Zákon o národním pojištění

(1) Místo výpomoci v rodině podle § 31 může pojišťovna poskytnouti peněžitou náhradu v částce 30 Kčs denně.

(2) Peněžitá náhrada se zvyšuje za třetí a každé další dítě (§ 54) do dokonaného 14. roku věku o částku 10 Kčs denně. Peněžitá náhrada se zvýšením nesmí však býti vyšší, než by bylo nemocenské (§§ 36 a 43) pojištěné osoby.

(3) Bližší určí léčebný řád.

(1) Zemřel-li pojištěnec v době, kdy měl nárok na dávky nemocenského pojištění, nebo před uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy mu byla pravoplatně zastavena výplata nemocenského, náleží jeho pozůstalým, kteří vypravili pohřeb, pohřebné 5.000 Kčs. Pozůstalými jsou manžel (druh), manželka (družka), děti, rodiče, děd a bába, sourozenci, tchán, tchýně, zeť a snacha zemřelého.

(2) Nevypravila-li pohřeb některá z osob oprávněných podle předchozího odstavce, má nárok na pohřebné osoba fysická nebo právnická, která obstarala pohřeb na svůj náklad, aniž byla k tomu povinna podle smlouvy nebo podle zákona. Pohřebné se vyplatí v tom případě jen do výše skutečných výloh za vypravení pohřbu, nejvýše však v částce 2.500 Kčs. Na případný rozdíl mají nárok pozůstalí v pořadí uvedeném v odstavci 1, jestliže žili s pojištěncem v době jeho úmrtí ve společné domácnosti.

(3) Vypravil-li pojištěnec pohřeb rodinnému příslušníku, náleží mu pohřebné, a to byl-li zemřelý mladší dvou let, v částce 500 Kčs, byl-li mladší čtrnácti let, v částce 1.000 Kčs, jinak v částce 1.300 Kčs, šlo-li o zemřelou manželku nebo družku, ve výši 1.500 Kčs.

Vláda může nařízením stanoviti odchylně od předchozích ustanovení výši peněžitých dávek nemocenského pojištění, jakož i stupně a hranice vyměřovacího základu (§ 36, odst. 2) rozhodného pro jejich výměru.

Ministr sociální péče může na návrh Ústřední národní pojišťovny a po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací stanoviti vyhláškou v Úředním listě, že pojištěncům nebo rodinným příslušníkům se poskytují mimo dávky nemocenského pojištění podle předchozích ustanovení jiné dávky sledující účel nemocenského pojištění. Podmínkou zavedení nové dávky jest, aby bezpečnostní fond dosáhl stanovené výše (§ 203) a hospodářské výsledky se zřetelem k hospodářskému plánu (§ 200) dovolovaly zavedení nových dávek.

(1) Nárok na dávky nemocenského pojištění náleží, jestliže skutečnost podmiňující nápad dávky nastala v době pojištění nebo v ochranné lhůtě.

(2) Ochranná lhůta u zaměstnanců jest doba po zániku pojištění rovnající se době, po kterou byl pojištěnec naposledy nepřetržitě povinně pojištěn; ochranná lhůta činí však nejvýše šest týdnů od výstupu ze zaměstnání.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně též o osobách samostatně výdělečně činných a spolupracujících členech rodiny, kteří přestali natrvalo vykonávati činnost zakládající povinné pojištění.

(4) Ustanovení odstavce 2 platí obdobně o důchodcích (§ 8); u nich končí ochranná lhůta vždy uplynutím šesti týdnů ode dne zániku pojištění.

(5) Počne-li osoba v ochranné lhůtě vykonávati činnost zakládající povinné pojištění, staví se běh ochranné lhůty po dobu výkonu této činnosti. Běh ochranné lhůty se staví obdobně po dobu výkonu vojenské služby (cvičení). Ochranná lhůta získaná novým pojištěním se připočítává k nevyčerpanému zbytku dřívější ochranné lhůty až do nejvyšší výměry šesti týdnů.

(6) U pojištěnky (§ 3), která pro těhotenství vystoupila ze zaměstnání nebo přestala z téhož důvodu natrvalo vykonávati činnost zakládající povinné pojištění podle § 2, odst. 1, písm. b) a c), činí ochranná lhůta vždy šest měsíců.

(7) Po dobu, po kterou je pojištěnec oprávněn požadovati dávky nemocenského pojištění, trvá nárok na dávky též pro rodinné příslušníky.

(1) Vykonával-li pojištěnec zároveň několik činností zakládajících povinné pojištění, přiznají se dávky jen jednou. Peněžité dávky se vyměří podle součtu všech vyměřovacích základů. Při tom zůstávají nedotčena ustanovení o vzniku a podmínkách nároku z jednotlivých činností; k sečítání vyměřovacích základů dojde teprve, až se splní podmínky pro vznik nároku i z další činnosti.

