Vyhláška o novém znění vojenského trestního řádu

(1) K jednání s osobami, které nejsou znalé služebního jazyka, musí být přibrán tlumočník. Od jeho přibrání lze upustit, jsou-li všichni účastníci řízení znalí jazyka osoby, která má být vyslechnuta. Tato skutečnost se poznamenává v zápise o jednání.

(2) V důležitých případech musí se zápis o výslechu sepsat v jazyce osoby vyslýchané a připojit k zápisu o jednání jako příloha.

(3) Listiny, které nejsou sepsány v jazyce služebním, jsou však pro trestní věc závažné, musí býti přeloženy přísežným tlumočníkem.

K jednání s hluchými nebo němými, není-li možno dorozuměti se písemně neb ústně, musí býti přibrán jeden nebo více tlumočníků, s jejichž pomocí je možno dorozuměti se jiným způsobem.

(1) Tlumočník, jehož se má užíti u soudu, vykoná přísahu, že bude věrně a svědomitě překládati.

(2) Před každým úředním jednáním se upozorní na vykonanou přísahu. Tlumočníci přibraní v jednotlivých případech vykonají přísahu případ od případu.

(3) Složení přísahy neb její připomenutí musí se poznamenati v příslušných protokolech.

(1) Ustanovení o volbě, vyloučení a odmítnutí znalců, o jejich povinnosti převzíti úřad jim svěřený, jakož i o jich potrestání (§§ 206 až 208) vztahují se obdobně též na tlumočníky, kterých se má použíti u soudu.

(2) Volba tlumočníků k prokurátorským úředním výkonům přísluší vojenskému (vrchnímu vojenskému) prokurátoru.

(1) Osoba podezřelá z trestného činu může býti pokládána za obviněného teprve tehdy, když bylo proti ní nařízeno vyhledávací řízení nebo když byla na ni podána žaloba.

(2) Po podání žaloby nazývá se obviněný žalovaným.

(3) Pokud však ustanovení tohoto zákona vztahující se na obviněného nejsou podle své povahy omezeny na řízení vyhledávací, vztahují se též na toho, na něhož bylo učiněno trestní oznámení pro podezření z trestného činu nebo proti němuž bylo zavedeno úřední pátrání.

(1) Obviněný se může ve všech trestních věcech po podání žaloby, při hlavním přelíčení a k provedení opravných prostředků proti rozsudku dovolávati součinnosti obhájce.

(2) Také při ústním odvolacím líčení před vrchními vojenskými soudy a při ústním líčení před nejvyšším vojenským soudem může žalovaný použíti pomoci obhájcovy nebo se dát jím zastupovati.

(3) Pro obhajování během řízení před podáním žaloby platí ustanovení § 102.

(1) Zní-li žaloba na zločin, na který podle trestní sazby, jíž se má použíti, je stanoven těžší trest než trest na svobodě až do pěti let, musí se určiti žalovanému pro hlavní přelíčení a pro ústní líčení před nejvyšším vojenským soudem obhájce z moci úřední, nechce-li si zvoliti obhájce sám (§ 89).

(2) Mimo případ nutného obhajování (odstavec 1) musí se určiti pro hlavní přelíčení a pro ústní líčení v druhé stolici obhájce z moci úřední i proti vůli žalovaného tehdy, jestliže veřejný žalobce, v řízení před nejvyšším vojenským soudem jeho president, neb jestliže předseda přelíčení nebo v době přelíčení rozhodovací soud to pokládá za nutné nebo žádá-li o to zákonný zástupce nezletilého žalovaného.

(3) Ve všech ostatních případech se určí žalovanému pro hlavní přelíčení a pro ústní odvolací líčení v druhé stolici obhájce z moci úřední toliko na jeho výslovnou žádost, prokáže-li, že podle svých majetkových poměrů není s to, aby si z vlastních prostředků hradil výdaje spojené s přibráním obhájce. Jde-li o trestný čin, o němž přísluší v první stolici rozhodovati samosoudci (§ 20, č. 1, písm. a), nemá žalovaný nároku na přidělení obhájce z úřední moci.

(1) Obhájce z moci úřední nebude určen a jeho určení, bylo-li již provedeno, pozbude své platnosti, jakmile žalovaný jmenuje samostatně zvoleného obhájce, který vyhovuje zákonitým požadavkům, a ten převezme obhajování za předpokladu, že se změnou osoby obhájcovy trestní řízení nezdrží.

