Občiansky súdny poriadok

(1) Soud uloží účastníkovi, v jehož zájmu nařídil z úřední povinnosti úkon vyžadující nákladů, anebo účastníkovi, jehož úkon dal k nákladům podnět, aby složil zálohu. Stejně postupuje mimo ústní jednání předseda senátu.

(2) Nebyla-li tato záloha včas složena, posoudí soud, zdali má být zamýšlený procesní úkon přesto vykonán či má-li být od něho upuštěno; bude-li procesní úkon vykonán, nese sice stát náklady s ním spojené, ale vymáhá je na účastníku exekucí.

(3) Státu nelze uložit, aby složil zálohu nebo jakoukoli jistotu.

(1) Soud přizná účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, včetně nákladů právního zastoupení, jestliže účastník měl proti odpůrci plný úspěch ve věci.

(2) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud tyto náklady poměrně rozdělí, po případě je vzájemně zruší.

(3) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat náhradu všech těchto nákladů, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části svého nároku, anebo záviselo-li určení výše jeho nároku na volném uvážení soudu nebo na znaleckém posudku.

Soud může výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele uložit účastníkovi, aby nesl bez nároku na náhradu své náklady řízení, včetně nákladů právního zastoupení, nebo jejich část, i když měl v řízení úspěch.

Účastník je povinen nahradit náklady odpůrci, který nedal příčinu k uplatnění nároku u soudu a včas jej uznal.

Účastníku, jeho zákonnému zástupci nebo zmocněnci může soud uložit, aby nesli bez nároku na náhradu nebo nahradili náklady, které vznikly náhodou jim se přihodivší nebo náklady, které způsobili svým zaviněním, zejména zbytečnou rozvláčností podání, opožděnými přednesy anebo jejich změnou, nepravdivými tvrzeními nebo neodůvodněnými návrhy.

(1) Náklady procesních úkonů prokurátora který vstoupil do řízení podle § 6 odst. 1 a důkazů jim navržených nese stát bez nároku na náhradu. Tím nejsou dotčena ustanovení o nákladech účastníků v jejich vzájemném poměru.

(2) Náklady spojené s procesními úkony prokurátora, který podal návrh na zahájení řízení podle § 6 odst. 3, nese stát; jestliže se účastník, v jehož zájmu prokurátor učinil návrh na zahájení řízení, choval v řízení nečinně, má nárok na náhradu nákladů nebo povinnost k jejich náhradě místo něho stát.

(1) Je-li účastníků několik, nesou náklady podle poměru účastenství ve věci.

(2) Ve stejném poměru jsou účastníci oprávněni požadovat náhradu nákladů, popřípadě povinni k jejich náhradě.

Skončilo-li řízení mezi účastníky soudním smírem a nebylo-li o nákladech ujednáno nic jiného, náklady se vzájemně zrušují.

Náklady zrušeného nebo zastaveného řízení se vzájemně zrušují. Avšak ten, kdo má vinu na tom, že řízení muselo být zrušeno nebo zastaveno, je povinen nahradit náklady řízení.

O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti. Závisí-li rozhodnutí o náhradě nákladů na výsledku řízení ve věci samé, rozhodne soud o náhradě až v rozhodnutí, jímž byla věc v příslušné stolici úplně vyřízena.

(1) Náklady upraví soud podle sazeb, které stanoví ministr spravedlnosti vyhláškou.

(2) Při vyhlášení rozhodnutí může si soud vyhradit, že náklady určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. V tomto případě může senát svěřit úpravu nákladů členu senátu, jemuž bylo uloženo vypracovat rozhodnutí.

Rozhodnutí o náhradě nákladů je vykonatelné vždy až po nabytí právní moci.

Zastupoval-li účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů, advokát, je ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, povinen je zaplatit advokátní poradně. Na pohledávce nákladů přisouzených účastníkovi má advokátní poradna zástavní právo a může takovou pohledávku na dlužníkovi vymáhat vlastním jménem. Dlužník si může započíst pouze ty náklady, které mu byly v témž řízení přisouzeny proti účastníkovi, kterého advokát zastupoval; to však neplatí, je-li povinen nahradit náklady stát (státní ústav, zařízení).

(1) Soud přizná účastníkovi na jeho žádost pro dobu dalšího řízení osvobození od soudních poplatků, není-li již účastník osvobozen podle poplatkových předpisů, popřípadě i osvobození od záloh a jiných výdajů na soudní úkony (dále jen „zálohy“), jestliže by účastník nemohl nést tyto náklady bez ohrožení potřebné výživy vlastní nebo výživy osob, kterým má podle zákona poskytovat úhradu na osobní potřeby; stejné osvobození přizná soud na žádost právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty, jestliže potřebnou úhradu nelze opatřit z prostředků právnické osoby nebo z majetkové podstaty, zastupované úředně ustanoveným orgánem.

(2) Osvobození od záloh lze povolit i bez osvobození od soudních poplatků, nebo i jen částečně.