(2) Pojištěnci, který vykonával několik činností zakládajících pojištění a přestal vykonávati některou z nich, zůstává zachována ochranná lhůta a nároky plynoucí z této činnosti, i když je pro jinou činnost dále pojištěn.

(1) Za rodinné příslušníky podle tohoto zákona se pokládají, žijí-li ve společné domácnosti s pojištěncem a nejsou-li sami pojištěni podle tohoto zákona:

a) manželka (manžel),

b) družka (druh), pokud žila s pojištěncem ve společné domácnosti alespoň šest měsíců před nápadem dávky,

c) děti manželské i nemanželské, pastorci a osvojenci do dokonaného 16. roku,

d) děti ve věku od 16. do 25. roku, připravují-li se soustavně na budoucí životní povolání studiem nebo jiným školením (výcvikem),

e) děti bez věkového omezení, pokud si pro tělesnou nebo duševní vadu vlastní prácí nemohou opatřiti výživu nebo pokud je na ně vypláceno výchovné (§ 68).

(2) Za rodinné příslušníky se dále pokládají, nejsou-li sami pojištěni podle tohoto zákona, žijí-li ve společné domácnosti s pojištěncem a jsou-li na něho výživou převážně odkázáni:

a) rodiče, prarodiče, tchán, tchýně,

b) schovanci, sourozenci a vnuci za podmínek uvedených v odstavci 1, písm. c) až e), pokud žili s pojištěncem ve společné domácnosti alespoň šest měsíců před nápadem dávky,

c) sestra nebo dcera pojištěncova, vede-li pojištěnci domácnost a žila-li s ním ve společné domácnosti alespoň šest měsíců před nápadem dávky,

d) rozvedená manželka (manžel), má-li manžel vůči ní vyživovací povinnost.

(3) Podmínka společné domácnosti se pokládá za splněnou i tehdy, žijí-li manželka (manžel) nebo děti odděleně z důvodů výchovy dětí, bytové tísně, z důvodů zdravotních, hospodářských, vzdělávacích nebo podobných závažných důvodů.

(4) Podmínka společné domácnosti nemusí býti splněna u rodičů, prarodičů, tchána, tchýně a u rozvedené manželky (manžela).

(1) Pojištěnci mají nárok na lékařské ošetřování lékařem svobodně zvoleným ze smluvních (§ 197) lékařů pojišťovny (organisovaná svobodná volba lékaře).

(2) Pojmu svobodné volby lékaře se nepříčí, omezí-li ji pojišťovna léčebným řádem na volbu mezi lékaři provozujícími praxi v určitém obvodu nebo váže-li změnu lékaře pojištěncem během jedné nemoci nebo časového období na svůj souhlas. Při tom však musí býti zajištěna pojištěnci možnost vyhledati lékařskou pomoc u nepříslušného smluvního lékaře ve zvláštních případech stanovených v léčebném řádu.

(3) Pojištěnci, kteří se nepodrobí ustanovením odstavců 1 a 2 nebo ustanovením léčebného řádu je provádějícím, jsou povinni zaplatiti ze svého zvýšené náklady spojené s jejich léčením.

(4) Není-li možno lékařskou pomoc zajistiti organisovanou svobodnou volbou podle odstavců 1 a 2 pro nedostatek osobních nebo věcných předpokladů, může pojišťovna, pokud překážky trvají, organisovati poskytování lékařské pomoci jako přechodné opatření jinak.

(5) Pojišťovna nehradí náklady vzniklé léčením pojištěnce na soukromý účet nebo u nepříslušného smluvního lékaře, leč by šlo o případ první pomoci nebo o zvláštní případy stanovené léčebným řádem podle odstavce 2 a pojištěnec požádal pojišťovnu o náhradu těchto nákladů. V tomto případě náleží pojištěnci náhrada do výše částky, kterou by pojišťovna sama zaplatila smluvnímu lékaři.

(6) Ustanovení předchozích odstavců platí i pro ošetřování rodinných příslušníků.

(7) Způsob a podmínky zajištění lékařské služby v závodech upraví ministerstvo práce a sociální péče v dohodě s ministerstvem zdravotnictví a po slyšení jednotné odborové organisace; při tom se může odchýliti od ustanovení odstavce 1.

Na určitý způsob léčení nebo ústavního ošetřování požadovaný pojištěncem nebo rodinným příslušníkem není právního nároku. Tím není dotčeno ustanovení § 27, odst. 1.

(1) Pojišťovna hradí nutné náklady za dopravu hromadným dopravním prostředkem v nejnižší třídě do nejbližší vhodné nemocnice nebo do léčebného a ošetřovacího ústavu, porodnice nebo ústavu pro choromyslné a zpět. Náklad na dopravu jiným než hromadným dopravním prostředkem hradí pojišťovna jen v případě, když tato doprava byla nutná.