(2) Pod touto podmínkou jest žalovanému též dovoleno místo obhájce již zvoleného zvoliti si jiného způsobilého obhájce. Převezme-li tento obhájce obhajování, zanikne příkaz daný prvně zvolenému.

(3) Za nezletilého žalovaného, který nepoužije svého práva zvoliti si obhájce, může toto právo vykonati jeho zákonný zástupce s týmž účinkem, jako kdyby žalovaný sám volbu vykonal.

(1) Když se obviněnému oznamuje, že žaloba je podána, v řízení v druhé stolici pak při oznámení lhůty ústního líčení, musí býti poučen o právech, která mu příslušejí, pokud se vztahují na obhajování.

(2) Žádost za určení obhájce z moci úřední v těch případech, kde obhajování není nutné, má podati žalovaný (zákonný zástupce) nejpozději dva dny po tomto oznámení.

(3) Ve všech případech, kde se obhájce určuje z úřední povinnosti, musí býti co možná přihlíženo k přáním žalovaného (zákonného zástupce) stran osoby obhájcovy.

Obhájci mohou býti mimo důstojníky justiční služby v činné službě nebo mimo činnou službu jen osoby zapsané do seznamu obhájců.

Zrušeny zákonem č. 89/1918 Sb.

(1) Osoby uvedené v § 91 nesmějí převzíti obhajování před vojenskými soudy v době, kdy proti nim je zavedeno vojenské trestní soudní řízení, od nařízení vyhledávacího řízení neb od přímého podání žaloby, jakož i v době řízení, které proti nim bylo zavedeno před kárným výborem (před kárným senátem nejvyššího vojenského soudu).

(2) Totéž platí pro osoby uvedené v § 91, které jsou ve vyšetřování u některého občanského trestního soudu nebo přímo obžalovány, dále pro advokáty, u nichž příslušný disciplinární úřad vyslovil zastavení výkonu advokacie.

(1) Z obhajování je vyloučen:

1. kdo vykonává funkci vojenského nebo vrchního vojenského prokurátora, kdo v téže trestní věci zastával soudcovské funkce nebo k nim je povolán,

2. kdo má býti vyslechnut jako svědek nebo znalec při přelíčení,

3. kdo nepřekročil ještě 24. rok věku.

(2) Zvolený neb úředně určený obhájce nemůže jako obhájce býti dále činným, jakmile přestaly podmínky jeho způsobilosti k úřadu obhájce uvedené v § 91.

Obhájcem z úřední moci nemůže býti určen:

poškozený, manžel nebo snoubenec poškozené osoby, rovněž ten, kdo s poškozeným, s některým ze soudců, s žalobcem je spřízněn nebo sešvagřen v linii vzestupné nebo sestupné nebo v linii pobočné až do dětí sourozenců nebo je k některé z uvedených osob v poměru poručnickém, opatrovnickém, pěstounském neb adoptivním.

Obhájci, kteří jsou důstojníky justiční služby v činné službě, nesmějí míti vyšší hodnost (pořadí) než předseda rozhodovacího soudu. Toto omezení platí i pro jiné obhájce, dostaví-li se k přelíčení ve vojenském stejnokroji.

Zní-li žaloba na porušení subordinace neb odvolává-li se žalovaný na to, že k trestnému činu byl sveden chováním některého představeného odporujícím předpisům, nesmí býti obhájce, který má býti určen z úřední povinnosti, v poměru podřízeného k tomu, proti němuž bylo spácháno porušení subordinace nebo proti němuž směřuje výpověď obviněného.

(1) Obhájce z úřední povinnosti určuje ve všech případech soud, u nejvyššího vojenského soudu jeho president.

(2) Kdo je podle § 91 oprávněn obhajovati před vojenskými soudy, je povinen převzíti obhajování, které se mu v jeho bydlišti z úřední povinnosti přidělí, neuplatní-li dostatečných důvodů pro odmítnutí. O závažnosti přednesených důvodů rozhoduje ten, kdo je povolán určiti obhájce.

(3) Vojenské osoby v činné službě potřebují k převzetí obhajování souhlasu svého představeného velitelství, který však může býti odepřen jen z důvodů nepostradatelnosti ve službě.

(1) Žalovanému není dovoleno vzíti si více než jednoho obhájce.

