Trestní řád

(1) Je-li trest peněžitý na odsouzeném nedobytný nebo bylo-li upuštěno od exekučního vymáhání trestu peněžitého, nařídí předseda senátu výkon náhradního trestu odnětí svobody; je-li nedobytná toliko část trestu peněžitého nebo bylo-li upuštěno od vymáhání zbytku trestu peněžitého, nařídí výkon jen poměrné části náhradního trestu. Bylo-li však uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý, učiní tak teprve tehdy, jestliže trest peněžitý nebo jeho zbytek nelze vymoci na žádné ze zúčastněných osob nebo jestliže bylo upuštěno od exekučního vymáhání na všech těchto osobách.

(2) Odsouzený může kdykoli odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části tím, že trest peněžitý nebo jeho poměrnou část zaplatí. O tom, jakou část náhradního trestu je třeba odpykat, rozhodne předseda senátu.

(3) Proti rozhodnutím podle odstavce 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jestliže byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, nařídí se výkon náhradního trestu jen tehdy, když byl nařízen výkon hlavního trestu odnětí svobody.

(2) Byl-li odsouzený podmíněně propuštěn, vykoná se náhradní trest jen tehdy, jestliže se rozhodne, že se zbytek hlavního trestu odnětí svobody vykoná.

O zákazu pobytu vyrozumí předseda senátu výkonný orgán národního výboru a orgán veřejné bezpečnosti, na jejichž obvod se zákaz vztahuje. Jestliže je odsouzený zaměstnán v obvodu, na který se vztahuje zákaz pobytu, sdělí předseda senátu příslušnému orgánu státní správy, jakož i zaměstnavateli odsouzeného, že je nutno pracovní poměr rozvázat, nemůže-li být odsouzený zaměstnán na pracovišti téhož zaměstnavatele ležícím mimo obvod zakázaného pobytu.

(1) Byl-li uložen trest uveřejnění rozsudku, určí předseda senátu, zda bude rozsudek uveřejněn bez odůvodnění, či zda a v jakém rozsahu bude uveřejněno též odůvodnění rozsudku.

(2) Předseda senátu určí způsob, jakým bude rozsudek uveřejněn; může se tak stát nejvýše ve třech časopisech nebo vyvěšením na místě určeném pro úřední vyhlášky v obci, kde má odsouzený bydliště nebo kde se trestného činu dopustil, a to nejdéle na dobu patnácti dnů, nebo jinakým zveřejněním v obou těchto obcích nebo v některé z nich anebo na pracovišti odsouzeného.

(1) Je-li pobyt na svobodě u osoby, u níž bylo vysloveno ochranné léčení, nebezpečný pro její okolí, zařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do léčebného ústavu; jinak může poskytnout osobě, u které bylo nařízeno ochranné léčení, přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.

(2) Jde-li o příslušníka ozbrojených sborů v činné službě, požádá předseda senátu náčelníka útvaru, u kterého onen příslušník koná činnou službu, aby zařídil jeho dopravení do léčebného ústavu.

(3) Předseda senátu požádá léčebný ústav, aby soudu, v jehož obvodě se vykonává ochranné léčení, podal neprodleně zprávu, jestliže důvody pro další trvání ochranného léčení pominou.

O upuštění od ochranného léčení před započetím jeho výkonu rozhodne soud, který je nařídil, ve veřejném zasedání na návrh prokurátora, obviněného nebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

O propuštění z ochranného léčení rozhodne na návrh prokurátora, obviněného nebo léčebného ústavu nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Výkon ochranné výchovy nařídí předseda senátu výchovnému zařízení, v němž má být s výkonem započato.

(2) Jestliže mladistvý není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí.

O upuštění od ochranné výchovy před započetím jejího výkonu rozhodne soud, který ji nařídil, ve veřejném zasedání na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo mladistvého anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O propuštění z ochranné výchovy před dovršením osmnáctého roku, a byla-li ochranná výchova prodloužena, před dovršením devatenáctého roku, rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež, mladistvého nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(1) O prodloužení ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

(3) Prodloužit ochrannou výchovu lze jen tehdy, jestliže bylo s jejím výkonem již započato.

Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení nebo ochranná výchova, dozírá na jejich výkon. Správa místa, v němž se ochranné léčení nebo ochranná výchova vykonávají, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon ochranné výchovy nebo ochranného léčení.

(1) Vazba se vykonává v ústavech ministerstva vnitra. Vazba nařízená vojenským prokurátorem se může vykonávat na dobu nejnutnější potřeby též u útvaru.

(2) Ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu povolit, aby vazba byla vykonávána za náležitého dohledu v léčebném ústavu.

(4) Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává vazba, dozírá na její výkon. Správa místa, v němž se vazba vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon vazby.

(1) Jakmile nabude právní moci usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta (§ 74), vyzve vyšetřovací orgán, prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do patnácti dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno exekucí.

(2) Při vymáhání nákladů trestního řízení zálohovaných státem a stanovených paušální částkou [§ 165 odst. 1 písm. c)] se postupuje podle předpisů o vymáhání pohledávek justiční správy.

Náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem vazby stanovené podle § 170 vymáhá správa nápravného zařízení.

O zahlazení odsouzení (§ 67 tr. zák.) rozhoduje soud na návrh odsouzeného nebo osob, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

(1) O zahlazení rozhoduje lidový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(2) Je-li však odsouzený příslušníkem ozbrojených sborů z povolání v činné službě, rozhoduje o zahlazení odsouzení vojenský obvodový soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu konal službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být ve výpisu z rejstříku trestů vykazováno.

(2) Byl-li návrh na zahlazení odsouzení zamítnut, může být znovu podán teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by návrh byl zamítnut jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení.

Proti rozhodnutí soudu, kterým bylo zrušeno pravomocné zahlazení odsouzení (§ 68 odst. 2 tr. zák.), je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Řízení o žádosti za milost koná v přípravném řízení generální prokurátor.

(2) Shledá-li generální prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo generální prokurátor, trestní stíhání se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním stíhání nepokračuje a obviněný se propustí z vazby.

(1) Řízení o žádosti za milost koná po podání obžaloby ministerstvo spravedlnosti.

(2) Shledá-li ministr spravedlnosti, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji.

(3) Nařídí-li to president republiky, nesmí být žádost za milost zamítnuta a musí být s návrhem předložena.

(4) Jestliže to nařídí president republiky nebo ministr spravedlnosti, v zahájeném trestním stíhání se zatím nepokračuje a obviněný se propustí z vazby anebo výkon trestu se odloží nebo přeruší.

Jestliže rozsudkem, který nabyl právní moci, byl uložen trest smrti a byla podána žádost za milost, orgán, jemuž taková žádost za milost došla, zpraví o ní telegraficky nebo dálnopisem ministerstvo spravedlnosti.

(1) Rozhodnutí o tom, do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, činí soud, který rozhodl v první stolici. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Vztahuje-li se amnestie zároveň na několik trestů uložených témuž obžalovanému různými soudy, je k rozhodnutí podle odstavce 1 příslušný onen soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, a nelze-li takto příslušnost určit, soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za které byl uložen trest úhrnný nebo více trestů, které jsou k sobě v poměru naznačeném v § 22 odst. 2 tr. zák. a posud nebyly zcela vykonány, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který rozhodl v první stolici; je-li takto příslušno několik soudů, rozhodne soud, který uložil trest za nejtěžší trestný čin, jinak soud, který rozhodoval naposledy.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou, a to počínaje od zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo do prozatímní vazby až do propuštění na svobodu, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li obžaloby zproštěn nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno.

(2) Právo žádat náhradu škody nepřísluší však tomu,

a) kdo si vazbu zavinil sám, zejména tím, že pokusem o útěk nebo jiným svým jednáním dal příčinu k obavám, jež byly důvodem vazby nebo jejího prodloužení, nebo

b) kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno proto, že není trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo trestný čin byl amnestován.

(3) Obviněný může však i v případech uvedených v odstavci 2 žádat za náhradu škody za dobu, o kterou byla vazba nesprávným postupem vyšetřovacího orgánu, prokurátora nebo soudu anebo jinak proti zákonu prodloužena.

(4) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny (§ 401) nepřísluší právo žádat za náhradu škody.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravné opatření, propadnutí jmění nebo věci, trest peněžitý nebo pokuta, může žádat, aby mu ji stát nahradil, byl-li v pozdějším řízení obžaloby zproštěn nebo bylo-li později trestní stíhání zastaveno.