(2) Vhodnou nemocnicí je nemocnice nejbližší působišti nebo pobytu nemocného, po případě místu onemocnění, která je tak vybavena, že může poskytnouti ošetření odpovídající ustanovení § 27, odst. 1, věty druhé.

(3) Léčebný řád stanoví, za jakých podmínek a v jaké výši může pojišťovna uhraditi mimo případy uvedené v odstavcích 1 a 2 náklady dopravy do léčebných ústavů a lázní.

(4) Pojišťovna hradí za podmínek stanovených léčebným řádem nutné náklady dopravy nemocných k lékaři k ošetření nařízenému lékařem a k vyšetření, včetně periodických prohlídek.

(1) Pojišťovna je oprávněna kontrolovati nemocné svými důvěrnými lékaři a dohlížeti na ně jinými svými zmocněnci, a to i návštěvami v bytě.

(2) Vzepře-li se nemocný dozoru podle odstavce 1 nebo neřídí-li se ustanoveními léčebného řádu, může mu býti peněžitá dávka zcela nebo zčásti odepřena. Na tyto následky je nutno nemocného předem upozorniti.

(3) Bylo-li odepřeno nemocenské podle odstavce 2, náleží rodinným příslušníkům pojištěncovým podpora nejméně ve výši jeho poloviny.

(1) Ústřední národní pojišťovna vydá léčebný řád po slyšení jednotné odborové organisace, vrcholných zájmových organisací a po schválení ministerstvy sociální péče a zdravotnictví.

(2) Léčebný řád upravuje způsob poskytování dávek a povinnosti pojištěnců, zaměstnavatelů, lékařů a ostatních činitelů zdravotní služby v dávkovém řízení.

(3) Léčebný řád upravuje blíže zejména:

a) způsob a podmínky, za kterých se poskytují věcné dávky, jakož i podmínky pro náhradu cestovních výloh,

b) za jakých předpokladů a v jakém rozsahu se poskytuje ošetřování odbornými lékaři,

c) způsob, jakým se hlásí neschopnost k práci a jakým se uplatňuje nárok na dávky,

d) povinnosti pojištěnce, lékaře a zaměstnavatele hlásiti onemocnění a úraz, jakož i počátek a konec pracovní neschopnosti,

e) rozsah povinnosti pojišťovny hraditi náklady desinfekce při nakažlivých chorobách,

f) podmínky, za kterých se poskytuje umělá náhrada chrupu v jiném než jednoduchém provedení,

g) účast pojišťovny při provádění preventivní péče,

h) podmínky, způsob a rozsah provádění péče o povolání osob se sníženou pracovní schopností,

ch) podmínky a výši náhrady, kterou pojišťovna poskytne onemocnělému mimo území Československé republiky za nutné náklady, jež pojištěnec za ošetřování v nemoci zaplatil ze svého.

DRUHÝ ODDÍL.

(1) V důchodovém pojištění se poskytují tyto dávky:

a) starobní důchod,

b) invalidní důchod,

c) důchod manželky,

d) vdovský důchod,

e) důchod družky,

f) sirotčí důchod,

g) výbavné,

h) odškodnění za pracovní úrazy,

ch) sociální důchod.

(2) Dále se poskytují tato zvýšení důchodů:

a) výchovné,

b) zvýšení pro bezmocnost.

(1) Pro vznik nároku na dávky uvedené v § 60, odst. 1, písm. a) až g) je třeba, aby pojištěnec byl v posledních pěti letech přede dnem nápadu dávky (§ 90, odst. 1) nebo před svou smrtí pojištěn alespoň čtyři roky.

(2) Získal-li pojištěnec v pojištění alespoň jeden rok, kladou se na roveň dobám pojištění vyžadovaným v odstavci 1 tyto náhradní doby, pokud spadají do období pěti let uvedeného v odstavci 1:

a) doba studia na středních, odborných nebo vysokých školách po dokončení 15. roku věku, nejdéle do 25. roku věku, dále doba pozdějšího normálního studia na školách odborných. Zdrží-li se studium výkonem branné povinnosti, prodlužuje se tato doba o dobu jejího výkonu,

b) doba vojenské služby v československé nebo spojenecké armádě konané z jakéhokoliv důvodu, jakož i doba služby v branné moci (§ 3 branného zákona republiky Československé ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb., a §§ 66 a 67 zákona ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb., o obraně státu), pokud je jí pojištěnec odňat svému povolání,

c) doba nezaviněné nezaměstnanosti, jsou-li u pojištěnce splněny podmínky předpisů o řízení práce a o včleňování do ní,

d) doba pracovní neschopnosti, v níž měl pojištěnec nárok na dávky nemocenského pojištění,

e) doba, po kterou byly vypláceny opakující se peněžité dávky národního pojištění,

f) doba manželského soužití pojištěnky, které později zaniklo smrtí, rozlukou nebo rozvodem, nebo doba, po kterou pojištěnka pečovala alespoň o dvě děti ve stáří do osmi let věku, jestliže tyto doby předcházely její povinné pojištění, které trvalo alespoň jeden rok.

