Občiansky súdny poriadok

(1) Příslušným pro řízení je soud, v jehož obvodu má obecný soud osoba, která má být zbavena svéprávnosti. Je-li taková osoba v psychiatrické léčebně nebo v jiném podobném ústavu (dále jen „ústav“), je pro řízení příslušným soud, v jehož obvodu je ústav.

(2) Změní-li osoba, která má být zbavena svéprávnosti, za řízení své bydliště nebo pobyt, může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na soud nového bydliště nebo pobytu. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Řízení koná senát bez ústního jednání.

(2) Senát nemůže pověřit předsedu nebo člena senátu výslechem vyšetřovaného nebo znalců.

(1) Řízení zahájí soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Jde-li o zbavení svéprávnosti pro duševní poruchu a nepodal-li návrh úřad (orgán veřejné správy), může soud navrhovateli nařídit, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého, s poučením, že jinak návrh odmítne.

(1) Osoba, která má být zbavena svéprávnosti, musí soud vyslechnout osobně; za tím účelem může být předvedena k soudu. Je-li v ústavu, vyslechne se zpravidla v ústavu. Od výslechu lze upustit, nelze-li ho provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřované osoby.

(2) Je-li toho třeba k ochraně práv osoby, která má být zbavena svéprávnosti, ustanoví jí soud pro toto řízení opatrovníka.

Ten, kdo má být zbaven svéprávnosti, budiž vyšetřen zpravidla dvěma znalci.

Od vyšetření znalci i od výslechu vyšetřovaného lze upustit, byl-li stav osoby, která má být zbavena svéprávnosti, soudně vyšetřen v posledních šesti měsících při přijetí do ústavu a nenastala-li podle potvrzení správy ústavu nebo podle výsledků jiného soudního šetření od té doby podstatná změna.

(1) Soud může na návrh znalce nařídit, aby osoba, která má být vyšetřena, byla dodána do ústavu na dobu nejvýše tří měsíců, je-li toho nezbytně třeba pro vyšetření duševního stavu.

(2) Před vynesením takového usnesení je třeba vyslechnout jejího opatrovníka, je-li ustanoven, a pokud možno i účastníky.

(1) Jsou-li tu podmínky pro zbavení svéprávnosti pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů, anebo omamných prostředků nebo jedů a lze-li podle výsledků šetření očekávat, že osoba, o kterou jde, se polepší, může soud odložit vynesení usnesení o zbavení svéprávnosti a zároveň určí přiměřenou lhůtu k polepšení. Soud může odklad učinit závislým na tom, že se tato osoba podrobí léčení v odborném ústavu po potřebnou dobu, která však nesmí převyšovat jeden rok.

(2) Před uplynutím lhůty k polepšení vysloví soud zbavení svéprávnosti jen tehdy, ukáže-li se, že polepšení nelze očekávat, nebo opustí-li léčená osoba bez závažných důvodů předčasně odborný ústav nebo maří-li léčení.

(1) Usnesení, jímž se rozhoduje o zbavení svéprávnosti, doručí se též prokurátorovi a opatrovnickému soudu; po nabytí právní moci doručí se správě ústavu, v němž je zadržena osoba stižená duševní poruchou, a bylo-li vysloveno zbavení svéprávnosti, též místnímu a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodu měla osoba zbavená svéprávnosti bydliště nebo pobyt.

(2) Osobě, která se zbavuje svéprávnosti, se usnesení nedoručí, jestliže by to bylo zřejmě škodlivé pro její stav.

(3) Neodloží-li soud vykonatelnost usnesení, jímž bylo vysloveno zbavení svéprávnosti, učiní opatrovnický soud opatření, aby zbavení svéprávnosti bylo zapsáno u nemovitých věcí.

(1) Náklady řízení nese stát; náklady právního zastoupení nese sám zastoupený bez nároku na náhradu.

(2) Náklady řízení hradí osoba zbavená svéprávnosti; nelze-li na ní tyto náklady vymoci, hradí je ti, kdo jsou podle zákona povinni poskytovat jí úhradu osobních potřeb, pokud by tím nebyli zkráceni na výživě oni sami nebo jejich rodiny; nelze-li je ani takto uhradit, hradí je stát.

(3) Skončilo-li řízení bezvýsledně, je povinen hradit náklady ten, kdo podal návrh na zahájení řízení, jestliže mu muselo být známo, že pro zahájení řízení není důvodu; v ostatních případech hradí náklady stát.

(1) Ustanovení tohoto dílu se užije přiměřeně i pro zrušení usnesení o zbavení svéprávnosti a pro přeměnu částečného zbavení svéprávnosti ve zbavení svéprávnosti zcela nebo naopak.

