15 CO 316/2021-81 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále uhradit žalobkyni úrok ve výši 8,74 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 26,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 35 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok III.), řízení co do částky [částka] a úroku ve výši 54,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení zastavil (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku III. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 20 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, dále co do úroku ve výši 11,26 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a co do výroku V., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno i v odvoláním napadeném rozsahu. Okresnímu soudu vytýkala nesprávné právní hodnocení věci, zejména pak závěr o neplatnosti ujednání o smluvním úroku s tím, že žalobkyně má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech. Zdůraznila, že žalobce je nebankovním poskytovatelem úvěru, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco nižší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018 ve věci sp. zn. 8 Co 36/2018, ve kterém odvolací soud přezkoumal sjednanou výši úroku v sazbě 109,46 % ročně a dospěl k závěru, že takto sjednaná smluvní sazba úroku nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové sazby ve výši 30 % ročně. Současně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ve věci sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil ke standardu pro posuzování mezní výše smluvní výpůjční sazby úroku u spotřebitelského úvěru s tím, že podle této judikatury má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, v tomto konkrétním případě tedy v období ledna 2020, kdy nejvyšší sazba úroků u úvěru z kreditních sazeb činila 24,02 % ročně. Za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně, nelze proto souhlasit, že by sazba 89,28 % ročně měla být nepřiměřená. Zdůraznila, že smlouvy jsou uzavírány na základě pravé a svobodné vůle stran a je nutno vycházet z premisy, že tyto do smluvního vztahu vstoupily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, neboť opačný závěr by byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda. Zdůraznila rovněž zásadu zakotvenou v ust. § 574 o. z. a zakotvenou v judikatuře Ústavního soudu o tom, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Současně odkázala na závěr obsažený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005 ve věci sp. zn. Pl ÚS-st. 20/05, v němž byl vyjádřen názor, že ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu svých práv. Dále žalobkyně poukázala na znění ust. § 1813 o. z. s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, kdy žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři a dále ve smlouvě samotné, jakož i v oznámení o schválení úvěru, a veškeré informace o úrokové sazbě mu byly poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. K výši přiměřenosti úroků a úrokové sazbě pak také odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 16 VSOL 656/2018 ze dne 4. 10. 2018 s tím, že i kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577 o. z., které je ve vztahu k ostatním soudem uváděným ustanovením lex specialis. Zdůraznila, že nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě nemá za následek neplatnost právních ujednání a odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se ke smlouvě o úvěru. Zdůraznila také, že ujednání o výši úrokové sazby není v rozporu s dobrými mravy a úroková sazba měla být žalobkyni přiznána v každém případě v celém rozsahu, byť nadto žalobkyně v tomto konkrétním případě požadovala jen úrokovou sazbu 20 %. 3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 4. Napadený rozsudek okresního soudu odvolací soud přezkoumal, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, v napadeném rozsahu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, úhrady částky [částka] a úroku ve výši 89,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Skutkově tvrdila, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] za úrok ve výši 89,28 % ročně, který se žalovaný zavázal zaplatit v 36-ti měsíčních splátkách po [částka]. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že tato byla ověřena na základě informací získaných od žalovaného, v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů, zejména se jednalo o doklady o příjmech a prohlášení žalovaného. Takto bylo zjištěno, že volné zdroje žalovaného ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů a provedeného scoringu klienta bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru s tím, že dále bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl veden jako neplatný a zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, když současně obchodník jednající se žalovaným doporučil úvěr ke schválení. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne [datum]. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a zaplatil pouze 6 splátek po [částka]. Takto vzniklo žalobkyni v souladu s článkem 6.1. smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] za prodlení v délce 30 dnů s úhradou splátky č. 8 i právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka] za prodlení v délce 15 dnů u splátek č. 7 a 8. V důsledku prodlení žalovaného delšího než 65 dnů pak vzniklo žalobkyni také právo sjednané v článku 6.3. smlouvy na zesplatnění úvěru, což žalobkyně realizovala k datu [datum], a právo požadovat dle článku 6.5. smlouvy smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru ke dni zesplatnění za každý den, tj. od [datum], které žalobkyně uplatnila pouze za dobu do vyhotovení žaloby, tj. do [datum], ve výši [částka]. Po zesplatnění úvěru žalovaný na úhradu dluhu ničeho nezaplatil, k žalobě se nevyjádřil a v řízení zůstal nečinným. U jednání dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do požadavku na úhradu smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 54,28 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení. O tomto částečném zpětvzetí žaloby okresní soud rozhodl v odvoláním nenapadeném výroku IV. rozsudku. 6. Okresní soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným platnou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 obč. zák., před jejímž uzavřením řádně a s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), přičemž na základě žalobkyní zjištěných skutečností nevznikly pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě předmětné smlouvy o úvěru byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], a to převodem na jím uvedený účet. Z úvěrové smlouvy vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni sjednané peněžní prostředky. Okresní soud však posoudil jako absolutně neplatné smluvní ujednání účastníků o smluvní úrokové sazbě 89,28 % ročně, a to ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když takto sjednaná výše smluvního úroku přesahuje více než desetinásobně úroky poskytované v České republice bankami u obdobných úvěrů domácnostem na spotřebu se splatností od 1 do 5 let, kdy podle systému Česk