Občiansky súdny poriadok

Prohlásit nezvěstného za mrtvého je příslušným soud, který byl naposledy jeho obecným soudem v Československé republice.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

(1) Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

(2) O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

Uzná-li soud, že podle údajů jsou tu zákonné podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka, nemá-li jiného zástupce, který by ho v řízení zastupoval.

(1) Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

(2) Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

(3) Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

(4) Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení usnesením.

(1) Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

(2) O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

(1) Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

(2) Na návrh účastníka nebo prokurátora opraví soud den, který je uveden v jeho rozhodnutí jako den smrti, zjistí-li dodatečně, že:

a) osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiného dne, anebo

b) nemohla se dožít toho dne nebo jej přežila.

(3) O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

Náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka, jakož i ostatní náklady řízení, nese navrhovatel.

Stížnost mohou podat jen účastníci, kterým mělo být rozhodnutí doručeno (§ 301 odst. 4), a prokurátor.

Otázku, zda a kdy lze nezvěstného považovat za mrtvého, nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

(1) Je-li jisto, že někdo zemřel, ale jeho smrt se nedá prokázat veřejnou listinou, lze podat návrh na zahájení řízení o důkazu smrti.

(2) Návrh na zahájení řízení může podat každý, kdo má právní zájem na důkazu smrti.

Ustanovení dílu prvého se užije přiměřeně; vyhláškovou lhůtu lze však zkrátit až na tři měsíce.

K projednání dědictví je příslušným soud, který byl naposledy obecným soudem zůstavitele. Není-li takový soud v Československé republice, je příslušným soud, v jehož obvodu je majetek zůstavitele nebo jeho část; je-li podle toho příslušných soudů několik, rozhoduje mezi nimi předstižení.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Soud zahájí řízení z úřední povinnosti, jakmile se doví, že někdo zemřel nebo byl pravomocně prohlášen za mrtvého.

Místní národní výbor oznámí každé úmrtí v obci okresnímu soudu místa úmrtí.

(1) Soud příslušný k projednání dědictví nejprve vyšetří:

a) zůstavitelovo jméno, příjmení, věk, stav, státní občanství, zaměstnání, jakož i zda byl odkázán na příjem z pracovního nebo obdobného poměru, nebo zda pobíral důchod z veřejných prostředků;

b) den a místo úmrtí zůstavitele, jeho poslední bydliště nebo pobyt;

c) jméno, příjmení, pobyt a zaměstnání manžela;

d) jména, příjmení, zaměstnání, věk a pobyt dětí zemřelého a jiných osob, o nichž lze mít za to, že jsou dědici;

e) zda je tu dědictví a jaké, zda jsou tu dluhy a zda tyto pravděpodobně převyšují majetek;

f) je-li tu závěť a kde je uschována;

g) zda a které poručenství a opatrovnictví zemřelý zastával;

h) kdo by měl být ustanoven za poručníka nebo opatrovníka dětem nebo dědicům zemřelého.

(2) Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.

Soud učiní všechna nutná a neodkladná opatření, zejména zjistí stav a obsah závěti (§ 319) — jestliže se nalezne —, postará se o zajištění dědictví, o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a to i pod odhadní cenou, o vydání nedoplatků zůstavitelovy odměny za práci a opakujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i o svěření věcí osobní potřeby pozůstalému manželu, a není-li ho, jinému členu zůstavitelovy domácnosti. Prodej věcí se provede podle obdoby § 564a, ledaže soud rozhodne o jiném způsobu prodeje.

Šetření a opatření uvedená v §§ 314 a 315 provede podle možnosti a potřeby již soud, v jehož obvodu zůstavitel zemřel.

V obcích mimo sídlo okresního soudu může soud o provedení šetření požádat místní národní výbor.

Pro účely řízení o projednání dědictví může soud ustanovit opatrovníky všem dědicům, odkazovníkům a jiným účastníkům, pokud již nemají zákonného zástupce, i když by k ustanovení opatrovníků byl podle § 244 příslušný soud jiný.

Zajištění dědictví se provádí zejména uložením u soudu, zapečetěním v bytě zemřelého nebo uložením u schovatele a konečně zákazem výplaty vkladů a jiných pohledávek. Nezapečetěné věci se sepíší.

(1) Nalezne-li se závěť, zjistí soud v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno, nebo zda byla shledána jiná závada.

(2) K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.

(3) Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.

