15 CO 295/2021-69 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 81,69 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem pak doplnil výrok II. shora označeného rozsudku tak, že žaloba se zamítá dále co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]. 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Okresnímu soudu vytýkala, že provedl vyúčtování všech vzájemných plnění a stanovil rozdíl (saldo), které z titulu bezdůvodného obohacení uložil k úhradě žalovanému, a to v rozporu s ust. § 2993 o. z., jež, na rozdíl od právní úpravy obsažené v ust. § 457 obč. zák. platné do 31. 12. 2013, neumožňuje soudu provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vrácení plnění stejného dluhu za bezdůvodné obohacení bylo považováno pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši ponížené o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení. Ust. § 2993 o. z. výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud tedy druhá strana námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. I kdyby podle žalobkyně teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná, s čímž žalobkyně nesouhlasí, pak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní a okresní soud tak nemohl ve věci zohledňovat jakékoliv platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobkyni ze strany žalovaného. Pokud měl tedy dle žalobkyně okresní soud v úmyslu vyslovit neplatnost smlouvy o úvěru a nároky stran vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobkyni přiznat částku [částka] s úrokovým příslušenstvím, když k jakýmkoliv platbám žalovaného ve vztahu k žalobkyni nemohl přihlížet, neboť žalovaný ničeho takového nenamítal a zůstal po celou dobu řízení pasivní. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, úhrady částky [částka] a úroku ve výši 81,69 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] za úrok ve výši 120,4 % ročně, který se žalovaný zavázal zaplatit v 36 měsíčních splátkách po [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací získaných od žalovaného, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovních účtu a prohlášení žalovaného. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné, dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad o totožnosti žalovaného nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný po uzavření smlouvy požádal v souladu se smlouvou o odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti či ukončení pracovního poměru. Jeho žádosti bylo vyhověno, a proto od [datum] do [datum] neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a zaplatil pouze 8 splátek po [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s čl. 6 smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 x [částka] za prodlení v délce 30 dnů s úhradou splátek [číslo] i právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] za prodlení v délce 15 dnů u stejných splátek. V důsledku prodlení delšího než 65 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v čl. 6 smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle čl. 6 smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění za každý den, tj. od [datum], které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaný na úhradu dluhu ničeho nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal nečinným. 6. Okresní soud nejprve nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že nárok žalobkyně je v rozporu s právními předpisy, a po provedeném dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalovaný se dne [datum] dohodl se žalobkyní tak, že mu žalobkyně poskytne částku [částka], kterou žalovaný žalobkyni s dalšími poplatky vrátí. Žalobkyně svou povinnost k výplatě úvěru splnila, žalovaný žalobkyni dosud zaplatil pouze [částka]. Dále okresní soud uvedl, že žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit. 7. Z hlediska právního posouzení věci pak okresní soud hodnotil ujednání mezi účastníky jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Současně však nevzal za prokázané, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet ve smyslu ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), neboť příjmovou stránku žalovaného zkoumala pouze z výplatních pásků žalovaného, v dalším však, pokud jde o výdajovou stránku, se spoléhala pouze na tvrzení samotného žalovaného, aniž by takto získané údaje ověřovala. Okresní soud zejména poukázal na to, že žalovaným uváděné náklady na bydlení ve výši [částka] nedosahují prakticky ani 1/3 nákladů na bydlení v nejlevnějších bytech v obvyklých případech. Jestliže žalobkyně měla přesto za to, že žalovaný takový náklad na bydlení skutečně má, měla toto aktivně ověřit, což neučinila. Žalobkyně si dále ani nevyžádala např. výpisy z účtu žalovaného, aby mohla řádně posoudit, jak žalovaný běžně hospodaří, a pakliže taková zjištění nebyla v možnostech žalobkyně (neměla je jak zjistit), vůbec neměla žalovanému úvěr poskytnout. Navíc poukázal na to, že sama žalobkyně si byla vědoma potenciálního rizika u splácení úvěru žalovaným, když u žalovaného se v nebankovním registru klientských informací uvádí, že„ klientova smlouva (smlouvy) je hodnocena jako špatná (negativní příznak)“. Pokud žalobkyně úvěr za takové situace žalovanému přesto poskytla, je nutno toto její jednání brát výlučně k její tíži a v neprospěch platnosti celé smlouvy. Dále okresní soud uvedl, že u jednání dne [datum] žalobkyni poučil ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit další důkazy ke splnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však na toto poučení soudu nereagovala označením dalších důkazů. Okresní soud proto dovodil absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor se zákonem, konkrétně s ust. § 86 a 87 odst. 1 ZoSÚ, jakož i s ust. § 580 odst. 1 o. z., s tím, že k tomuto rozporu je povinen přihlížet i bez návrhu, z úřední povinnosti ve smyslu ust. § 588 o. z. Současně okresní soud dovodil, že žalobkyně, protože poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši [částka] na základě neplatné smlouvy, má nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z., ve spojení s ust. § 2993 o. z., a to ve výši rozdílu plnění poskytnutého žalobkyní a částek zaplacených žalovaným v částce [částka] Okresní soud proto žalobě vyhověl co do částky [částka], a to spolu s úrokem z pro