(2) O náhradu škody za trest může žádat i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než ke kterému byl odsouzen zrušeným rozsudkem, a ten, na němž byl vykonán trest odnětí svobody delšího trvání, než který mu byl uložen.

(3) Právo žádat náhradu škody za trest nepřísluší však tomu,

a) kdo si přivodil své odsouzení úmyslně,

b) proti němuž bylo později trestní stíhání zastaveno proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl trest uložen.

Právo žádat náhradu škody za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim byl podle zákona povinen poskytovat.

(1) Nárok na náhradu škody za vazbu nebo za trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba nejpozději do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, ministerstvo spravedlnosti, aby jí přiznalo náhradu.

(2) Nepřizná-li ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší náhrady spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.

(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho základě požádá ministerstvo spravedlnosti o další opatření.

(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

(3) V podrobnostech postupuje soud podle smluv o právní pomoci ve věcech trestních a předpisů vydaných o tom ministerstvem spravedlnosti.

(4) Zatýkací rozkaz musí obsahovat

a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a státní občanství, po případě jeho popis, jestliže je znám, s připojením fotografie, je-li po ruce,

b) zákonné pojmenování trestných činů s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje přesným vyznačením doby, místa a způsobu spáchání,

c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž byly trestné činy posuzovány, s uvedením trestních sazeb, jež jsou v zákoně na ně stanoveny,

d) jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou o právní moci.

(1) Byl-li obviněný vydán s výhradou, nutno výhradě učiněné vydávajícím státem vyhovět.

(2) Byl-li obviněný vyžádán nebo vydán pouze pro některý z trestných činů, pro které bylo zavedeno trestní stíhání, může být obviněný stíhán jen pro tyto trestné činy, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání i pro další trestné činy.

(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na trest dodatkový. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu za vydání nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat za vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o československého občana.

(2) V řízení o vydání musí mít obviněný obhájce.

(3) Prokurátor vyslechne obviněného o obsahu žádosti za vydání. Jestliže obviněný uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne krajský soud, v jehož obvodu má obviněný pobyt nebo byl postižen, na návrh prokurátora, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.

(2) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.

(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, nebo jestliže je to nutné k zamezení útěku obviněného, vydá předseda senátu příkaz k zatčení.

(2) Předseda senátu propustí ihned obviněného z vazby, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.

(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo nejvyšší soud (§ 400 odst. 2) rozhodl, že vydání je přípustné.

(2) Povolené vydání zařídí předseda senátu krajského soudu.

Žádá-li stát, jemuž byl obviněný vydán, aby ho mohl stíhat pro jiný trestný čin nebo aby mohl býti na něm vykonán trest uložený za jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení §§ 399, 400 a 402.

(1) Ode dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, lze dosavadních předpisů o trestním řízení užít jen v mezích ustanovení této hlavy.

(2) Ustanovení § 165 o hrazení státem zálohovaných nákladů paušální částkou se nevztahuje na náklady řízení ve věcech pravomocně skončených přede dnem účinnosti tohoto zákona.

Předběžné projednání žaloby podané před počátkem účinnosti tohoto zákona se nekoná.

Dosavadních předpisů o trestním řízení se užije jen

a) na řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které bylo vydáno před počátkem účinnosti tohoto zákona; na náklady opravného řízení i řízení jemu předcházejícího se však užije ustanovení tohoto zákona;

b) na řízení o stížnosti pro porušení zákona podané před počátkem účinnosti tohoto zákona.

Lhůta k návrhu podle § 218 odst. 2 zákona č. 87/1950 Sb., která počala běžet před 1. lednem 1957, skončí nejpozději dnem 31. března 1957.

(1) Na řízení o obnově trestního stíhání, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti tohoto zákona, se užije ustanovení tohoto zákona. Podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější.

(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v první stolici soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten věcně příslušný obecný (vojenský) soud, v jehož obvodu bylo sídlo takového soudu; jestliže však rozhodoval v první stolici bývalý státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byl podle tohoto zákona ve věci místně příslušný (§§ 14 a 15).