(2) Návrh na zrušení zbavení svéprávnosti nebo přeměnu zbavení svéprávnosti zcela v částečné zbavení svéprávnosti, jakož i stížnost proti zamítnutí těchto návrhů, může podat i osoba zbavená svéprávnosti.

(3) Zamítne-li se však návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti a lze-li podle výsledků šetření bezpečně předpokládat, že v nejbližší době nelze očekávat vyléčení nebo značné zlepšení,může se soud usnést, že před uplynutím přiměřené lhůty, jež nesmí být delší než tři léta, je nepřípustný opětovný návrh na zrušení nebo přeměnu zbavení svéprávnosti, ledaže se dostatečně osvědčí, že se stav osoby zbavené svéprávnosti zlepšil. Byl-li návrh přesto podán, lze ho odmítnout bez dalšího řízení.

(1) Správa ústavu je povinna oznámit soudu, v jehož obvodu je ústav, nejpozději do čtyřiceti osmi hodin přijetí každého chorého, který nebyl přijat na vlastní žádost.

(2) Dobrovolný vstup do ústavu musí být potvrzen písemným prohlášením před správou ústavu a dvěma svědky; prohlášení lze kdykoli odvolat. Jakmile chorý, který byl přijat do ústavu na vlastní žádost, je omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, je správa ústavu povinna i o takovém chorém učinit oznámení soudu nejpozději do čtyřiceti osmi hodin od doby, kdy toto omezení začalo.

(1) Soud, v jehož obvodu je ústav, zahájí z úřední povinnosti řízení o povolení zadržení v ústavu a rozhodne o něm pokud možno do třiceti dnů po tom, kdy mu došlo oznámení podle § 292. Toto řízení soud nezahájí, jestliže přijetí do ústavu nařídil soud nebo prokurátor.

(2) Proti usnesení, jímž se nařizuje propuštění z ústavu, může podat stížnost i správa ústavu. Usnesení lze vykonat teprve po nabytí právní moci.

(1) Účinnost usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, zanikne uplynutím jednoho roku ode dne jeho vydání, jestliže v usnesení není stanovena lhůta kratší. Má-li být zadržení v ústavu prodlouženo přes tuto lhůtu, je nutno provést nové vyšetření a soud musí znovu rozhodnout o povolení dalšího zadržení, nenařídil-li mezitím opatrovnický soud, aby osoba zadržená v ústavu byla nadále v něm ponechána.

(2) Usnesení, kterým se povoluje zadržení v ústavu, nebrání tomu, aby opatrovnický soud neučinil opatření jiné.

Osoba zadržená v ústavu, není-li zbavena svéprávnosti, dále její rodiče, děti, osvojitel, osvojenec, manžel, sourozenci, jakož i opatrovník, je-li ustanoven, mohou ještě před uplynutím doby uvedené v § 294 odst. 1 žádat o nové soudní vyšetření a rozhodnutí, je-li odůvodněna domněnka, že dalšího zadržení v ústavu není již třeba. Zamítne-li soud návrh na propuštění z ústavu, může se usnést, že nebude konat nové vyšetřování před uplynutím doby, pro kterou bylo zadržení v ústavu povoleno.

Jinak se pro toto řízení přiměřeně užije ustanovení dílu prvého.

Prohlásit nezvěstného za mrtvého je příslušným soud, který byl naposledy jeho obecným soudem v Československé republice.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

(1) Návrh lze podat již rok před tím, než uplyne doba potřebná k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého.

(2) O návrhu nemůže být rozhodnuto před uplynutím této doby.

Uzná-li soud, že podle údajů jsou tu zákonné podmínky pro prohlášení za mrtvého, ustanoví nezvěstnému opatrovníka, nemá-li jiného zástupce, který by ho v řízení zastupoval.

(1) Soud vyhláškou vyzve nezvěstného, aby se přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal zprávu soudu nebo zástupci nezvěstného uvedenému ve vyhlášce; zároveň provede všechna potřebná šetření o nezvěstném a zjistí účastníky řízení.

(2) Ve vyhlášce uvede podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li jiná zpráva o jeho životě. Vyhláškovou lhůtu určí na jeden rok od vyvěšení vyhlášky na soudní desce. Den, kdy lhůta skončí, je nutno ve vyhlášce uvést.

(3) Vyhláška se vyvěsí na soudní desce a uveřejní v listě určeném pro soudní vyhlášky; mimo to ji lze uvést ve známost způsobem v místě obvyklým.

(4) Vyhláška se doručí opatrovníku, známým účastníkům a prokurátorovi.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení usnesením.

(1) Po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce rozhodne soud o prohlášení za mrtvého. Usnesení je vykonatelné, jakmile nabude právní moci.

(2) O doručení rozhodnutí platí totéž, co o doručení vyhlášky; kromě toho se pravomocné rozhodnutí doručí soudu příslušnému k projednání dědictví.