(3) Kryjí-li se pojištěné doby a náhradní doby, lze je počítati jen jednou.

(4) Trvalo-li pojištění alespoň 10 let, pokládá se podmínka odstavce 1 vždy za splněnou, je-li doba od prvého vstupu do pojištění do dne nápadu dávky nebo smrti pojištěncovy vyplněna ze čtyř pětin pojištěním, s tím omezením, že doba od zániku pojištění do dne nápadu dávky nebo smrti pojištěncovy nesmí býti delší pěti let.

(5) Vláda určí nařízením, jakým způsobem se splňují podmínky odstavce 1 u zaměstnanců sezonních a u osob zaměstnaných střídavě u různých zaměstnavatelů.

(6) Nastane-li invalidita nebo smrt pojištěncova, jehož pojištění trvalo alespoň jeden rok, do dokonaného 21. roku jeho věku, považuje se podmínka odstavce 1 za splněnou.

(7) Nastane-li invalidita nebo smrt pracovním úrazem (nemocí z povolání), považuje se podmínka odstavce 1 vždy za splněnou.

(8) Nastane-li invalidita nebo smrt pojištěnky při těhotenství, porodu nebo šestinedělí a trvalo-li pojištění alespoň jeden rok, považuje se podmínka ustanovení odstavce 1 za splněnou. Toto ustanovení neplatí, nastala-li invalidita nebo smrt svévolným přerušením těhotenství.

(1) Nárok na starobní důchod má pojištěnec, který dosáhl věku alespoň 65 let, nepožívá invalidního důchodu (§ 63) a nevydělává více než polovinu průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5.

(2) Nárok na starobní důchod má dále pojištěnec, který dosáhl věku alespoň 60 let, nepožívá invalidního důchodu a nevydělává více než polovinu průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5, byl-li pojištěn alespoň dvacet let podle § 2, odst. 1; doba dobrovolného pokračování v pojištění podle § 148 se do těchto dvaceti let započítává nejvýše ve výměře pěti let.

(1) Nárok na invalidní důchod má pojištěnec, u něhož již před nápadem starobního důchodu nastala ztráta nebo podstatný pokles výdělku jako následek nepříznivého zdravotního stavu (nemoci nebo poklesu tělesných či duševních schopností), je-li tento stav trvalý. Za trvalý se pokládá zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy pravděpodobně potrvá déle než rok.

(2) Ztrátou výdělku jest, je-li pojištěnec nucen zanechati výdělečné činnosti a nemůže-li vykonávati ani jinou výdělečnou činnost, přiměřenou jeho dosavadnímu povolání.

(3) Podstatným poklesem výdělku jest, nevydělá-li pojištěnec ve svém povolání nebo v jiném zaměstnání a nemůže-li ve svém dosavadním zaměstnání ani v jiném zaměstnání, přiměřeném jeho dosavadnímu povolání, vydělati více než polovinu svého průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5.

(4) Nárok na invalidní důchod podle odstavce 1 má také pojištěnec, který opustil svou výdělečnou činnost z jiného důvodu, než pro nepříznivý zdravotní stav, nastal-li takový zdravotní stav do dvou let po opuštění výdělečné činnosti.

(5) Je-li pojištěnec následkem nepříznivého zdravotního stavu trvale neschopen jakékoliv výdělečné činnosti, pokládají se podmínky odstavců 1 až 3 vždy za splněné.

(1) Nárok na vdovský důchod má vdova po pojištěnci (důchodci) po dobu jednoho roku po jeho smrti, trvalo-li její manželství s ním alespoň jeden rok; uzavřela-li však manželství po 60. roce věku pojištěnce (důchodce), jestliže manželství trvalo alespoň dva roky. Podmínka manželského soužití podle předchozích vět se pokládá vždy za splněnou, narodilo-li se z manželství dítě nebo nastala-li smrt pojištěncova (důchodcova) následkem úrazu.

(2) Nárok na vdovský důchod i po zániku nároku na důchod podle odstavce 1 má vdova:

a) jejíž manželství s pojištěncem trvalo aspoň patnáct let,

b) která je invalidní,

c) která dosáhla 45 let věku,

d) která pečuje alespoň o jedno dítě pojištěncovo, na něž je nárok na výchovné.

