8 CO 189/2022-120 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 21.250,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně běžícím z této částky od 18. 1. 2022 do zaplacení (odstavec I. výroku) a zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 24.252,93 Kč spolu s zákonným úrokem z prodlení z částky 40.957,23 Kč od 12. 11. 2009 do 17. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.706,98 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.250,25 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (odstavec II. výroku). Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku). 2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena dohoda, ve které byla označena postoupená pohledávka: [právnická osoba] - číslo smlouvy [číslo] - ve výši 81.654,96 Kč (jistina 58.903,41 Kč, úroky 4.545,95 Kč, smluvní pokuty 18.205,60 Kč) a výše běžícího úroku - aktuální repo sazba + 7 % p. a. od 16. 6. 2009; část - závazek: 81.654,96 Kč; část - konečný závazek: smluvní pokuta 20.413,04 Kč, konečný závazek 102.068 Kč; část splátkový kalendář: 41 měsíčních splátek, splatných 30. dne, výše měsíční splátky 2.500 Kč. Nedílnou součástí této dohody pak byla smluvní ujednání [spisová značka] [číslo], podle kterých byla účelem dohody úprava vztahů mezi dlužníkem a věřitelem, kterému byla postoupena pohledávka za dlužníkem, jenž vznikla ze smlouvy uzavřené dne [datum] mezi [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a žalovaným na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka [částka]. Předmětem této dohody byla úprava úhrady závazku dlužníka vůči věřiteli, uznání takového závazku co do důvodu a výše dlužníkem, zajištění pohledávky věřitele a úprava dalších práv a povinností. Podle bodu 2. smluvních ujednání činila pohledávka věřitele za dlužníkem 81.654,96 Kč (jistina s úroky a smluvní pokuta) a dlužník tímto uznal svůj závazek co do důvodu i výše v celkové výši 81.654,96 Kč. Žalovaný se pak podle bodu 3. smluvních ujednání zavázal zaplatit uznaný závazek v dodatečném termínu maximálně 10 dnů ode dne podpisu této dohody. Pro případ prodlení s placením byl podle bodu 6. smluvních ujednání žalovaný povinen zaplatit konečný závazek (uznaný závazek a smluvní pokutu), a to v měsíčních splátkách uvedených výše. Podle bodu 7.2 písm. c) byl dlužník povinen za prodlení s úhradou zbylého konečného závazku zaplatit věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý dne prodlení do úplného splacení konečného závazku. 3. Po právní stránce okresní soud předmětnou dohodu posoudil podle jejího obsahu, kdy ji hodnotil nikoli jako jednostranný výslovný závazek žalovaného, že zaplatí svůj dluh (uznání dluhu), který vznikl ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, nýbrž jako dohodu o narovnání mezi žalovaným a žalobkyní ve smyslu § 585 obč. zák. Z této listiny vyplývá závazek žalovaného zaplatit žalobkyni postoupenou pohledávku v celkové ve výši 81.654,96 Kč navýšenou o částku 20.413,04 Kč (smluvní pokutu), tj. konečný závazek ve výši 102.068 Kč, a to v 41 měsíčních splátkách po 2.500 Kč. Úprava splatnosti částky 81.654,96 Kč či podmínky a splatnost konečného závazku 102.068 Kč vyplývá pouze ze smluvních ujednání, která mají povahu obchodních podmínek. Jako taková se jeví jako pro spotřebitele nevýhodná a překvapivá. Tuto dohodu, která představuje odloženou platbu, bylo tedy nutno považovat ve smyslu § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2010, za spotřebitelský úvěr. Před poskytnutím takovéhoto spotřebitelského úvěru bylo ze strany žalobkyně nutné posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Přestože tato povinnost v době sjednávání úvěrové smlouvy ani v době pozdějšího narovnání nebyla výslovně v zákoně upravena, tento základní právní princip na ochranu spotřebitele platil, a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18. V řízení bylo v tomto směru prokázáno, že při sjednávání spotřebitelského úvěru ze dne 25. 9. 2008 se právní předchůdkyně žalobkyně alespoň zabývala zjištěním příjmů žalovaného. Nezjišťovala však jeho výdaje. Žalobkyně pak v řízení ani netvrdila, ani neprokázala, že při uzavírání dohody o narovnání ze dne 11. 