Občiansky súdny poriadok

Předběžné opatření nařídí soud, u něhož je zahájeno řízení ve věci samé. Nebylo-li řízení ve věci samé dosud zahájeno, nařídí předběžné opatření soud, který by byl k zahájení řízení ve věci samé příslušný.

Řízení podle této hlavy koná bez ústního jednání soud ve stejném obsazení jako ve věci samé; nebylo-li řízení ve věci samé dosud zahájeno, koná řízení soudce.

Předběžné opatření nařídí soud na návrh oprávněného účastníka; jde-li o řízení, které se zahajuje z úřední povinnosti, může soud nařídit předběžné opatření i bez návrhu.

O nařízení předběžného opatření rozhodne soud po provedení případně nutného šetření, a shledá-li to účelným a připouští-li to povaha věci, i po slyšení účastníků nebo některého z nich. Jestliže je to vhodné a připouští-li to povaha věci, může navrhovateli uložit, aby složil přiměřenou jistotu.

V usnesení, kterým soud nařídí předběžné opatření, určí lhůtu, po jejímž uplynutí pozbývá předběžné opatření účinnosti; nebylo-li soudní řízení, o něž jde, dosud zahájeno a je-li k jeho zahájení třeba návrh účastníka, který předběžné opatření navrhl, uloží mu soud zároveň lhůtu, do níž má podat návrh na zahájení řízení.

Předběžným opatřením může soud zejména nařídit:

a) odpůrci, aby v určené lhůtě složil do soudní úschovy peněžitou částku, vkladní knížku, cenný papír nebo jiný předmět hodící se k soudní úschově;

b) odpůrci, aby nijak nenakládal s určitými věcmi nebo právy; týká-li se zákaz nemovité věci nebo práv k nemovité věci, zapíše se v knize pozemkové nebo železniční (dále jen „veřejná kniha“) nebo v listině uložené u soudu s účinkem proti třetím osobám; týká-li zákaz movitých věcí, může být spojen s nařízením vhodné úschovy;

c) poddlužníkovi, aby v čas splatnosti složil určenou částku peněz nebo věc místo svému věřiteli do soudní nebo jiné úschovy;

d) dlužníkovi, aby oprávněnému plnil předběžně určenou úhradu osobních potřeb podle zákona;

e) odpůrci nebo třetí osobě, aby něco konali nebo se něčeho zdrželi anebo trpěli, aby navrhovatel něco konal nebo se něčeho zdržel.

(1) Změní-li se poměry tak, že předběžné opatření není již nutné ani účelné, zruší je soud na návrh nebo z úřední povinnosti.

(2) Předběžné opatření se kromě toho zruší z úřední povinnosti, jestliže:

a) navrhovatel nesložil včas jistotu (§ 223);

b) oprávněný nepodal včas návrh na zahájení soudního řízení (§ 224);

c) došlo již k vydání pravomocného soudního rozhodnutí, jehož výkon měl být předběžným opatřením zajištěn, a oprávněnému nebyl zajišťovaný nárok přiznán;

d) oprávněný nabyl možnosti vést exekuci a do patnácti dnů od této doby nenavrhl její povolení.

(1) Náklady vzniklé v souvislosti s předběžným opatřením, s výjimkou nákladů odpůrce, nese navrhovatel.

(2) O případném nároku na náhradu těchto nákladů vůči odpůrci a o případném nároku odpůrce na náhradu jeho nákladů rozhodne soud, který rozhodl v řízení ve věci samé, a nedošlo-li k tomuto řízení, rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

(3) V případě odstavce 2 se užije obdobně ustanovení o náhradě nákladů.

(4) Zruší-li se předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že navrhovateli byl nárok přiznán, nebo že byl jeho nárok uspokojen, nahradí navrhovatel odpůrci i třetí osobě všechny újmy, které jim způsobil. O tom rozhodne soud, který nařídil předběžné opatření.

(1) Dovoluje-li zákon, aby se věřitel uspokojil soudním prodejem movitých věcí dlužníkových bez exekučního titulu, nařídí prodej na návrh věřitele soud, v jehož obvodu jsou věci.

(2) Prodej nařizuje a další řízení koná soudce bez ústního jednání. Prodej se nařídí bez slyšení dlužníka.

(3) Prodej se může vykonat i tehdy, není-li usnesení nařizující prodej dosud pravomocné; byla-li však proti tomuto usnesení podána stížnost, může soud, nejde-li o věci podléhající zkáze, výkon prodeje odložit až do právní moci usnesení, kterým byl prodej nařízen.

(4) Jinak platí pro výkon prodeje ustanovení tohoto zákona o exekučním prodeji movitých věcí.