(3) Splní-li se některá z podmínek uvedených v odstavci 2, písm. b) až d) po smrti pojištěncově (důchodcově), vzniká nárok na vdovský důchod ode dne jejího splnění.

(4) Nárok na důchod podle odstavce 2, písm. b) a d) zaniká odpadnutím podmínek tam uvedených. Požívala-li však vdova tohoto důchodu po dobu aspoň pěti let, trvá nárok na důchod i po odpadnutí těchto podmínek.

(5) Invalidní je vdova, která je pro svůj nepříznivý zdravotní stav trvale (§ 63, odst. 1) nezpůsobilá vykonávati zaměstnání přiměřené jejím silám, schopnostem a životnímu postavení.

(6) Nárok na vdovský důchod má, jsou-li u ní splněny podmínky předchozích odstavců, též žena, jejíž manželství s pojištěncem (důchodcem) bylo rozvedeno nebo rozloučeno, jestliže se znovu neprovdala a pojištěnec (důchodce) měl vůči ní vyživovací povinnost.

(7) Jestliže vdova, která opětně ovdověla, nemá po svém posledním manželu nárok na vdovský důchod nebo má nárok na vdovský důchod nižší, než jaký by plynul z pojištění dřívějšího manžela, náleží jí ode dne nového ovdovění vdovský důchod, který zanikl provdáním (§ 91, odst. 4).

Družce zemřelého pojištěnce (důchodce), která

a) žila s pojištěncem (důchodcem) aspoň deset let do dne smrti ve společné domácnosti a byla výživou na něho převážně odkázána, nebo

b) žila s pojištěncem (důchodcem) aspoň tři roky do dne jeho smrti ve společné domácnosti a je matkou jeho dítěte, které by mělo po něm nárok na sirotčí důchod (§ 67),

náleží důchod družky, jsou-li u ní splněny též obdobně podmínky stanovené v § 65 a nemá-li nárok na důchod vdovský.

(1) Nárok na sirotčí důchod má oboustranně osiřelé dítě pojištěncovo (důchodcovo). Nárok na sirotčí důchod má dále jednostranně osiřelé dítě pojištěncovo (důchodcovo), nepečuje-li o ně pozůstalá vdova (družka) nebo je-li nemanželským dítětem pojištěnky (důchodkyně), nebo bylo-li převážně odkázáno na výdělek nebo důchod zemřelé manželské matky.

(2) Po nemanželském otci je nárok na sirotčí důchod, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo mimosoudně pojištěncem (důchodcem) uznáno.

(3) Zanechal-li pojištěnec (důchodce) osiřelé vnuky nebo osiřelé pastorky, mají tyto děti nárok na sirotčí důchod, byly-li výživou převážně odkázány na zemřelého.

(4) Osiřelí osvojenci mají nárok na sirotčí důchod, byla-li smlouva o osvojení uzavřena alespoň půl roku před osvojitelovou smrtí nebo před nápadem důchodu.

(5) Nárok na sirotčí důchod mají osiřelí schovanci po pěstounovi, poskytoval-li jim pěstoun bezplatně výživu alespoň půl roku před svou smrtí nebo před nápadem důchodu a byli-li výživou převážně na něho odkázáni.

(6) Po několika pojištěncích (důchodcích) náleží témuž dítěti jen jediný sirotčí důchod, a to nejvyšší.

(7) Nárok na sirotčí důchod náleží do 16. roku věku dítěte. Po dosažení tohoto věku lze vypláceti sirotčí důchod nejdéle do 25. roku věku:

a) nemůže-li si dítě pro nemoc nebo tělesnou či duševní vadu vlastní prací opatřiti výživu, nebo

b) připravuje-li se dítě soustavně na budoucí životní povolání studiem nebo jiným školením (výcvikem). Nemůže-li dítě skončiti školení nebo výcvik do 25. roku věku pro výkon branné povinnosti, prodlužuje se doba, po kterou lze vypláceti sirotčí důchod, o dobu, po kterou se tato povinnost koná.

(1) Důchody uvedené v § 60 se zvyšují o výchovné na každé dítě (§ 67, odst. 2 až 5), o které důchodce pečuje. Na dítě, které má nárok na důchod sirotčí podle § 67, nárok na výchovné nepřísluší.

(2) Výchovné náleží ve výši rodinných přídavků podle zákona ze dne 13. prosince 1945, č. 154 Sb., o rodinných přídavcích některých osob pojištěných pro případ nemoci, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Výchovné k vdovskému důchodu činí však nejméně 300 Kčs měsíčně na každé dítě.

(3) Mělo-li by nárok na výchovné na totéž dítě několik osob, náleží výchovné jen té z nich, která má dítě v přímém zaopatření.