(2) Z několika současně žalovaných může si každý zvoliti vlastního obhájce.

(3) Z úřední moci se určuje pro několik současně žalovaných zpravidla společný obhájce. Jen tehdy, ukáže-li se rozpor zájmů, je třeba na návrh některého ze žalovaných neb obhájce nebo z úřední moci postarati se o oddělené zastupování.

(1) Žalovaný může, i když je ve vazbě, hovořiti se svým obhájcem bez přítomnosti třetích osob a také si s ním dopisovati bez kontroly.

(2) Žalovaný, jakož i jeho obhájce mají právo nahlížeti pod dohledem do spisů kromě poradních protokolů a činiti si z nich opisy.

(3) Obhájce může zakročovati v zájmu žalovaného, aniž potřebuje k jednotlivým úkonům procesním zvláštní plné moci. K ohlášení řádných opravných prostředků, jakož i k podání návrhu na obnovu trestního řízení potřebuje souhlasu žalovaného. Rozklad může činiti podáním neb ústně.

Také v řízení před podáním žaloby může si obviněný z počtu přípustných obhájců (§ 91) zvoliti obhájce a oznámiti ho soudu. Tento obhájce je oprávněn navrhovati jednotlivé vyhledávací úkony, spolu působiti při úředních jednáních uvedených v §§ 194, odst. 2, 203 a 230 a za tím účelem s obviněným hovořiti, a to, je-li obviněný ve vazbě, v přítomnosti orgánu, kterému bylo svěřeno vyhledávání, nebo jeho náměstka. Pokud je to slučitelné s účelem řízení, bude obviněnému a jeho obhájci dovoleno též nahlížeti do všech spisů nebo do jejich částí.

Obhájce určený soudem první stolice není povinen kromě případu opětného určení spolu působiti při líčení nařízeném vyšším soudem o odvolání neb o zmateční stížnosti, je však nicméně povinen býti nápomocen žalovanému při podávání opravných prostředků.

(1) Poškozený je ten, jehož právo bylo přímo poškozeno neb ohroženo trestným činem jiné osoby.

(2) Soukromý žalobce je ten, kdo při trestných činech, které podle trestního práva smějí býti stíhány jen na žádost účastníka, jest oprávněn k této žádosti a ji podal.

Soukromý žalobce je oprávněn ustoupiti od žádosti za trestní stíhání až do té doby, kdy se soud rozhodující v první stolici odebere k vynesení rozsudku.

(1) Na odepření trestního stíhání veřejným žalobcem (§§ 138 a 240, odst. 2) a na zastavení vyhledávacího řízení soudem (§ 240, odst. 1) přísluší poškozenému a soukromému žalobci právo stížnosti do osmi dnů poté, kdy o tom byli zpraveni, a jestliže nebyli zpraveni, do tří měsíců po odepření nebo zastavení řízení.

(2) O stížnosti na odepření trestního stíhání rozhoduje nejvyšší vojenský soud, jde-li však o věc přikázanou samosoudci krajského vojenského soudu a bylo-li trestní stíhání odepřeno z důvodů uvedených v § 138, odst. 1, vrchní vojenský soud. Nejvyššímu vojenskému soudu náleží také rozhodovati o stížnosti na soudní zastavení vyhledávacího řízení.

(3) Stížnost musí obsahovati skutečnosti, které mají odůvodniti zakročení trestního soudu, jakož i průvodní prostředky.

(4) O stížnosti musí býti obviněný vyslechnut nebo vyzván k vyjádření.

(1) Pokládá-li vrchní nebo nejvyšší vojenský soud stížnost za odůvodněnou, nařídí, aby proti obviněnému bylo zavedeno trestní soudní řízení. Na podkladě tohoto opatření má veřejný žalobce zavésti vyhledávací řízení nebo v něm pokračovati nebo podati žalobu.

(2) V opačném případě musí býti stěžovatel zpraven o rozhodnutí vrchního nebo nejvyššího vojenského soudu s oznámením důvodů.

(1) Všechna práva příslušející podle tohoto zákona poškozenému a soukromému žalobci mohou za ně vykonávati také jejich zákonní zástupci.

(2) Poškozený a soukromý žalobce, jakož i jejich zákonní zástupcové mohou svá práva při soudních vyhledávacích úkonech a při líčeních před soudem uplatňovati buď osobně nebo zmocněncem, který je způsobilý být obhájcem před vojenskými soudy.

