16 Co 114/2025-88 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Ostravě dne 8. 12. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 946 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 1982, přičemž pracovní poměr byl ukončen dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 20. 10. 2022. Žalovaný neoprávněně přijal příplatky za práci za všechny soboty a neděle v období od 1. 3. 2022 do 30. 6. 2022 a příplatky za práci ve svátek dne 15. 4. 2022 a 18. 4. 2022, a to ve výši celkem 57 946 Kč, kdy následnou kontrolou bylo z dostupných evidencí zjištěno, že žalovaný v daném období žádnou práci nekonal. Žalovaný svůj dluh písemně uznal dne 22. 9. 2022. V dohodě o rozvázání pracovního poměru se pak zavázal dlužnou částku uhradit do 31. 12. 2022, což neučinil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalobou požadované částky do 18. 7. 2023, avšak ani v takové lhůtě k zaplacení nedošlo.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že veškeré mu vyplacené příplatky, ať již v roce 2022 či kdykoli v minulosti, byly vyplaceny vždy řádně a plně v souladu s politikou žalobkyně – ta je navíc auditovaným subjektem s poměrně vysoce kvalifikovaným mzdovým a pracovním aparátem, a tedy jakákoli chyba nemohla být připuštěna, rozhodně ne na straně žalovaného. K platnému uznání dluhu dne 22. 9. 2022 nemohlo dojít, neboť měl být uznán dluh, který nemohl existovat. Navíc při uznání došlo k tlaku na žalovaného s tím, že jeho podpisem zůstane pracovní poměr žalovaného u žalobce zachován, k čemuž následně nedošlo a žalobkyně připravovala organizační změnu, na základě které mělo dojít k ukončení pracovního poměru žalovaného pro nadbytečnost. Lze tedy mít pochybnosti i okolnostech uzavření předmětného dokumentu ve vztahu k tísni a nápadně nevýhodným podmínkám pro žalovaného. Navrhl proto zamítnutí žaloby.3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 57 946 Kč s 15% úrokem z prodlení od 19. 7. 2023 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že dne 22. 9. 2022 bylo svědkem , tituly před jménem, , jméno FO, předloženo žalovanému uznání, ke kterému žalovaný připojil svůj podpis a slíbil v něm uvedenou částku žalobkyni uhradit. Obecně lze říci, že projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit; vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001 nebo aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1872/2023). Pokud jde o obsah uznání, považuje jej s přihlédnutím k uvedeným judikaturním závěrům za natolik jednoznačný, aby toto právní jednání uspělo co do své určitosti. Je zde totiž přesně vymezena dlužná částka (uvedením její konkrétní výše) a stejně tak důvod vzniku takového dluhu žalovaného (neoprávněně účtované příplatky za práci v sobotu a neděli v souvislosti s pracovní pohotovostí za rok 2022). Není zde ani žádný rozpor mezi jednotlivými větami či užitými výrazy. Okresní soud si tak příliš nedovede představit, jak určitěji by žalobkyně měla v uznání, které vyhotovila a předložila žalovanému k případnému podpisu, uvést předmět takového uznání dluhu, a jednoznačně se tak nelze ztotožnit s názorem žalovaného, že by uznání bylo neurčité, a tedy zdánlivé (srov. ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud jde o důvody pro případnou absolutní neplatnost uznání, ke které by muselo být přihlédnuto i bez návrhu (srov. ustanovení § 588 občanského zákoníku), ty nebyly okresním soudem shledány, ani účastníky řízení tvrzeny. Žalovaný nicméně dále uváděl, že uznání je (relativně) neplatné z toho důvodu, že bylo uskutečněno v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, stejně jako že měl být na žalovaného vyvíjen nátlak a v podstatě mu mělo být vyhrožováno. Takové důvody relativní neplatnosti lze právně podřadit pod ustanovení § 587 odst. 1 občanského zákoníku o bezprávné výhrůžce. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný k uznání přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby takové právní jednání uskutečnil. Okresní soud má naopak za to, že k žádnému tlaku ze strany žalobkyně vůči žalovanému nedošlo, neboť svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, v rámci svého výslechu uvedla, že v případě skončení pracovního poměru nedošlo mezi účastníky řízení k ničemu nestandardnímu a byť uznání časově předcházelo dohodě o skončení pracovního poměru, v samotné dohodě je opětovně zmíněna povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku; pakliže by měl žalovaný od počátku výhrady vůči uznání, lze si jen stěží představit, že by v podstatě totožný závazek znovu bez jakýchkoliv výhrad akceptoval. Uvedenému pak nasvědčuje i výpověď svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , který vyloučil tvrzení žalovaného, podle něhož měl svědek žalovanému hrozit tím, že v případě nepodepsání uznání bude pracovní poměr žalovaného i svědka ukončen – přinejmenším tak v tomto směru okresní soud považoval výpověď žalovaného za vyvrácenou. V případě všech v řízení vyslechnutých svědků přitom okresní soud uzavřel, že o jejich věrohodnosti nemá důvod pochybovat, neboť nezaznamenal jakékoliv známky fabulace či záměrného zatajování skutečností, kdy zároveň výpovědi všech svědků byly v podstatných bodech ve vzájemném souladu. Pokud jde např. o okolnost, že svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, jsou současnými zaměstnanci žalobkyně, nemůže taková skutečnost sama o sobě vést k jejich případné nevěrohodnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3838/2019). I když ve vztahu k svědkovi , tituly před jménem, , jméno FO, žalovaný namítal, že tento si nebyl schopen vybavit okolnosti skončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, ačkoliv o jiných záležitostech byl podrobně zpraven, nelze takovou skutečnost přisuzovat nevěrohodnosti svědka, nýbrž spíše slábnutí jeho paměťové stopy – bez povšimnutí nelze ponechat v tomto směru fakt, že svědek disponoval listinami týkajícími se uznání a nikoliv skončení pracovního poměru žalovaného, tudíž je logické, že k prvému jmenovanému byl schopen poskytnout podrobnější výpověď. Pokud jde o skutečnost, na kterou upozorňoval žalovaný, a sice že žalobkyně nepřistoupila k zápočtu své pohledávky vůči pohledávce žalovaného týkající se „odchodného“ vymezeného v dohodě o skončení pracovního poměru, je třeba především zmínit, že žalobkyně žádnou povinnost uskutečnit jednostranný zápočet neměla a záleželo toliko na ní, zda tak učiní či nikoliv. Přitom však nelze shledat nic kuriozního na tom, že k jednostrannému započtení žalobkyně nepřistoupila za situace, kdy „odchodné“ bylo v dohodě o skončení pracovního poměru vymezeno jako desetinásobek průměrného měsíčního výdělku žalovaného, neboť žalobkyně ke dni podepsání takové dohody nemusela znát přesnou výši takové pohledávky žalovaného (na rozdíl od pohledávky vlastní), a to za situace, kdy fakticky takovou dohodu připravovala , tituly před jménem, , jméno FO, , která u žalobkyně nepracuje jako mzdová účetní – i pokud by však žalobkyně (resp. , tituly před jménem, , jméno FO, ) přesnou výši takové pohledávky žalovaného znala, na uvedeném závěru okresního soudu by to ničeho nezměnilo. Vzhledem k výše uvedenému okresní soud došel k dílčímu k závěru, a sice že uznání představuje platné právní jednání, které žalovaného jednak zavazovalo a zavazuje, a jednak založilo právní domněnku existence dluhu v době uznání. To nevede k tomu, že by věřitel (žalobkyně) nemusel rozhodná skutková tvrzení umožňující jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté) uvádět, naopak toto učinit musí (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 32 Odo 1173/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1525/2023), což ale žalobkyně v daném případě jednoznačně splnila v rámci skutkové narace v žalobě uvedené. Důsledkem uznání závazku však je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nac