(1) Zájemné popsání movitých věcí podle § 394 odst. 2 občanského zákoníka nařídí a provede soud, v jehož obvodu je předmět zájemného popsání.

(2) Zájemné popsání movitých věcí je nepřípustné u věcí vyloučených z exekuce.

(3) Řízení koná soudce bez ústního jednání; zájemné popsání provede výkonný úředník (§ 431).

(1) Pro řízení o rozvod, neplatnost manželství a určení, zda tu je či není manželství (manželské věci), je příslušným soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště.

(2) Jestliže manželé neměli poslední společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud odpůrce; není-li tu ani takového soudu, je příslušným obecný soud navrhovatele.

(3) Má-li být neplatnost manželství vyslovena z úřední povinnosti a jestliže manželé neměli společné bydliště v Československé republice, je pro řízení příslušným obecný soud jednoho nebo druhého manžela.

(1) Účastníky řízení jsou manželé.

(2) Rozhoduje-li se v řízení o rozvod manželství též o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku, jsou nezletilé děti účastníky, pokud se jich řízení týká.

Jeden stejnopis návrhu na zahájení řízení se doručí odpůrci do vlastních rukou. Uvědomění o zahájení řízení z úřední povinnosti se doručí oběma manželům do vlastních rukou.

Soud zpravidla vyslechne oba manžely osobně, a to hned při prvém ústním jednání.

Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení nevyžaduje, aby mu soud přiznal účinnost.

S výjimkou řízení o neplatnost manželství je přípustný klid řízení (§ 421).

Uznání nároku nemůže soud přiznat účinnost (§ 74).

Otázku neplatnosti manželství nelze řešit v jiném řízení, a to ani jako otázku předběžnou.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí, jestliže zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo.

Připojí-li se druhý manžel k návrhu na rozvod manželství a shodují-li se návrhy obou manželů co do viny na rozvodu, může se soud pro zjištění rozvratu a viny na něm omezit na výslech účastníků.

(1) Jsou-li zde nezletilé děti, rozhodne soud rozsudkem, jímž vyslovuje rozvod manželství, současně také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku; rozhodnutí může nabýt právní moci jen ve všech částech výroku současně.

(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, dojde-li mezi účastníky o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku k dohodě, kterou soud schválil.

Zemře-li jeden z manželů dříve, než se rozhodnutí stane pravomocným, soud usnesením řízení zastaví a zruší snad již vynesené rozhodnutí.

V ostatních věcech týkajících se manželů, upravených v zákoně o právu rodinném, rozhoduje se po ústním jednání usnesením.

Je-li s návrhem na rozvod nebo neplatnost manželství spojen návrh na úhradu osobních potřeb, nebo došlo-li k spojení takových řízení, rozhodne soud rozsudkem i o úhradě osobních potřeb.

Soudy rozhodují v opatrovnických věcech a ve věcech dětí v rodičovské moci, nejde-li o opatrovnictví z důvodu správy majetku (§ 60 zákona o právu rodinném). Ve věcech dětí, nad nimiž je vedeno poručenství, rozhodují soudy jen v případech výslovně v zákoně stanovených.

Soudem příslušným pro věci uvedené v § 244 je obecný soud chráněnce. Není-li tento soud znám nebo nemůže-li bez újmy pro chráněnce včas zakročit, zakročí soud, v jehož obvodu má chráněnec pobyt, jakmile však je to možné, postoupí věc soudu příslušnému.

V zájmu chráněnce může soud na návrh nebo z úřední povinnosti svou příslušnost přenést na jiný soud. Nesouhlasí-li druhý soud s přenesením, rozhodne jeho nadřízený krajský soud.

(1) Senát jedná a rozhoduje o výživě dětí, o úpravě styku rodičů s dětmi, o schvalování důležitých úkonů za chráněnce, o odvolání opatrovníka, o příjmení, popřípadě i o jménu dítěte, o výkonu rodičovské moci, o všech jejích omezeních a o jejím zániku; rovněž jedná a rozhoduje o výchově dětí, nejde-li o děti v poručenské péči, o jejichž výchově soudy nerozhodují.

(2) V ostatních případech jedná a rozhoduje soudce.

Řízení se zahajuje z úřední povinnosti, jestliže z povahy věci neplyne, že má být zahájeno jen na návrh.

(1) Senát rozhoduje po ústním jednání usnesením.

(2) Soudce rozhoduje bez ústního jednání.