(1) Každý vojenský soudce, každá osoba jinak povolaná k soudcovským funkcím a každý zapisovatel u soudu je vyloučen ze spolu působení při soudních jednáních anebo rozhodováních v obou stolicích,

1. je-li sám poškozeným nebo osobou, proti níž byl trestný čin spáchán,

2. je-li osoba obviněná nebo poškozená s ním zasnoubena nebo je-li nebo byla-li s ním spojena svazkem manželským,

3. je-li s ním obviněný, poškozený, žalobce, soukromý žalobce neb obhájce spřízněn nebo sešvagřen v linii vzestupné nebo sestupné, je-li dítětem jeho sourozence nebo ještě blíže s ním spřízněn nebo v stejném stupni sešvagřen,

4. je-li nebo byl-li k některé z osob uvedených v č. 3 v poměru poručnickém, opatrovnickém, pěstounském neb adoptivním.

(2) Vylučovací důvod zakládající se na švagrovství trvá dále, i když již netrvá manželství, které je založilo.

(1) Dále je vyloučen v obou stolicích z činnosti vojenského soudce, z vykonávání soudcovských funkcí a z činnosti zapisovatele u soudu, kdo

1. byl mimo své služební úkony svědkem trestného činu, o který jde, nebo byl ve věci té vyslýchán jako svědek anebo znalec, neobsahuje-li jeho výpověď toliko vylíčení skutečností, o nichž se služebně dověděl,

2. spolu působil v této věci jako udavač, obhájce nebo žalobce nebo sepsal trestní oznámení (§ 130, odst. 1).

(2) Ze spolu působení a rozhodování u hlavního přelíčení před vrchními vojenskými soudy nebo před senátem krajských vojenských soudů je vyloučen ten, kdo v téže věci působil jako soudce vyšetřující.

(3) Musí-li se hlavní přelíčení před vrchním vojenským soudem nebo před senátem krajského vojenského soudu pro nějaký opravný prostředek opakovati, jsou z nového hlavního přelíčení vyloučeni soudci, kteří se zúčastnili prvního hlavního přelíčení.

Vojenští soudci a přísedící povolaní k soudcovským funkcím jsou vyloučeni ve vyšší instanci:

1. z rozhodování o opravných prostředcích proti rozsudkům a o stížnostech na opatření a usnesení, v kterých se sami v nižší stolici účastnili na usnášení,

2. z rozhodování o všech trestních věcech, při nichž působili jako vyšetřující soudci,

3. ze zpravodajství a z předsednictví v trestních věcech, při nichž jako vyšetřující soudce nebo jako předseda u nižšího soudu působila osoba, která k nim je v některém z poměrů uvedených v § 109, č. 3 a 4.

Z působení jako žalobce jsou vyloučeny osoby jmenované v § 109, č. 1 a osoby, k nimž je obviněný neb jeho obhájce nebo poškozený v některém z poměrů uvedených v § 109, č. 2 až 4, dále ti, kdož byli mimo své služební úkony svědky trestného činu, o který jde, nebo v té věci byli vyslýcháni jako svědci nebo znalci, neobsahuje-li jejich výpověď toliko vylíčení skutečností, o nichž se služebně dověděli, konečně ti, kdo v téže trestní věci působili jako obhájci nebo soudci.

(1) Vojenský soudce a každá osoba povolaná k funkcím soudcovským anebo prokurátorským je povinna neprodleně oznámiti poměr, který je důvodem jejího vyloučení, tomu činiteli, kterému náleží učiniti opatření o náhradě za vyloučeného.

(2) Vyloučený zapisovatel oznámí to vyšetřujícímu soudci nebo předsedovi, u něhož má psáti protokol.

(1) Vojenský soudce a soudní zapisovatel, jakož i každá osoba povolaná k soudcovským funkcím, zdrží se pod neplatností každého soudního úkonu od okamžiku, kdy se dověděli o vylučujícím důvodu. Toliko je-li nebezpečí v prodlení a nelze-li ihned opatřiti způsobilou náhradu, provede vyloučený sám naléhavě nutné úřední úkony, leč by se mělo zakročiti proti osobám, které jsou k němu v některém z poměrů uvedených v § 109, č. 2 a 3.