(4) Po dokončení 16. roku věku dítěte lze výchovné vypláceti za stejných podmínek jako důchod sirotčí (§ 67, odst. 7).

Důchody mohou býti zvýšeny až o polovinu, je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhy jinou osobou. Důchod sirotčí lze zvýšiti pro bezmocnost až od sedmého roku věku. Stejně lze zvýšiti pro bezmocnost dítěte výchovné (§ 68).

(1) Starobní (invalidní) důchod se skládá z částky základní a z částek zvyšovacích.

(2) Základní částka činí ročně 8.400 Kčs a 20% průměrného ročního výdělku podle odstavce 5.

(3) Zvyšovací částky za prvních dvacet let pojištění činí 0.4% průměrného ročního výdělku za každý rok. Zvyšovací částky za každý další rok pojištění činí 0.8% průměrného ročního výdělku. Za doby pojištění po 60. roce věku činí roční zvyšovací částky 2% průměrného ročního výdělku. Dobám pojištění se kladou na roveň doby náhradní uvedené v § 61, odst. 2, písm. a) až d). Ustanovení § 61, odst. 3 platí obdobně. Úhrn zvyšovacích částek činí nejméně 8% průměrného ročního výdělku.

(4) Při zjišťování doby rozhodné pro výměru zvyšovacích částek se úhrnná doba vyjádří v letech tak, že 365 dnů činí jeden rok a zbytek se počítá za celý rok. Pro zaměstnance sezonní stanoví na návrh Ústřední národní pojišťovny po slyšení jednotné odborové organisace ministr sociální péče jiný způsob zjištění doby pojištění a náhradních dob pro výměru zvyšovacích částek.

(5) Průměrným ročním výdělkem se rozumí roční průměr vyměřovacích základů (§ 20) za posledních pět kalendářních let před nápadem dávky, po případě za menší počet let, netrvalo-li pojištění tak dlouho. Kalendářní rok prvního vstupu do pojištění a kalendářní roky před rokem 1946 se nepočítají. Byl-li poslední rok před nápadem dávky nebo rok, v němž dávka napadla, zároveň rokem prvního vstupu do pojištění, stanoví se průměrný roční výdělek z celé doby pojištění. Je-li roční průměr vyměřovacích základů za posledních deset kalendářních let, po případě za menší počet let, netrvalo-li pojištění tak dlouho, větší než průměr za posledních pět let, rozumí se průměrným ročním výdělkem roční průměr za tuto delší dobu. K náhradním dobám (§ 61, odst. 2) se při výpočtu průměrného ročního výdělku nehledí. Takto vypočtený průměrný výdělek se zaokrouhluje na celé stovky korun směrem nahoru.

(6) U pojištěnců mladších 21 let se pokládá, je-li to pro ně příznivější, za průměrný roční výdělek pravidelný nejnižší pracovní výdělek, jehož dosahuje 21letý plně placený zaměstnanec stejného zaměstnání v témže nebo jiném podniku téhož nebo podobného druhu.

(7) Pro doby dobrovolného pokračování v pojištění (§ 148) platí vyměřovací základ, podle něhož bylo placeno pojistné.

(8) Starobní (invalidní) důchod vyměřený podle odstavců 1 až 7, činí nejvýše 85% průměrného ročního výdělku, nejméně však 9.600 Kčs ročně.

(9) Jsou-li u pojištěnce splněny podmínky § 61, odst. 1 nebo 4 pouze s přihlédnutím k činnosti zakládající pojištění podle § 2, odst. 1, písm. b) nebo c) a nebyl-li přihlášen k tomuto pojištění včas nebo alespoň půl roku před nápadem dávky, činí jeho starobní (invalidní) důchod pouze 8.400 Kčs.

(1) Je-li starobní nebo invalidní důchodce pojištěn po dobu alespoň dvou let a vznikne mu nárok na důchod podle § 62 nebo § 63 na podkladě tohoto nového pojištění, zvyšuje se původně vyměřený důchod o zvyšovací částky podle § 71, odst. 3, věty první za dobu tohoto nového pojištění, vyměřené z průměrného ročního výdělku tohoto pojištění. Ustanovení § 71, odst. 3, poslední věty zde neplatí.

(2) Je-li poživatel odpočivných (zaopatřovacích) platů z veřejného pensijního zaopatření z vlastního služebního poměru povinně pojištěn podle § 2, odst. 1 a vznikne mu z tohoto pojištění nárok na důchod podle § 62 nebo § 63, náleží mu tento důchod pouze ve výši zvyšovacích částek podle § 71, odst. 3, vět první až čtvrté.

Důchod manželky (družky) podle § 64 činí 6.000 Kčs ročně.