Nezanechal-li zemřelý majetek, soud řízení zastaví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

Je-li majetek zůstavitele tak nepatrný, že z něho lze uhradit jen náklady nemoci a přiměřeného pohřbu a jiné přednostní pohledávky, zjistí se výslechem dědiců a věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, cena majetku a výše dluhů. Majetek se přikáže těmto věřitelům na úplnou nebo částečnou úhradu jejich nároků; k tomu je třeba souhlasu věřitelů, kteří by mohli být uspokojeni, dále dědiců, a není-li tu žádných dědiců, státu.

Byla-li nařízena exekuční likvidace dědictví, zastaví soud projednání dědictví. Usnesení o tom se doručí jen na žádost účastníka.

Neskončí-li se řízení některým ze způsobů uvedených v §§ 320 až 322, soud dědictví projedná.

Osoby, o nichž lze mít za to, že jsou dědici, soud o tom uvědomí. Zároveň je poučí, že mohou do jednoho měsíce, neustanovil-li soud lhůtu delší, dědictví odmítnout, a jaké jsou náležitosti a následky odmítnutí. Uvědomění a poučení se doručí do vlastních rukou nebo se dá ústně a zapíše se do protokolu.

(1) Vždy se sepíše přesný a úplný seznam všeho jmění, které měl zůstavitel v držbě v době smrti, nebo které je u třetích osob, s udáním jeho tehdejší obecné ceny (soupis).

(2) Má-li na zjištění jmění zájem socialistická právnická osoba, anebo je-li dědicem osoba nesvéprávná nebo neznámého pobytu, provede se soupis i odhad neprodleně na místě samém.

(3) Zpravidla se opustí od soupisu na místě samém a od odhadu, jde-li toliko o osobní majetek zůstavitele a dědicové žijí převážně z výtěžku vlastní práce.

(1) Soupis se koná zpravidla podle údajů předvolaných dědiců a opatrovníků, dostaví-li se tito, v jejich přítomnosti.

(2) Má-li se provést též odhad, je nutno přibrat i znalce. Při odhadu nemovité věci lze její cenu zjistit i bez znalce podle předpisů platných pro daně a veřejné dávky, podle posledního dříve vykonaného odhadu, anebo podle smlouvy o posledním zcizení, neodporují-li tomu osoby, jež mají na odhadu právní zájem.

Koná-li se soupis na místě samém, je orgán, který ho provádí, povinen opatřit si za použití vhodných prostředků podle možnosti úplné vysvětlení o stavu jmění (aktiv a pasív). V protokole uvede, jakých prostředků k tomu zejména použil, a podle možnosti v prvopise nebo v opise připojí nalezené listinné doklady.

Na konci soupisu se vypočte výše dluhů a čistého majetku, který zbývá po jejich odečtení. U sporných aktiv a pasív omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží.

Protokol podepíší všichni při soupisu a případném odhadu zúčastnění; dědicové tak učiní s prohlášením, že jejich údaje jsou správné a úplné a že vědomě nic z dědictví nezamlčeli. Dědice je nutno předem poučit o trestních následcích nesprávného nebo neúplného prohlášení o stavu jmění.

(1) Soud určí obecnou cenu majetku v době smrti zůstavitele, výši dluhů a čistou cenu dědictví; přitom též uvede, zda a jakým způsobem se odchýlil od sestaveného soupisu.

(2) Soupis nebrání dědicům ani jiným osobám, aby se domáhali svého práva mimo řízení o projednání dědictví.

(1) Jestliže někdo před potvrzením o nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a potvrdí nabytí dědictví tomu z nich, jehož dědické právo zjistí.

(2) Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví méně pravděpodobným, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu a po jejím marném uplynutí pokračuje v projednávání dědictví bez ohledu na tohoto dědice.

(3) Byla-li žaloba podána včas, vyčká soud s dalším projednáváním dědictví až do skončení řízení o žalobě.

(4) Příslušnost soudu pro řízení o této žalobě se řídí ustanovením § 310.

Na návrh dědice vyzve soud věřitele vyhláškou, kterou vhodným způsobem uveřejní, aby do určité lhůty oznámili své nároky, a upozorní je na následky neoznámení (§ 514 občanského zákoníka).

Jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí soud nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.

Usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat:

a) jméno a příjmení zůstavitele a den jeho smrti;

b) jméno a příjmení dědice a jeho zákonného zástupce;

c) právní důvod nabytí dědictví (zákon nebo závěť);

d) je-li několik dědiců, jakého dílu, anebo které jednotlivé věci nebo práva který z nich nabyl;

e) jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách.

(1) Dědici si mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem.

(2) Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§ 76 věta prvá).

(3) Nedohodnou-li se dědici o převzetí věci, která podle zákona nemůže být ve spoluvlastnictví dvou nebo více osob, nařídí soud projednávající dědictví prodej takové věci; prodej se vykoná podle obdoby § 564.