Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 660 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 975,94 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 660 Kč za dobu od 10. 2. 2026 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 829,23 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 516,48 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 124,77 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 19 489,23 Kč za dobu od 10. 2. 2026 do zaplacení, jakož i co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 429,23 Kč za dobu od 10. 2. 2026 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 664,60 Kč (výrok III.).2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II., podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala změny rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v odvoláním napadeném rozsahu. Nesouhlasila se závěrem okresního soudu o tom, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Zdůraznila, že žalobní návrh doplnila podáním ze dne 12. 3. 2026, ve kterém podrobně vysvětluje, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím výpočtu maximálního limitu splátky (dále jen „MLS“). Jeho účelem je zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů (bydlení, strava, doprava atd.) včetně případných výdajů na již existující závazky, bude žadatel schopen úvěr splácet. Tvrdila, že příjem žalované byl ověřen prostřednictvím výpisu z účtu za období od 8. 8. 2024 do 5. 11. 2024. Ač z předmětného výpisu žalobkyně ověřila pouze příjem tvořený nemocenskými dávkami vyplacenými ČSSZ, z poslední přijaté platby vyplývá, že výplata nemocenských dávek byla ukončena, z čehož je možno dovodit, že se žalovaná vrátí do zaměstnání a bude opět pobírat pravidelnou mzdu, kterou uvedla v žádosti o úvěr. Z tohoto důvodu žalobkyně při výpočtu MLS vycházela z příjmu, který žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Nadto MLS by vyšel pozitivně i v případě, že by se vycházelo z ověřené výše nemocenských dávek, které byly vyplaceny k datu 22. 8. 2024 ve výši 1 023 Kč, k datu 23. 9. 2024 ve výši 7 261 Kč, 16 722 Kč a 10 058 Kč, a dále k datu 10. 10. 2024 ve výši 17 490 Kč a k datu 23. 10. 2024 ve výši 10 634 Kč. Pokud pak okresní soud považoval zkoumání výdajové stránky za nedostatečné, žalobkyně uvedla, že předmětný výpis z bankovního účtu nezachycuje úplné kalendářní měsíce, nýbrž pouze uvedené období, kdy se jedná o časově omezený výsek bankovní historie žalované, který neobsahuje veškeré příjmy ani veškeré výdaje za jednotlivé měsíce. Z takto neúplného období proto nelze bez dalšího dovozovat, že výdaje žalované převyšovaly její příjmy, zjistit lze toliko údaje o výši čerpání a údaje o mínusových položkách s tím, že nelze na tomto základě činit závěr o neschopnosti žalované řádně splácet úvěrové závazky. Podle žalobkyně byla výdajová stránka posouzena komplexně, kdy došlo ke zohlednění tvrzení žalované, ověření skutečných výdajů a jejich porovnání rovněž statistickými údaji, kdy tento proces provedla ve třech rovinách, a to v rámci mandatorních výdajů žalované, výdajů na již existující závazky žalované a výdaje na žádaný úvěr. Pokud jde o mandatorní výdaje žalované, tyto byly ověřeny v rámci výpisu z účtu, kdy byly zjištěny výdaje např. na stravu, ošacení, potřeby pro domácnost a dopravu. Žalobkyně má však za to, že pouhým součtem výdajů z výpisu by nedosáhla spolehlivého stanovení mandatorních výdajů. Z tohoto důvodu do výpočtu MLS užila v této rovině částku životního minima dle zák. č. 110/2006 Sb. Poukázala přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, který takový postup při aplikaci údaje o životním a existenčním minimu aprobovala. Životní minimum žalované přitom činilo částku 4 860 Kč. Rovněž dle žalobkyně nelze považovat veškeré výdaje, které žalovaná před žádostí o úvěr provedla, za mandatorní, když se jedná o např. časté úhrady v trafice, platby za Delikomat, platby v Actionu i časté platby za ošacení. V tomto směru pak žalobkyně odkázala na označené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle jehož závěrů je nutno počítat s tím, že dlužník, který uzavírá smlouvu o spotřebitelském úvěru v takovém rozsahu a jsou mu poskytnuty nemalé finanční prostředky, bude nucen se případně uskromnit tak, aby svým závazkům dostál. Zdůraznila, že nemá žádnou možnost, jak si ověřit či prověřit způsob nakládání dlužníka s prostředky z finančních účtů a lze předpokládat, že žalovaná, která uzavírá