(1) Zjistí-li soud, že osoba prohlášená za mrtvou je na živu nebo že žila ještě v den, od kterého dosud neuplynula doba potřebná k tomu, aby nezvěstná osoba mohla být prohlášena za mrtvou, zruší z úřední povinnosti své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.

(2) Na návrh účastníka nebo prokurátora opraví soud den, který je uveden v jeho rozhodnutí jako den smrti, zjistí-li dodatečně, že:

a) osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiného dne, anebo

b) nemohla se dožít toho dne nebo jej přežila.

(3) O doručení rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 platí ustanovení § 303 odst. 2.

Náklady spojené s ustanovením a činností opatrovníka, jakož i ostatní náklady řízení, nese navrhovatel.

Stížnost mohou podat jen účastníci, kterým mělo být rozhodnutí doručeno (§ 301 odst. 4), a prokurátor.

Otázku, zda a kdy lze nezvěstného považovat za mrtvého, nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

(1) Je-li jisto, že někdo zemřel, ale jeho smrt se nedá prokázat veřejnou listinou, lze podat návrh na zahájení řízení o důkazu smrti.

(2) Návrh na zahájení řízení může podat každý, kdo má právní zájem na důkazu smrti.

Ustanovení dílu prvého se užije přiměřeně; vyhláškovou lhůtu lze však zkrátit až na tři měsíce.

K projednání dědictví je příslušným soud, který byl naposledy obecným soudem zůstavitele. Není-li takový soud v Československé republice, je příslušným soud, v jehož obvodu je majetek zůstavitele nebo jeho část; je-li podle toho příslušných soudů několik, rozhoduje mezi nimi předstižení.

Řízení koná soudce bez ústního jednání.

Soud zahájí řízení z úřední povinnosti, jakmile se doví, že někdo zemřel nebo byl pravomocně prohlášen za mrtvého.

Místní národní výbor oznámí každé úmrtí v obci okresnímu soudu místa úmrtí.

(1) Soud příslušný k projednání dědictví nejprve vyšetří:

a) zůstavitelovo jméno, příjmení, věk, stav, státní občanství, zaměstnání, jakož i zda byl odkázán na příjem z pracovního nebo obdobného poměru, nebo zda pobíral důchod z veřejných prostředků;

b) den a místo úmrtí zůstavitele, jeho poslední bydliště nebo pobyt;

c) jméno, příjmení, pobyt a zaměstnání manžela;

d) jména, příjmení, zaměstnání, věk a pobyt dětí zemřelého a jiných osob, o nichž lze mít za to, že jsou dědici;

e) zda je tu dědictví a jaké, zda jsou tu dluhy a zda tyto pravděpodobně převyšují majetek;

f) je-li tu závěť a kde je uschována;

g) zda a které poručenství a opatrovnictví zemřelý zastával;

h) kdo by měl být ustanoven za poručníka nebo opatrovníka dětem nebo dědicům zemřelého.

(2) Toto šetření se nekoná, jde-li o nezletilého, který byl v době úmrtí v rodičovské moci a neměl jmění.

Soud učiní všechna nutná a neodkladná opatření, zejména zjistí stav a obsah závěti (§ 319) — jestliže se nalezne —, postará se o zajištění dědictví, o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a to i pod odhadní cenou, o vydání nedoplatků zůstavitelovy odměny za práci a opakujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu, jakož i o svěření věcí osobní potřeby pozůstalému manželu, a není-li ho, jinému členu zůstavitelovy domácnosti. Prodej věcí se provede podle obdoby § 564a, ledaže soud rozhodne o jiném způsobu prodeje.

Šetření a opatření uvedená v §§ 314 a 315 provede podle možnosti a potřeby již soud, v jehož obvodu zůstavitel zemřel.

V obcích mimo sídlo okresního soudu může soud o provedení šetření požádat místní národní výbor.

Pro účely řízení o projednání dědictví může soud ustanovit opatrovníky všem dědicům, odkazovníkům a jiným účastníkům, pokud již nemají zákonného zástupce, i když by k ustanovení opatrovníků byl podle § 244 příslušný soud jiný.

Zajištění dědictví se provádí zejména uložením u soudu, zapečetěním v bytě zemřelého nebo uložením u schovatele a konečně zákazem výplaty vkladů a jiných pohledávek. Nezapečetěné věci se sepíší.

(1) Nalezne-li se závěť, zjistí soud v přítomnosti zapisovatele v protokole: datum závěti, kdo ji předložil, stav listiny, zda byla odevzdána zapečetěná či otevřená, zda v ní bylo něco vymazáno, opraveno, nebo zda byla shledána jiná závada.

(2) K protokolu se připojí ověřený opis závěti. Prvopis závěti se zvláštním způsobem uloží.

(3) Je-li závětí několik, postupuje se při všech podle odstavců 1 a 2.