Trestní řád

(1) V řízení proti mladistvému se koná předběžné projednání obžaloby vždy.

(2) Přijme-li soud obžalobu proti mladistvému, doručí ji předseda senátu též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého.

(2) O hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán pověřený péčí o mládež.

(3) Při hlavním líčení, odvolacím líčení a ve veřejném zasedání proti mladistvému

a) musí být přítomen prokurátor,

b) soud smí vyloučit veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého,

c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným osobám otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém,

d) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního nebo odvolacího líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.

(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(2) Nebyl-li orgán pověřený péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, doručí se opis usnesení také jemu, jestliže jde o usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena.

(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 243 odst. 2, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Ustanovení tohoto oddílu se neužije

a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného.

(2) Ustanovení § 310 odst. 1, § 315 odst. 2, § 316 odst. 3 písm. c), § 317 a § 318 odst. 1, se neužije v oboru vojenského soudnictví.

(1) Jestliže osoba, proti níž má být vedeno trestní stíhání, se vyhýbá trestnímu stíhání buď pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze proti ní konat řízení proti uprchlému.

(2) Řízení proti uprchlému nelze konat proti mladistvému.

V řízení proti uprchlému musí mít obviněný obhájce (§ 35), jenž má stejná práva jako obviněný.

V řízení proti uprchlému lze vznést obvinění (§§ 178, 180) jen na příkaz prokurátora.

Před soudem lze řízení proti uprchlému konat jen na návrh prokurátora; návrh lze pojmout též do obžaloby. Obžalobu je nutno vždy předběžně projednat.

Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručí jen obhájci. Předvolání k hlavnímu a odvolacímu líčení se kromě toho vhodným způsobem uveřejní.

(1) Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: teror (§ 80a tr. zák.), záškodnictví (§ 84 tr. zák.), sabotáž (§ 85 tr. zák.), nedovolené ozbrojování (§§ 120 a 121 tr. zák.), násilí na veřejných sborech (§ 154 tr. zák.), násilí na veřejném činiteli (§ 177 tr. zák.), obecné ohrožení (§§ 190, 191 tr. zák.), vražda (§ 216 tr. zák.), loupež (§ 232 tr. zák.), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245 tr. zák.), poškozování majetku v socialistickém vlastnictví (§ 245a tr. zák.), zběhnutí (§§ 273 a 274 tr. zák.), vzpoura (§ 276 tr. zák.) nebo násilí proti obyvatelstvu (§ 299 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

(4) Za okolností uvedených v § 38 ústavy může vláda stanovit omezení svobody pobytu, svobody domovní a listovního tajemství a zakázat zdržovat se nebo shromažďovat se na veřejných místech.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na 15 až 25 let.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na 5 až 20 let.

(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen pokud byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém, nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

(1) Stanné řízení se zahájí na návrh okresního prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

(2) Stanné řízení se koná u lidového soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud.

(3) Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce (§ 35).

Koná-li se společné řízení proti několika obžalovaným, nesmí se řízení proti jednomu z obžalovaných zdržovat pátráním po ostatních.

(1) Soud může obžalovaného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nelze-li řízení skončit do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, anebo nebude-li uznán vinným trestným činem, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, postoupí soud věc příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů.

(2) Proti rozsudku není odvolání.

(1) Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.

(2) Ustanovení §§ 335 a 336 se neužije.

(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, vláda stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dozvěděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

(1) Rozhodnutí vyšetřovacího orgánu a prokurátora vykonává vyšetřovací orgán nebo prokurátor, který rozhodnutí učinil.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v první stolici.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v první stolici.

(4) Výkon jiných rozhodnutí soudu zařizuje, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu tohoto soudu.

(1) Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v první stolici, neprodleně spisy nejvyššímu soudu.

(2) V případě uvedeném v odstavci 1 přezkoumá nejvyšší soud zákonnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího, a shledá-li, že došlo k takovému porušení zákona, jež by mohlo mít vliv na uložení trestu smrti, postupuje, jako by byla podána stížnost pro porušení zákona; jinak předloží spisy ministerstvu spravedlnosti.

Trest smrti smí být vykonán teprve tehdy, jestliže ministerstvo spravedlnosti soudu sdělí, že rozsudek po přezkoumání nejvyšším soudem zůstal nedotčen a že nebyla podána žádost za milost, po případě, že žádost za milost byla zamítnuta.

(1) Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán, a přečte mu rozsudek bez odůvodnění a zamítavé rozhodnutí o žádosti za milost, byla-li podána.

(2) Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.

(1) Výkonu trestu smrti musí být přítomni soudce, prokurátor, náčelník vězeňského ústavu a lékař.

(2) O výkonu trestu smrti sepíše přítomný soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1.

(1) Trest odnětí svobody se vykonává v ústavech ministerstva vnitra; jde-li o vojáka v základní vojenské službě, může se trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta vykonat též ve vojenském kárném útvaru.

(2) Předpisy o tom, jak se vykonává trest v ústavech ministerstva vnitra, vydá ministr vnitra v dohodě s ministrem spravedlnosti; předpisy o výkonu trestu ve vojenských kárných útvarech nebo na vojácích, kteří nebyli odsouzeni ke ztrátě vojenské hodnosti, vydá ministr národní obrany po dohodě s ministrem spravedlnosti a vnitra.

