestu odnětí svobody také trest peněžitý, stanoví zároveň pro případ jeho nedobytnosti náhradní trest odnětí svobody.

(2) Náhradní trest spolu s trestem odnětí svobody nesmějí dohromady přesahovat horní hranici zákonné sazby o více než o čtvrtinu. Při výměře náhradního trestu přihlédne soud k osobním poměrům pachatele a k výši uloženého trestu peněžitého.

Soud může vyslovit, že za nedobytný trest peněžitý uložený pachateli ručí též majitel soukromého podniku, při jehož provozu byl trestný čin spáchán, nebo osoba odpovědná za vedení takového podniku, jestliže z nedbalosti přispěli k spáchání trestného činu.

(1) Dopustil-li se pachatel při výkonu činnosti nebo povolání trestného činu, jímž poškodil nebo ohrozil hospodářské zájmy republiky, vysloví soud, že se pachateli zakazuje vykonávat takovou činnost nebo takové povolání.

(2) Soud může vyslovit, že se pachateli zakazuje vykonávat činnost nebo povolání, jestliže

a) pachatel se dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností nebo s tímto povoláním, nebo

b) pachatel by jich mohl zneužít k spáchání trestného činu.

(3) Zákaz uvedený v odstavci 1 nebo 2 stanoví soud na jeden rok až deset let; doba výkonu trestu odnětí svobody se do této doby nezapočítává.