16 CO 185/2022-198 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalovaná dopisem ze dne [datum] oznámila žalobkyni, že s ní ruší pracovní poměr podle § 56 zákoníku práce okamžitým zrušením, které odůvodnila tím, že jí žalobkyně nevyplatila část mzdy za listopad [rok] ve výši 4 480 Kč (žalovaná tvrdí, že měla obdržet 7 480 Kč, obdržela pouze 3 000 Kč dne [datum]), a část mzdy za prosinec téhož roku ve výši 5 935 Kč (žalovaná měla obdržet 16 320 Kč a obdržela pouze 10 385 Kč). 2. Žalobkyně podala dne [datum] u Okresního soudu ve [město] žalobu, ve které se domáhala proti žalované určení, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 zákoníku práce dané žalovanou žalobkyni dne [datum] je neplatné. V žalobě namítá, že žalovaná tvrdí jakýsi rozdíl mezi vyplacenou mzdou a mzdou, která jí měla být vyplacena, aniž by tento rozdíl vysvětlila. Žalobkyně zdůraznila, že žalované byla za listopad a prosinec [rok] mzda vyplacena v plné výši, v jaké byla vyčíslena mzdovou účetní. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, a to v první řadě pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně, protože ta nevyzvala žalovanou, aby dále konala svou práci. I kdyby tedy bylo okamžité zrušení pracovního poměru neplatné, tak pracovní poměr skončil [datum]. K výši mzdy ve sporných měsících žalovaná uvedla, že v listopadu [rok] vykonávala práci na základě pracovní smlouvy ve dnech 18. až 30. 11. a za tento měsíc jí náležela mzda ve výši 8 276 Kč. Za prosinec [rok] jí pak náležela mzda ve výši 14 942 Kč a za 4 pracovní dny v lednu [rok] mzda ve výši 7 896 Kč. Žalobkyně jí vyplatila dne [datum] v hotovosti 3 000 Kč, dne [datum] v hotovosti 10 385 Kč, dne [datum] složenkou 7 206 Kč a dne [datum] složenkou 911 Kč. 4. Okresní soud ve [město] jako soud prvního stupně žalobu zamítl (I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 283 Kč (II.). Podle odůvodnění rozsudku dospěl okresní soud ke skutkovému závěru, podle kterého„ žalobkyně působila u žalované“ (správně žalovaná u žalobkyně – poznámka odvolacího soudu) v pracovním poměru dokumentačního pracovníka na úvazek 8 hodin denně a 40 hodin týdně, přičemž mzda měla být vyplácena 15. dne v měsíci. Žalobkyně byla podle závěru okresního soudu zařazena do skupiny 5 a podle mzdového výměru ze dne [datum] činila její základní mzda 12 800 Kč. Podle původní výplatnice za listopad 2020 činila mzda žalované 14 600 Kč měsíčně, mělo jí být (a také bylo) vyplaceno 2 997 Kč čistého za 40 odpracovaných hodin, přičemž hodinová mzda po zaokrouhlení činila 87 Kč. Podle původní výplatnice za prosinec [rok] činila mzda žalované 16 000 Kč měsíčně, mělo jí být (a také bylo) vyplaceno 10 385 Kč čistého za 126,50 odpracovaných hodin, přičemž hodinová mzda po zaokrouhlení činila 87 Kč. Žalovaná dne [datum] předala žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru se shora uvedeným odůvodněním. Žalobkyně pak mzdu za oba měsíce přepočítala a dospěla k závěru, že za listopad vznikl na mzdě přeplatek 86 Kč a za prosinec nedoplatek 826 Kč. Podle opravené výplatnice činila mzda žalované za listopad [rok] celkem 19 600 Kč měsíčně, žalované mělo být vyplaceno 2 911 Kč čistého za 31,50 odpracovaných hodin. Mzda za prosinec [rok] činila 19 600 Kč měsíčně, žalované mělo být vyplaceno 11 211 Kč čistého za 123 odpracovaných hodin. Po právní stránce okresní soud vyhodnotil žalobu jako včasnou a stejně tak je podle jeho závěru včasné okamžité zrušení (ve vztahu k lhůtám uvedeným v § 59 zákoníku práce). Dále byla podle okresního soudu dodržena písemná forma, okamžité zrušení pracovního poměru bylo předáno žalobkyni a žalovaná v něm také jasně řekla, co pokládá za jeho důvod a nevyplacenou část mzdy dokonce přesně vyčíslila. Na druhou stranu shledal okresní soud okamžité zrušení pracovního poměru jako předčasné co do prosincové mzdy, protože podle § 141 odst. 1 zákoníku práce je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu. Protože jiná účastnice nesjednaly jiný okamžik splatnosti mzdy, byla prosincová mzda splatná dne [datum], a pokud žalovaná chtěla rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením i na základě prosincové mzdy, mohla tak učinit až po 15 dnech od její splatnosti. Okresní soud se proto zabýval správností listopadové mzdy a dospěl k závěru, že za uvedený měsíc nebyla mzda žalované vyplacena správně. Okresní soud odkázal na § 112 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého má zaměstnanec právní nárok na mzdu odpovídající alespoň nejnižší úrovni zaručené mzdy, která byla v daném měsíci vyšší (pro 5. skupinu prací činila 129,70 Kč na hodinu a 21 700 Kč na měsíc), než mzda sjednaná a žalované vyplacená. Žalované tak nebyla za listopad [rok] vyplacena část mzdy, na niž měla právo. Okresní soud již dále nezkoumal, kolik hodin žalovaná skutečně odpracovala ani jakou mzdu měla za listopad [rok] přesně obdržet, když pro vyřešení sporu nepotřeboval konkrétní částku znát. Okresní soud dále zdůraznil, že právní odpovědnost za správnost výpočtu mzdy žalované nesla žalobkyně jako zaměstnavatelka a případná chyba ve výpočtu je pak otázkou vztahu mezi žalobkyní a tím, kdo výpočet provedl. Stejně tak nehraje žádnou roli pozdější doplacení mzdy, protože o platnosti okamžitého zrušení rozhodují okolnosti již nastalé v okamžiku, kdy mají nastat právní účinky okamžitého zrušení, nikoli později. Z uvedených důvodů shledal okresní soud okamžité zrušení pracovního poměru co do mzdy za listopad [rok] jako platné a žalobu zamítl. 5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně rozhodoval na základě vykonstruovaných domněnek, které nemají a neměly oporu v obsahu spisu a upřel žalobkyni možnost tyto domněnky vyvrátit výslechem jediného svědka, který mohl odůvodnit správnost postupu žalobkyně a zajistit jiný výsledek řízení. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému (tentokrát řádnému) projednání a rozhodnutí. U odvolacího jednání pak žalobkyně (prostřednictvím zmocněnce) doplnila odvolací námitky v tom směru, že rozporuje závěr soudu prvního stupně o 5. tarifní třídě žalované s tím, že žalovaná měla po celou dobu 4. tarifní třídu, navíc podle sdělení kontroly dělala 95 % činností ve 3. třídě. Navrhovala doplnit dokazování o výslech svědkyně [příjmení], jejíž výslech byl navrhován již před soudem prvního stupně. 6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila (rovněž prostřednictvím zástupce) u odvolacího jednání a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnila. 7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dle též„ o. s. ř.“)) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Odvolací soud předně sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětný spor o určení neplanosti okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat v režimu § 72 zákoníku práce s tím, že žalobkyně nebyla povinna prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. V tomto směru není podstatné, zda žalobkyně po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru oznámila žalované písemně, že trvá na tom, aby dále konala svou práci (ve smyslu § 70 odst. 1 zákoníku práce), protože zákoník práce v § 72 nepodmiňuje zákonnou aktivní legitimaci zaměstnavatele (ani zaměstnance) domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru tím, že trvá na pokračování pracovního poměru. Rozhodující naopak v tomto směru je, že napadené okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno v době trvání pracovního poměru, což bylo v řízení podle přesvědčení odvolacího soudu prokázáno. Odvolací soud sice po zopakování dokazování pracovní smlouvou ze dne [datum] zjistil, že pracovní poměr byl původně sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum] a v řízení nebylo zjišťováno, na základě jaké právní skutečnosti pracovní poměr po uplynutí této doby pokračoval (zda byly uzavírány dodatky k pracovní smlouvě prodlužující dobu trvání pracovního poměru nebo zda se pracovní poměr změnil po [datum] na dobu neurčitou v důsledku pokračování žalované v práci s vědomím žalobkyně podle tehdy platného § 56 odst. 2 zákoníku práce z roku 1965), ale odvolací soud neshledal potřebu doplňovat v tomto směru dokazování. Žádný z účastníků trvání pracovního poměru žalované u žalobkyně do [datum] (datum doručení sporného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni) nezpochybňoval, z podání účastníků, jejich přednesů a prakticky všech provedených důkazů je zcela zřejmé, že účastníci z trvání tohoto pracovního poměru do okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru vycházeli, na pracovní smlouvu ze dne [datum] se výslovně odkazuje jak v žalobě, tak některých dalších dokumentech (viz např. okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], upozornění žalobkyně ze dne [datum]), proto ani odvolací soud neshledal důvod otázku trvání pracovního poměru mezi účastníky ke dni [datum]