(1) Důchod vdovský a důchod družky se vyměřují z důchodu starobního (invalidního), na který by měl pojištěnec (důchodce) nárok v době smrti, bez výchovného a bez zvýšení pro bezmocnost.

(2) Důchod vdovy (družky) podle § 65, odst. 1 a odst. 2, písm. b) až d) činí 70 % důchodu starobního (invalidního).

(3) Důchod vdovy (družky) podle § 65, odst. 2, písm. a) činí 50 % důchodu starobního (invalidního).

(4) Důchod vyměřený podle odstavců 2 a 3 činí však nejméně 8.400 Kčs ročně, a to i tehdy, jde-li o poměrný důchod podle odstavce 6.

(5) Vdovský důchod přiznaný původně podle odstavce 3 se vyměří znovu podle odstavce 2 ode dne, kdy u vdovy jsou splněny podmínky podle § 65, odst. 2, písm. b) až d). Požívala-li vdova důchodu podle odstavce 2 po dobu alespoň pěti let, nemůže jí býti vdovský důchod snížen proto, že odpadly podmínky podle § 65, odst. 2, písm. b) nebo d).

(6) Jestliže vedle vdovy, která má nárok na vdovský důchod, jest žena, které náleží nárok na důchod podle § 65, odst. 6, vyměřuje se důchod takto oprávněných žen poměrnou částí celého vdovského důchodu podle počtu let, která oprávněná strávila v manželství s pojištěncem (důchodcem). K době po rozvodu manželství se při tom nepřihlíží. Totéž platí obdobně, je-li vedle ženy oprávněné podle § 65, odst. 6 družka oprávněná podle § 66. Důchod se však podle předchozích vět nekrátí, pečuje-li důchodkyně o pojištěncovo dítě.

(7) Je-li tu vedle oprávněné vdovy družka (§ 66), činí její důchod 8.400 Kčs ročně.

Sirotčí důchod činí pro každé oprávněné dítě polovinu důchodu starobního (invalidního), na něž by měl pojištěnec (důchodce) nárok v době smrti, bez výchovného a bez zvýšení pro bezmocnost, nejméně však 6.000 Kčs ročně.

(1) Pojištěncům podle § 2, odst. 1, písm. a) a c) a jejich pozůstalým se poskytuje za tělesné zranění nebo usmrcení pracovním úrazem odškodnění podle §§ 77 až 88.

(2) Stejné nároky mají též zaměstnanci vyslaní tuzemským zaměstnavatelem na práci do ciziny, nejsou-li povinně pojištěni proti úrazu podle předpisů státu, na jehož území pracují, i když jinak nepodléhají povinnému pojištění podle tohoto zákona; také pozůstalí po nich mají nároky jako pozůstalí uvedení v odstavci 1.

(3) Osobám, které utrpí úraz při příležitostné práci, může býti přiznáno odškodnění podle §§ 77 až 88; bližší podmínky stanoví Ústřední národní pojišťovna směrnicemi, které vydá po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací se schválením ministerstev sociální péče a financí.

Pracovním úrazem jest úraz, který utrpí pojištěnec

a) při výkonu svého zaměstnání nebo v souvislosti s ním, počítajíc v to cestu do práce a zpět, pokud ji pojištěnec podstatně nepřeruší z důvodů nesouvisících se zaměstnáním;

b) při výkonech, k nimž byl přibrán mimo zaměstnání, zakládající povinné pojištění, zaměstnavatelem nebo jeho jménem nebo osobou nadřízenou pojištěnci v pracovním poměru;

c) při vzájemném vypomáhání v zemědělských pracích, při živelních pohromách nebo při hromadné pomoci v zájmu celku.

(1) Pracovním úrazům se kladou na roveň nemoci z povolání. Za nemoci z povolání se pokládají nemoci uvedené v příloze k tomuto zákonu, byly-li způsobeny výkonem zaměstnání v podnicích, které uvádí tato příloha u jednotlivých nemocí.

(2) Vláda může připojený seznam nemocí z povolání doplňovati a měniti nařízením.

(3) Vyšetřující lékař je povinen oznámiti onemocnění nemocí z povolání i podezření jejího vzniku jednak nemocnému, který mu toto oznámení musí písemně potvrditi, jednak pojišťovně a lékaři pověřenému živnostenskou inspekcí.

Nezpůsobil-li pracovní úraz smrt pojištěncovu, posuzuje se stupeň následků úrazu podle výše a trvání ztráty výdělečné schopnosti; při tom se přihlíží též k zohyždění způsobenému úrazem.

(1) Byla-li úrazem způsobena ztráta aspoň 10%, avšak méně než 20% výdělečné schopnosti, náleží zraněnému jednorázové úrazové odškodné.

(2) Byla-li úrazem způsobena ztráta výdělečné schopnosti aspoň 20 %, náleží zraněnému úrazový důchod.