Soud nepřizná osvobození podle § 140, jeví-li se uplatňování nebo bránění práva svévolným nebo zřejmě bezúspěšným, anebo dá-li se důvodně předpokládat, že uplatňovaný nárok byl účastníku postoupen jen proto, aby se dosáhlo osvobození.

(1) Jsou-li tu podmínky § 140 odst. 1 a je-li toho třeba k ochraně účastníka, právnické osoby nebo úředně ustanoveného orgánu pro správu majetkové podstaty, ustanoví jim soud na jejich žádost zástupce. Zástupce se ustanovuje buď z řad soudců nebo jiných justičních zaměstnanců, kteří jsou k tomu způsobilí, anebo z advokátů; byl-li zástupcem ustanoven advokát, určí ho vedoucí advokátní poradny označené soudem.

(2) Usnesení o ustanovení takového zástupce nahrazuje procesní plnou moc.

(3) Ten, jemuž byl podle odstavce 1 ustanoven zástupce, není povinen, pokud není dále stanoveno jinak, zaplatit náklady svého právního zastoupení. Bude-li mu přiznán nárok na náhradu nákladů, tvoří odměna za zastupování, byl-li zástupcem ustanoven advokát, součást nákladů řízení.

(1) Přiznat osvobození podle § 140 nebo ustanovit zástupce podle § 142 lze jen tehdy, předloží-li účastník soudu potvrzení místního národního výboru, a jde-li o soudního chráněnce, potvrzení poručenského (opatrovnického) soudu o osobních, rodinných, majetkových a výdělkových poměrech; právnické osobě nebo úředně ustanovenému orgánu pro správu majetkové podstaty lze přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce jen tehdy, předloží-li soudu potvrzení příslušného dozorčího orgánu.

(2) Podrobné předpisy vydá vláda nařízením.

(1) Jde-li o uplatňování práva teprve zamýšlené, může přiznat osvobození nebo ustanovit zástupce kterýkoli okresní soud; jinak soud, před nímž se řízení zahajuje nebo koná.

(2) Přiznané osvobození je účinné ke dni podání žádosti.

Pokud není stanoveno jinak, nese stát bez nároku na náhradu

a) výdaje na soudní úkony, byl-li účastník od těchto výdajů osvobozen;

b) nutná vydání zástupce ustanoveného podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

(1) Přiznané osvobození soud odejme, popřípadě i se zpětným účinkem, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem nebo že tyto podmínky zanikly.

(2) Ukáže-li se do pravomocného skončení řízení, že tu nebyly podmínky stanovené zákonem pro ustanovení zástupce, nebo že tyto podmínky zanikly, zruší soud ustanovení zástupce a účastníkovi uloží dodatečně nahradit výdaje zástupce; je-li zástupcem advokát, i zaplatit jeho odměnu.

(1) Bylo-li odpůrci účastníka osvobozeného od soudních poplatků a záloh uloženo zcela nebo zčásti nahradit náklady, určí soud vedle nákladů nebo jejich části, které má odpůrce nahradit účastníkovi, zvláště též náklady nebo jejich část (včetně soudního poplatku), které odpůrce, nebyl-li také od poplatků a záloh osvobozen, má zaplatit státu; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na náhradu nutných vydání a odměny za zastupování, byl-li účastníku ustanoven zástupce podle § 142 odst. 1 nebo § 144 odst. 1.

(2) Skončilo-li řízení mezi těmito účastníky soudním smírem, je pro určení nákladů (včetně soudního poplatku), které má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu, rozhodující obsah soudního smíru ve věci samé.

(3) Při vzájemném zrušení nákladů řízení mezi těmito účastníky určí soud částku nákladů, kterou má odpůrce osvobozeného účastníka zaplatit státu.

Ve věcech týkajících se osvobození a ustanovení zástupce rozhoduje předseda senátu bez ústního jednání.

Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, rozhoduje se ve věci samé rozsudkem tam, kde se rozhoduje po ústním jednání. Jinak se rozhoduje usnesením.

(1) Rozsudek má vyčerpat celý předmět řízení.

(2) Soud však může rozsudkem rozhodnout, je-li to účelné, nejprve odděleně také jen o části předmětu řízení.

(3) Je-li předmět řízení sporný co do základu i co do výše, může soud nejprve rozsudkem rozhodnout o základu; uzná-li základ opodstatněným, pokračuje v řízení teprve po právní moci tohoto rozsudku.

(1) Pro rozsudek je rozhodný stav v době jeho vynesení.

(2) Jde-li o opětující se dávky, lze uložit i povinnost k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve po vynesení rozsudku.

(1) Uloží-li se v rozsudku povinnost k plnění, určí soud ke splnění povinnosti lhůtu patnácti dnů.

(2) V odůvodněných případech může soud určit lhůtu kratší nebo delší, popřípadě vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

(3) Je-li předmětem závazku plnění opětujících se dávek, které se stanou splatnými po vynesení rozsudku, je třeba v rozsudku určit den splnění.

(1) Lhůty k plnění se počítají ode dne doručení rozsudku.