11. 2009 byla úvěruschopnost žalovaného posouzena. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu výše citovaného § 39 obč. zák. a žalobkyni přiznal pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a to ve výši rozdílu mezi skutečně vyčerpanou a vrácenou částkou ([číslo] – [číslo]), a to spolu s úrokem z prodlení běžícím po uplynutí lhůty stanovené v předžalobní upomínce, která byla žalovanému odeslána dne 6. 1. 2022. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to v rozsahu odstavce II. výroku, když se domáhala jeho změny tak, aby jí byla přiznána také částka 24.252,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40.957,23 Kč od 12. 11. 2009 do 17. 1. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.706,98 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 21.250,25 Kč od 18. 1. 2022 do zaplacení. V prvé řadě namítala, že smlouva o úvěru mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena dne [datum], a to za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který povinnost posuzovat úvěruschopnost nestanovoval, natož aby jakkoliv zaváděl sankce. Žalobkyně navíc doložila žádost o úvěr, ze které je patrný příjem žalovaného, uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou a další informace týkající se pracovního poměru a osobních informací. K této žádosti o úvěr bylo doloženo též potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši příjmu. Nelze tedy uzavřít, že by nebyla prověřována úvěruschopnost, která by měla za následek neplatnost smlouvy. Pokud se pak jedná o dohodu o uznání dluhu ze dne [datum] nelze v žádném případě souhlasit správním posouzením ze strany soudu prvního stupně, kdy tento ji posoudil jako dohodu o narovnání, při níž bylo nutno rovněž zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Dohoda o uznání dluhu, kterou žalobkyně uzavřela s žalovaným po postoupení pohledávky je pouze utvrzením, že dluh, který vznikl v souvislosti s nesplácením úvěru dle dříve uzavřené úvěrové smlouvy, i nadále existuje a trvá. Nejvyšší soud ČR pak v prakticky stejných věcech projednávaných u něj pod sp. zn. 20 Cdo 1641/2018-201 a sp. zn. 20 Cdo 1449/2018 ve svých rozhodnutích posoudil předmětnou dohodu jako dohodu o uznání dluhu s tím, že v rámci ní není vyloučeno (není rozporné s dobrými mravy) ujednat si smluvní pokutu, v jejímž smyslu dlužník získal možnost dluh splácet po dobu několika let s navýšením původního dluhu o 5 % ročně. Posouzení dohody o uznání dluhu jako nový spotřebitelský úvěr je tedy zcela lichým závěrem 5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Skutková zjištění učiněná okresním soudem zcela odpovídají obsahu provedených důkazů a odvolací soud proto tato skutková zjištění přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, když jsou zcela postačující pro právní posouzení věci. 8. Rozhodující pro posouzení věci pak byla ta skutečnost, že v řízení byl prokázán existující dluh žalovaného z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] pod [číslo]. Předmětný dluh byl totiž ze strany žalovaného vůči žalobkyni jakožto právní nástupkyni písemně uznán co do důvodu a výše na základě jeho jednostranného prohlášení ze dne [datum], kdy takto žalovaný uznal svůj dluh ve výši [částka] spolu s příslušenstvím. Předmětný právní úkon (ve smyslu právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013), který byl součástí listiny nazvané dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, odvolací soud posoudil (na rozdíl od soudu prvního stupně) jako platné uznání závazku dle ust. § 323 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, s přihlédnutím k ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Lze totiž uzavřít, že z předmětného uznání je zřejmé, kdo je činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý dluh dlužník uznává a jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti pak byly rovněž v žalobě tvrzeny. Na existenci předmětného uznání závazku nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v listině nazvané dohoda o uznání závazku byla zároveň, pro případ neuhrazení uznaného