(1) Úrazový důchod se vyplácí ode dne následujícího po zastavení nemocenského nebo po skončení ošetřování v nemoci.

(2) Nárok na jednorázové úrazové odškodné vzniká dnem, kdy ztráta výdělečné schopnosti nabude trvalé povahy, nejpozději však uplynutím jednoho roku od skončení ošetřování v nemoci.

Úrazový důchod činí, je-li zraněný pro úraz

a) úplně výdělečně neschopný, dvě třetiny průměrného ročního výdělku stanoveného podle § 71, odst. 5 a 6 (plný úrazový důchod),

b) částečně výdělečně neschopný, onu část plného důchodu, která odpovídá stupni ztráty výdělečné schopnosti (částečný úrazový důchod).

Jednorázové úrazové odškodné činí trojnásobek ročního důchodu vypočteného podle § 82, písm. b).

(1) Změní-li se stupeň ztráty výdělečné schopnosti, podle něhož byl přiznán úrazový důchod, rozhodne se o nároku na odškodnění (§§ 80, 82 a 83) znovu.

(2) Byl-li nárok na odškodnění zamítnut, protože úraz nezpůsobil ztrátu výdělečné schopnosti aspoň 10%, nebo bylo-li vyplaceno jednorázové úrazové odškodné podle § 83, náleží při zhoršení následků úrazu úrazový důchod jen za podmínky uvedené v § 80, odst. 2.

(1) Je-li výdělečná schopnost zraněného zmenšena pracovním úrazem o méně než 10%, poskytuje se odškodnění jen tehdy, je-li výdělečná schopnost zmenšena také jiným pracovním úrazem nebo několika pracovními úrazy a úhrnná ztráta výdělečné schopnosti dosahuje aspoň 10%. Nevznikl-li nárok na odškodnění za tyto dřívější úrazy, protože ztráta výdělečné schopnosti nedosahovala 10%, vyměří se u pozdějšího úrazu odškodnění podle úhrnné ztráty výdělečné schopnosti. Toto ustanovení platí i při souběhu úrazů nastalých za účinnosti tohoto zákona s úrazy, nastalými za účinnosti dosavadních předpisů o úrazovém pojištění.

(2) Bylo-li při několika úrazech za některý z nich již poskytnuto jednorázové úrazové odškodné, náleží odškodnění jen ve výši rozdílu mezi odškodněním za úhrnnou ztrátu výdělečné schopnosti a odškodným již poskytnutým.

Sejde-li se nárok na úrazový důchod pro zraněného s nárokem na důchod invalidní nebo starobní, odpočívá nárok na úrazový důchod a invalidní (starobní) důchod se zvyšuje při ztrátě výdělečné schopnosti způsobené úrazem od 20% do 60% o 15%, nad 60% do 80% o 25% a nad 80% o 40% plného úrazového důchodu. Takto zvýšený důchod nesmí však býti nižší, než úrazový důchod podle § 82 a nesmí přesahovati 85% průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5 a 6.

(1) Nastala-li pracovním úrazem pojištěncova smrt, přísluší pozůstalé vdově nebo družce (§ 66) jednorázové odškodné ve výši 50% a na každé dítě zemřelého, o které pečuje, jednorázové odškodné ve výši 10 % průměrného ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(2) Oboustranně osiřelému dítěti zemřelého přísluší jednorázové odškodné ve výši 20% ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(3) Vdovský důchod, důchod družky a důchod sirotčí podle tohoto zákona se zvyšují, nastala-li smrt pojištěncova pracovním úrazem, o 5% plného úrazového důchodu.

Činí-li ztráta výdělečné schopnosti z pracovního úrazu aspoň 20%, ale nejvýše 45%, může býti důchodci na žádost místo úrazového důchodu nebo jeho části vyplaceno odbytné. Směrnice pro způsob výpočtu odbytného vydá Ústřední národní pojišťovna se schválením ministerstev sociální péče a financí. Po výplatě částečného odbytného řídí se nárok na další odškodnění podle míry ztráty výdělečné schopnosti, která odpovídá zbývajícímu důchodu.

(1) Nárok na dávky důchodového pojištění vzniká splněním časově poslední podmínky nároku (nápad dávky). Stejně vzniká nárok na zvýšení důchodu, pro něž jsou stanoveny zvláštní skutkové podmínky.

(2) Nárok na invalidní důchod vzniká dnem ztráty nebo podstatného poklesu pracovního výdělku. Nárok na invalidní důchod podle § 63, odst. 4 a 5 vzniká dnem, kdy nastal zdravotní stav jej podmiňující.

(3) Nelze-li zjistiti, kdy byla splněna poslední podmínka nároku, vzniká nárok dnem uplatnění.