15 CO 12/2023-130 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení co do částky 39 337,35 Kč s úrokovým příslušenstvím a co do částky 173,99 Kč s úrokovým příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 9 801 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok II.) a uhradit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok III.), co do částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 68 233,23 Kč (výrok V.). 2. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti výroku IV., podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žalované bude uloženo zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s tam vymezeným úrokovým příslušenstvím. Nesouhlasil s rozhodnutím okresního soudu, který z nároku na náhradu nemateriální újmy přiznal žalobci pouze částku 30 000 Kč a co do částky 120 000 Kč tento nárok zamítl. Okresnímu soudu vyčítal zcela nedostatečné porovnání s dalšími rozhodnutími o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vydání nezákonného rozhodnutí. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které má žalobce vyhledávat referenční rozhodnutí a tato předkládat soudu v řízeních, přičemž Nejvyšší soud současně ve své rozhodovací praxi uložil žalované, aby zveřejnila způsobem dostupným soudům, ale i potencionálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti vyplatila ve věcech odškodnění trestního stíhání, jenž neskončilo pravomocným odsouzením, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena, neboť bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné i v judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné. Žalovaná však tento apel relevantním způsobem dosud nesplnila a dle žalobce je zcela nelegitimní klást obecně na účastníky požadavky na komparaci s jakoukoliv judikaturou, natož judikaturou soudů vyšších instancí či Evropského soudního dvora pro lidská práva. Současně poukázal na rozpornost odůvodnění rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání předmětných 120 000 Kč s tím, že nalézací soud odůvodnil výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu týkající se odškodnění průtažného řízení. Při zpracování písemného vyhotovení rozsudku si zjevně tuto nesprávnost uvědomil, proto nově pracoval s referenčními rozhodnutími, jež uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěry nalézacího soudu o tom, že nebylo postaveno najisto, že by v příčinné souvislosti s podaným trestním oznámením došlo k podstatnému zhoršení jeho zdravotního stavu, přičemž není rozhodné, zda ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo v důsledku zahájení trestního stíhání či v důsledku jeho včasného nezastavení. Poukázal na v řízení provedené relevantní důkazy prokazující, že k podstatnému zhoršení zdravotního stavu žalobce, k jeho psychickému zhroucení, dlouhodobé pracovní neschopnosti, návštěvám psychiatra a medikaci, došlo ve zjevné souvislosti se zahájením trestního stíhání a jeho pokračováním, přičemž se jedná zejména o výslechy svědkyň [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení], jakož i doložené lékařské zprávy. Pokud měl soud i přes tyto důkazy pochybnosti, měl žalobce na to upozornit a poskytnout mu poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud svá tvrzení o podstatném zhoršení zdravotního stavu či o jeho příčině neprokázal. Na to by žalobce reagoval návrhem na vypracování znaleckého posudku, který však ostatně v souladu s ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. mohl nechat vypracovat i okresní soud z úřední povinnosti, vyšla-li v řízení jeho potřeba najevo. Podle žalobce okresní soud při úvahách o výši přiměřeného zadostiučinění nezohlednil rozhodující skutečnosti, a to právě podstatné zhoršení zdravotního stavu žalobce. Namísto toho bez jakýchkoliv relevantních důkazů dospívá ke spekulativním, neprokázaným závěrům o tom, že neshody žalobce s jeho otcem jsou oboustranné, dlouhodobé, když takto v rámci svého odůvodnění zmínil znalecký posudek [titul] [jméno] [příjmení], jemuž jako znalci nepřísluší hodnotit skutkový stav. Současně uvedl závěr, že tyto neshody byly obecně známé a jejich vyvrcholení v podobě trestního stíhání podaného otcem žalobcem nemohly způsobit žalobci takovou újmu, jaká by např. mohla nastat v případě podání trestního oznámení u bezkonfliktního vztahu s vymyšlenými skutečnostmi, neboť i kdyby mezi žalobcem a jeho otcem neshody byly, nelze tím v žádném případě omlouvat zahájení trestního stíhání a pokračování v něm, pokud žalobci nebylo prokázáno, že skutečně spáchal skutek kladený mu za vinu. 3. Žalovaná napadla odvoláním výroky III. a V. rozsudku okresního soudu. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a okresnímu soudu vytýkala, že měl buď sám, případně skrze žalobce jakožto žalující subjekt doložit obdobná rozhodnutí a z těchto obdobných rozhodnutí při stanovení výše nemajetkové újmy vycházet. Na tuto svou povinnost však okresní soud dle žalované prakticky rezignoval, když neprovedl samotné dohledání srovnávacích případů, přičemž pouhý odkaz na určité rozhodnutí Nejvyššího soudu se jeví jako naprosto nedostačující. Žalovaná nadále namítá, že za psychickými problémy a jejich zhoršením stojí spíše fakt, že trestní oznámení ve věci žalobce podal jeho vlastní otec, s nímž má žalobce dlouhodobě velmi negativní vztahy, jak vyplynulo z výpovědi [titul] [příjmení] o tom, že spouštěčem negativního zdravotního stavu žalobce byly špatné vztahy s otcem. V zahájení trestního stíhání žalobce tedy nelze spatřovat bezprostřední a jedinou příčinu ve vztahu k tvrzené psychické újmě. Dle žalované nebylo soudem I. stupně dále vůbec zohledněno, že žalobce po dobu trestního stíhání i nadále žil se svým otcem ve společné domácnosti a byl vystaven šikaně, nátlaku a vyhrožování z jeho strany, ač na tyto skutečnosti žalovaná poukazovala. Dle žalované by žalobci neměla být na náhradě přiměřeného zadostiučinění poskytnuta žádná částka, neboť nebyla prokázána bezprostřední příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání a tvrzeními žalobce. Okresní soud pochybil rovněž při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, jímž bylo judikováno, že na případy, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, je při stanovení tarifní hodnoty podle vyhl. č. 177/1996 Sb. přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. V takovém případě měl úkon právní služby mít hodnotu, před částečným zpětvzetím žaloby, ve výši 5 100 Kč a po zohlednění zpětvzetí pak v částce 3 500 Kč. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v části přiměřeného zadostiučinění v celém rozsahu zamítne, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Odvolací soud rozsudek okresního soudu přezkoumal v napadených výrocích III., IV. a V., včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání obou účastníků do věci samé není důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne [datum] se žalobce domáhal po žalované náhrady majetkové škody ve výši 49 312,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení. Skutkově tvrdil, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru [obec], 2. oddělení obecné kriminality, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ust. § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, a to přesto, že před zahájením trestního stíhání byla prověřováním zjištěna celá řada okolností, které důvodnost samotného obvinění zásadně zpochybňovaly, jak bylo uvedeno ve stížnosti žalobce proti jeho obvinění podané dne [datum]. Policejní orgán i dozorující státní zástupkyně tak měli již před zahájením trestního stíhání zásadní informace, které relevantně poukazovaly na fakt, že úlohy pachatele a domnělého poškozeného (otce žalobce) jsou opačné a že je to právě žalobce, kdo je obětí a nikoliv agresorem, přesto byl žalobce obviněn. I v průběhu dalšího řízení nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení relevantně reagováno na důkazní situaci, zejména na znalecký posudek znalkyně psychiatričky vypracovaný v průběhu vyšetřování na domnělého poškozeného a trestní stíhání bylo vedeno přesto, že mělo být zjevn