(2) Byl-li však podán opravný prostředek proti rozsudku bez předběžné vykonatelnosti, počítá se lhůta k plnění od právní moci rozsudku.

Soud je vázán svým rozsudkem, jakmile ho vyhlásil.

Vynesení rozsudku se mohou zúčastnit jen soudci, za jejichž účasti se ústní jednání skončilo.

(1) Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O poradě a hlasování se sepíše zvláštní protokol.

(2) Soudci z lidu hlasují před soudci z povolání, a to mladší před staršími. Předseda hlasuje naposledy.

(3) K rozsudku je třeba většiny hlasů. Všichni členové senátu jsou povinni hlasovat, i když byli přehlasováni v některé předběžné otázce.

(1) Rozsudek je třeba vždy vyhlásit; vyhlásí ho předseda senátu.

(2) Rozsudky se vyhlašují jménem republiky.

(3) Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení ústního jednání; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit ústní jednání na dobu nejdéle patnácti dnů.

(4) Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatné důvody, jakož i poučení o opravném prostředku.

(5) Rozsudek je třeba účastníkům vždy doručit.

Vyhotovení rozsudku má po úvodních slovech „Jménem republiky“ obsahovat:

a) označení soudu a jména a příjmení soudců, kteří se zúčastnili vynesení rozsudku;

b) jména a příjmení účastníků, jejich zaměstnání, bydliště a postavení v řízení, jména a příjmení jejich zákonných zástupců nebo zmocněnců;

c) předmět řízení;

d) den vyhlášení;

e) výrok;

f) odůvodnění po stránce skutkové a právní s poučením o opravném prostředku.

(1) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu.

(2) Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše za něho jiný člen senátu; důvod se poznamenává na vyhotovení rozsudku.

(1) Chyby v psaní a počtech, jakož i jiné podobné zřejmé nesprávnosti v rozsudku nebo jeho vyhotovení, může předseda senátu kdykoli bez ústního jednání opravit, a to i z úřední povinnosti. Opravu může nařídit i soud vyšší stolice.

(2) Opravné usnesení se doručí účastníkům, oprava se vyznačí ve vyhotovení rozsudku a podle možnosti i na stejnopisech vyhotovení již vydaných.

(3) Provádění opravy nemá vliv na právní moc a vykonatelnost rozsudku.

(4) Jestliže se však opravou rozsudku změní jeho výrok, může účastník změnou dotčený napadnout opravenou část výroku přípustným opravným prostředkem ve lhůtě počítané od doručení opravného usnesení.

(1) Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech anebo o předběžné vykonatelnosti, může kterýkoli účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku žádat o jeho doplnění. V žádosti je třeba uvést určitý návrh na doplnění. Soud rozhodne o žádosti podle povahy věci buď po ústním jednání, nebo bez něho.

(2) Vyhoví-li soud žádosti o doplnění, vynese ve věci doplňující rozsudek; nevyhoví-li, žádost usnesením zamítne.

(3) Na doplňující rozsudek se jinak užije obdobně ustanovení o rozsudcích.

(4) Řízení o doplnění nemá odkladný účinek na opravné prostředky proti rozsudku ani na jeho vykonatelnost.

(1) Doručený rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, je pravomocný.

(2) Vzdání se opravného prostředku je účinné, jen stalo-li se před soudem po vyhlášení rozsudku.

Byl-li účastník pravomocným rozsudkem odsouzen plnit dávky, které se stanou splatnými až po vynesení rozsudku, a změnily-li se podstatně okolnosti, na jejichž základě určil soud výši dávek nebo jejich trvání, může kterýkoli účastník podat návrh na změnu určené výše dávek nebo jejich trvání. Dřívější rozsudek je možno změnit jen s účinky ode dne podání návrhu.

Předběžná vykonatelnost se bez zřetele na opravný prostředek vysloví ve výroku rozsudku odsuzujícího k plnění:

a) pracovního příjmu za dobu nejvýše tří měsíců;

b) náhrady a odměny, které náleží původcům za použití jejich původských práv, jakož i obdobných náhrad a odměn, náležejících výkonným umělcům a vědeckým pracovníkům za jejich výkony;

c) úhrady osobních potřeb za dobu nejvýše tří měsíců před zahájením řízení, jakož i jednotlivých dávek, které se stanou splatnými do právní moci rozsudku;

d) v penězích nebo v jiných věcech určených podle druhu nebo v cenných papírech, je-li závazek prokázán veřejnou listinou;

e) na základě uznání nároku.

(1) Mimo případy uvedené v § 163 lze předběžnou vykonatelnost vyslovit na návrh účastníka, jestliže by mu jinak hrozilo nebezpečí značné a těžko nahraditelné újmy, anebo je-li obava, že splnění se stane vůbec nemožným.

(2) Vyslovení předběžné vykonatelnosti podle odstavce 1 může se týkat celého nároku nebo jeho části a může být vázáno na složení přiměřené jistoty.

Soudní smír, který soud schválil, má účinky pravomocného rozsudku.