(3) Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest odnětí svobody, dozírá na jeho výkon. Správa místa, v němž se trest odnětí svobody vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon trestu odnětí svobody.

Je-li odsouzený ve vazbě nebo odpykává-li si trest uložený mu jiným rozsudkem, nařídí předseda senátu vězeňskému ústavu, v němž je odsouzený ve vazbě nebo odpykává trest, aby byl trest odnětí svobody vykonán.

(1) Jestliže odsouzený není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k nastoupení trestu, aby si mohl předtím obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než třicet dnů.

(2) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li důvodná obava, že uprchne, nařídí předseda senátu jeho předvedení do vězeňského ústavu.

(1) O započtení vazby a trestu (§ 23 tr. zák.) rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává od doby, kdy byl obviněný zadržen, zatčen anebo vzat do vazby nebo prozatímní vazby.

(2) Proti usnesení uvedenému v odstavci 1 je přípustná stížnost.

Jestliže odsouzený, který odpykává trest odnětí svobody, byl umístěn v léčebném ústavu pro duševní nebo jinou chorobu, počítá se doba strávená odsouzeným v léčebném ústavu do trestu.

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže by jeho výkonem byl ohrožen život nebo zdraví odsouzeného.

(2) Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže trest je tak krátkého trvání, že porod za výkonu trestu pravděpodobně nenastane a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné ženy nebo zdraví očekávaného dítěte. Jinak předseda senátu výkon trestu na těhotné ženě odloží, a to až na šest měsíců po porodu.

(3) Jestliže by výkonem trestu na matce byl ohrožen život nebo zdraví jejího novorozeného dítěte, předseda senátu výkon trestu odloží, nejdéle však na jeden rok po porodu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu na žádost odsouzeného, který je na svobodě, z důležitých důvodů odložit na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku. Je-li obava, že odsouzený uprchne nebo odkladu výkonu trestu jinak zneužije, předseda senátu odklad odvolá.

(2) Další odklad výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může soud povolit ze zvláště důležitých důvodů, zejména jestliže by výkon trestu mohl mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky, a to nejdéle na dobu dalších tří měsíců. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu přeruší výkon trestu vždy, jestliže jde o těhotnou ženu a výkonem trestu by bylo ohroženo zdraví těhotné nebo zdraví jejího očekávaného nebo novorozeného dítěte.

(2) Předseda senátu může na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na patnáct dní, a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu.

(3) Rozhodnutí uvedená v odstavci 1 a 2 činí předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

(1) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán nebo vyhoštěn.

(2) Nedojde-li k provedení vydání nebo vyhoštění anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná.

(3) Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní.

(4) Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 a 3 je přípustná stížnost.

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby. Jestliže se odsouzený ve výkonu této služby nedopustil trestného činu a konal řádně vojenskou službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; v takovém případě se trest pokládá za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

(2) O přerušení výkonu trestu podle odstavce 1 rozhoduje předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Za zvýšeného ohrožení vlasti může předseda senátu na návrh prokurátora odložit anebo předseda senátu krajského soudu, v jehož obvodu se vykonává trest, na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora přerušit výkon trestu odnětí svobody; předseda senátu krajského soudu rozhoduje o přerušení výkonu trestu i tehdy, jde-li o trest uložený vojenským soudem.

(1) Soud rozhodne ve veřejném zasedání o tom, zda má být nařízen výkon trestu podmíněně odloženého či zda se podmíněně odsouzený osvědčil; vysloví-li soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu (§ 27 odst. 1 tr. zák.). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil a že se zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu nevykoná, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

(1) O podmíněném propuštění a o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, rozhoduje soud ve veřejném zasedání na návrh prokurátora nebo náčelníka vězeňského ústavu, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti; byla-li žádost za podmíněné propuštění zamítnuta, může být opakována teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jenom proto, že dosud neuplynula doba stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

(2) Řízení podle odstavce 1 koná krajský soud a v oboru vojenského soudnictví vojenský obvodový soud, v jejichž obvodu se vykonává trest odnětí svobody.

(3) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, musí být odsouzený vyslechnut.

Pro výkon trestu odnětí svobody uloženého za přestupek se přiměřeně užije ustanovení tohoto oddílu.

Občanskou kontrolu nad výkonem trestu odnětí svobody v místech, kde se tento trest vykonává, provádějí komise složené z poslanců Národního shromáždění. Členové těchto komisí jsou oprávněni kdykoli vstupovat do všech míst, kde se vykonává trest odnětí svobody, a mluvit tam s odsouzenými bez přítomnosti dozorčích orgánů.

(1) O rozhodnutí soudu, že nápravné opatření bude vykonáno beze změny zaměstnání odsouzeného, vyrozumí předseda senátu zaměstnavatele odsouzeného a sdělí mu skutečnosti potřebné pro výkon tohoto trestu.

(2) Nařídí-li soud změnu dosavadního zaměstnání odsouzeného, určí nové zaměstnání předseda senátu po dohodě s příslušným orgánem státní správy podle zásad stanovených v rozsudku; předseda senátu sdělí novému zaměstnavateli skutečnosti potřebné pro výkon nápravného opatření a současně vyrozumí dosavadního zaměstnavatele odsouzeného. Podobně postupuje předseda senátu, bylo-li nápravné opatření uloženo osobě, která v zaměstnaneckém poměru není.