(1) V důležitých nebo pochybných případech vyslechne soud i chráněnce, pokud je tento schopen posoudit své zájmy; lze-li od toho očekávat objasnění a posouzení potřebnosti anebo vhodnosti navrženého nebo zamýšleného opatření, vyslechne soud i jeho nejbližší příbuzné nebo jiné osoby s poměry obeznámené.

(2) Soud má zpravidla, zejména jde-li o nezletilce, jednat v součinnosti s veřejnými orgány a zařízeními, které slouží k ochraně nebo prospěchu chráněnců.

Nedohodnou-li se rodiče o výkonu rodičovské moci, rozhodne soud, jakým způsobem se má rodičovská moc vykonávat, zejména který z rodičů má nezletilce zastupovat.

(1) Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, rozhodne soud o tom, komu se má dítě svěřit do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu; pokud je toho třeba, upraví též styk rodičů s dítětem. Rozhodnutí může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje schválení soudu.

(2) Soud určí rozsah vyživovací povinnosti, i když rodiče žijí spolu, neplní-li jeden z nich své povinnosti dobrovolně.

Proti tomu, kdo se dobrovolně nepodrobí rozhodnutí soudu o rodičovské moci, výchově dětí, styku s nimi nebo o jejich umístění, užije soud uvedený v § 244 pro výkon tohoto rozhodnutí vhodných donucovacích prostředků. Těmito prostředky mohou být též, pokud ostatní prostředky podle okolností případu nejsou dostačující, pokuty do výše 5.000 Kčs za každé jednotlivé neuposlechnutí soudu, po případě i nucené předvedení dítěte k rodiči (umístění dítěte a pod.); vydobyté pokuty připadají státu.

(1) Důležitými úkony zákonného zástupce za chráněnce, které vyžadují schválení soudu, jsou zejména zřeknutí se nebo odmítnutí dědictví, vzdání se práv, uzavření smíru, poskytnutí nebo vypovězení půjčky, zcizení, nabytí nebo zatížení nemovitých věcí a práv k nim. Soud má při schvalování právních úkonů dbát zájmů chráněnce i pro dobu po dosažení zletilosti nebo po skončení opatrovnictví.

(2) I usnesení, kterým se návrhu vyhovuje, musí být vždy odůvodněno. Písemné smlouvy je nutno opatřit schvalovací doložkou.

(1) Po vhodném poučení složí opatrovník do rukou soudce slib, že se bude řádně starat o osobu chráněnce, dále že bude opatrovance řádně zastupovat, že bude jeho jmění spravovat s péčí řádného hospodáře a dbát přitom pokynů soudu.

(2) Po složení slibu vydá soud opatrovníkovi listinu o jeho ustanovení.

Soud provede soupis všeho jmění opatrovance, a uzná-li to za vhodné, i jeho odhad. Provedením soupisu a odhadu může soud pověřit výkonný orgán místního národního výboru.

(1) Hotové peníze, pokud se jich v zájmu opatrovance nepoužije jinak, je nutno uložit ve státní spořitelně. V rukou opatrovníka lze ponechat jen tolik peněz, kolik je třeba k řádnému hospodaření, popřípadě k úhradě běžných potřeb opatrovance.

(2) Cennosti a důležité listiny se zpravidla uloží do soudní úschovy. U nemovitých věcí je třeba poznamenat zavedení opatrovnictví.

(3) Nemovité věci lze zcizit jen v případě nutnosti nebo zřejmého prospěchu opatrovance.

(1) Vyúčtování ze správy jmění opatrovance předkládá opatrovník v obdobích a ke dnům, které určí soud zpravidla při jeho ustanovení.

(2) Opatrovníci předloží vyúčtování zpravidla písemně, a to i s doklady. Jen jednoduché vyúčtování, skládající se z několika málo položek příjmů a výdajů, může být sepsáno do protokolu.

(1) K přezkoumání vyúčtování předvolá soud opatrovníka, opatrovance, je-li schopen posoudit své zájmy, popřípadě znalce, vyžaduje-li to rozsah nebo složitost vyúčtování. Přitom je nutno vyšetřit zejména:

a) zda jmění bylo úplně uvedeno tak, jak je uvedeno v soupise, popřípadě v soudních spisech nebo v posledním vyúčtování,

b) zda jednotlivé položky vyúčtování souhlasí s doklady,

c) zda veškerý majetek je náležitě uschován a zajištěn,

d) zda správa byla účelná a prospěšná.

(2) Vyjde-li najevo, že k některým právním úkonům došlo bez potřebného soudního schválení, může je soud schválit dodatečně.

(3) Při přezkoumání vyúčtování má soud zpravidla přejít nepatrné nedostatky a nemá požadovat nákladné doklady při nepatrných položkách.