(2) Na zakročení orgánu veřejného žalobce, který je podle zákona vyloučen a byl by se měl tudíž zdržeti zakročení, může si obviněný stěžovati, řízení tím však nesmí býti zdržováno.

(3) O stížnosti na zakročení vojenského (vrchního vojenského) prokurátora rozhoduje generální vojenský prokurátor, o stížnosti na jeho zakročení ministerstvo národní obrany.

Žalobce a obviněný mohou jak v době vyhledávacího řízení, tak i při líčení před soudem rozhodujícím první i druhé stolice zamítnouti soudcovskou osobu nebo soudního zapisovatele nejen pro některý ze zákonitých důvodů vylučovacích uvedených v §§ 109 až 111, nýbrž i tenkrát, mohou-li jmenovati a prokázati jiné důvody, které jsou způsobilé uvésti v pochybnost úplnou nezaujatost toho, jenž má býti odmítnut.

(1) Žádost, kterou se uplatňuje zamítací právo, nutno podati u soudu, k němuž zamítnutý náleží, a to při zamítání mimo líčení rozhodovacího soudu způsobem uvedeným v § 324.

(2) Zamítání některého člena nebo zapisovatele rozhodovacího soudu může se uplatňovati toliko před samým líčením nebo za něho, a to pro obavu ze zaujatosti jen do té doby, než se začne v první stolici předčítati, před samosoudcem krajského vojenského soudu přednášeti žaloba, v druhé stolici podávati zpráva.

(3) V zamítací žádosti musí býti důvody zamítnutí přesně uvedeny a co možná doloženy.

(4) Zamítnutý se má o zamítacích důvodech vyjádřiti.

(1) O přípustnosti zamítnutí vyšetřujícího soudce rozhoduje president soudu, vychází-li však návrh od žalobce a nepřistoupí-li president soudu na tento návrh, soud vyšší stolice. Koná-li president soudu sám vyhledávání, přísluší rozhodnutí ve všech případech soudu vyšší stolice.

(2) O zamítnutí zapisovatele rozhoduje ve vyhledávacím řízení president soudu.

(1) Je-li zamítán některý člen rozhodovacího soudu neb jeho zapisovatel, rozhodne tento soud sám.

(2) Byla-li zamítací žádost podána pozdě nebo nebyl-li uveden a hodnověrně doložen důvod zamítání, zamítne soud žádost jako nepřípustnou. Rovněž může býti žádost zamítnuta, je-li soud jednohlasně toho mínění, že byla zřejmě podána jen v tom úmyslu, aby se řízení protáhlo.

(3) Rozhodovati není třeba, pokládá-li zamítaný zamítací žádost za odůvodněnou.

Zrušen zákonem č. 89/1918 Sb.

(1) Rozhodnutí a opatření, jimiž se zamítá nějaký návrh nebo která mohou býti brána v odpor opravným prostředkem, musí býti opatřena důvody.

(2) Rozhodnutí a opatření se oznamují buď ústním prohlášením anebo dodáním prvopisu neb ověřeného opisu.

(1) Ústní prohlášení musí býti ve spisech poznamenáno.

(2) U osob mužstva a u rotmistrů v činné službě jest ústní prohlášení pravidlem. Může býti provedeno podle okolností na dožádání i skrze přímo nadřízené velitelství toho, kdo má býti zpraven.

(3) Na požádání nutno vydati tomu, jemuž se rozhodnutí neb opatření ústně prohlašuje, jeho ověřený opis.

(4) Vojenskému, vrchnímu vojenskému a generálnímu vojenskému prokurátoru se oznamují soudní rozhodnutí neb opatření zpravidla zasláním původního konceptu. Ti na něm potvrdí nahlédnutí a připojí datum. Na požádání bude jim vydán ověřený opis.

(1) Rozhodnutí a opatření se dodávají vojenským osobám v činné službě skrze velitelství jim přímo nadřízené.

(2) Jiným osobám podléhajícím v daném případě vojenské trestní soudní pravomoci doručuje se buď přímo vojenskými úřady nebo skrze úřady neb orgány povolané doručovati občanská trestní soudní opatření.

(3) O dodání jiným osobám nežli v předcházejících odstavcích uvedeným mají se vojenské soudy, úřady a orgány obraceti na úřady a orgány, které jsou povolány doručovati občanská trestní soudní opatření.

(4) Občanské úřady a orgány vykonají tato dodání podle předpisů pro ně platných.