smlouvu o spotřebitelském úvěru, bude rovněž schopna uzpůsobit výběry z účtu tak, aby svým závazkům dostála. Dále uvedla, že dle zprávy NRKI nebyla žalovaná v postavení dlužníka vůči institucionálnímu věřiteli. Žalobkyně tedy nedisponovala žádnými informacemi, ze kterých by bylo možno usuzovat na nízkou platební morálku žalované. Posledním započítaným výdajem byla samotná splátka na žádaný úvěr. Po započtení výše uvedeného vychází zbývající MLS klienta ve výši 26 240 Kč, přičemž v rámci výdajové stránky celé domácnosti byly zohledněny mandatorní výdaje na bydlení, výdaje na již existující závazky domácnosti a výdaje na žádaný úvěr. Žalovaná při kontraktačním procesu uvedla, že bydlí u rodičů, ale přesto její měsíční výdaje na bydlení činí 2 000 Kč. Ačkoliv tento výdaj z výpisu z účtu nebyl patrný, žalobkyně vycházela z normativních nákladů na bydlení pro tento typ bydlení v dané oblasti, který činil 5 425 Kč. V tomto směru pak žalobkyně odkázala jak na označené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Po započítání výdajů na bydlení pak vycházelo MLS domácnosti ve výši 23 915 Kč. Podle žalobkyně tak řádně prověřila jak příjmovou, tak výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, kdy užila tvrzených, ověřených i statistických údajů. Prokázala tedy, že před poskytnutím předmětného úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované s řádnou péčí a odborností a tím prokázala platnost úvěrové smlouvy.3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II. a v závislém výroku III., a to včetně řízení jeho vydání předcházejícího ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 9. 2. 2026 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 21 089,23 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 516,48 Kč, úrokem ve výši 12 % ročně z částky 19 489,23 Kč od 10. 2. 2026 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 100,71 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 21 089,23 Kč za dobu od 10. 2. 2026 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 4. 11. 2024 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , Anonymizováno, s úvěrovým rámcem ve výši 19 490 Kč. Žalovaná se zavázala splácet poskytnutý úvěr řádně a včas v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuálně dlužné částky. Žalovaná načerpala celkem částku 22 600 Kč a uhradila celkem částku 3 940 Kč. Žalobkyně úvěr ke dni 13. 8. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovanou ke splacení celého úvěrového dluhu dopisem z 13. 8. 2025. Žalovaná částka ve výši 21 089,23 Kč představuje neuhrazenou jistinu ve výši 19 489,23 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Další příslušenství představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 100,71 Kč za dobu od 28. 8. 2025 do 9. 2. 2026, kapitalizovaný úrok ve výši 2 516,48 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 19 489,23 Kč od 10. 2. 2026 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 21 089,23 Kč od 10. 2. 2026 do zaplacení. K posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že zjišťovala kreditní skóre žalované, prověřila registry a dostupné databáze a vypočítala částku, která žadateli o úvěr zbývá po odečtení mandatorních výdajů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Na výzvu okresního soudu pak doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti u žalované tak, že odkázala na konkrétní výpočty MLS u žalované i celé její domácnosti, které byly vypočteny na základě statistických modelů a deklarovaných údajů od žalované, tj. příjem ve výši 35 000 Kč, dále životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 860 Kč. Zbývající MLS žalované žalobkyně vypočetla na částku 29 240 Kč, avšak pro posouzení úvěruschopnosti použila nižší MLS ve výši 23 915 Kč. Žalobkyně rovněž provedla lustraci v NRKI, SOLUS, ISIR a CEE. Při posouzení úvěruschopnosti žalované tak vycházela z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z účtu žalované za období od 8. 8. 2024 do 5. 11. 2024, ze kterého ověřila příjem žalované od ČSSZ a další hotovostní vklady. Za měsíc srpen 2024 identifikovala výdaje žalované na bydlení ve výši 7 140 Kč a na energie v částce 1 100 Kč. Způsob bydlení žalované u rodičů přitom nebylo možno ověřit. Žalobkyně dále označila výdaje, které identifikovala i jako zbytné a jednorázové, a o kterých předpokládala, že mohou být po převzetí úvěrového závazku po dobu jeho splácení omezeny. Žalobkyně proto dovodila, že žalovaná je schopna úvěr řádně splácet. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná.6. Okresní soud se souhlasem účastníků ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Při zjišťování skutkového stavu vyšel z listin předložených žalobkyní a vzal za prokázané, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru a žalovaná jako klient podepsaly dne 4. 11. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalobkyně umožnila žalované čerpat úvěr ve výši 22 600 Kč. Žalovaná na splátkách uhradila 3 940 Kč. Ke dni 13. 8. 2025 byl úvěr zesplatněn. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně provedla proces ověřování úvěruschopnosti žalované.7. V rámci právního posouzení věci pak okresní soud mezi účastníky dovodil uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) a dále se zabýval otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované právě ve smyslu ust. § 86 a § 87 ZoSÚ. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Soudního dvora EU a uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je podle § 86 a § 87 ZoSÚ absolutně neplatná z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Uvedl, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, jejich osobních a majetkových poměrů, vyšla z údajů sdělených žalovanou (příjem ve výši 35 000 Kč, výdaje domácnosti ve výši 3 000 Kč atd.). Na jejich základě za pomoci statistického modelu určila limit nejvyšší měsíční splátky pro žalovanou i celé domácnosti žalované. Pokud bylo tvrzeno, že údaje sdělené žalovanou v žádosti byly ověřeny z výpisu z účtu, pak z toho okresní soud dovodil, že žalovaná byla od září 2024 poživatelkou nemocenských dávek. Navíc bylo zřejmé, že výdaje sdělené žalovanou pro celou domácnosti ve výši 3 000 Kč jsou nereálné. Zkoumání příjmů a výdajů z přehledu z výpisu z účtu nelze mít dle okresního soudu za dostatečné, když není zřejmé, kolik činil disponibilní zůstatek na sledovaném účtu v době uzavření úvěrové smlouvy. Byl k dispozici pouze údaj o čerpání v částce 147 340 Kč a dále mínusová částka ve výši 155 921,09 Kč. Žalobkyně měla dle okresního soudu zaměřit svůj zájem jednak na disponibilní zůstatek na účtu žalované za sledované období, v kombinaci s ověřením dalších jejich nezbytných výdajů. Pokud žalobkyně dále postavila svůj závěr na tom, že žalovaná je schopna hradit splátky úvěru, a to na předpokladech, že se žalovaná uskromní a omezí své výdaje v kombinaci s analýzou tvrzených údajů a statistických modelů, může tento postup naopak vést u spotřebitele ke sklouznutí do dluhové pasti, jak se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/2021. Z údajů, které měla žalobkyně v době uzavření úvěrové smlouvy k dispozici, nemohl být učiněn závěr o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované splácet úvěr.8. Při závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy okresní soud posoudil žalobu jako důvodnou v rozsahu odpovídající výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., které žalovaná přijala jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Žalované byla poskytnuta částka 22 600 Kč, na kterou uhradila 3 940 Kč, a tudíž se žalovaná obohatila o 18 660 Kč a tuto částku je povinna vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 28. 8. 2025 do 9. 2. 2026 v částce 975,94 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení od 10. 2. 2026 do zaplacení, a to podle § 1970 o. z., neboť je se splněním této povinnosti v prodlení od 28. 8. 2025, kdy uplynula 14denní lhůta k zaplacení dlužné částky poté, co byl úvěr zesplatněn, jak byla žalobkyní k plnění vyzvána. Žalovaná sama pak byla v řízení nečinná, netvrdila žádné skutečnosti o nemožnosti vrátit poskytnutou jistinu. V této části okresní soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu tuto jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení pak opřel o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla v řízení úspěch ze 79 % předmětu řízení, žalovaná z 21 % a procesně úspěšnější žalobkyni po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu stran tak náleží náhrada nákladů řízení z 58 %, což z jejich celkové výše v částce 2 870 Kč představuje částku 1 664,60 Kč.9. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování kartou klienta a přehledem pohybu na účtech žalované za dobu od 8. 8. 2024 do 4. 11. 2024 a konstatuje, že přebírá jako správná skutková zjištění okresního soudu, které dále doplnil, jak bude uvedeno níže.10. Z hlediska právního pak odvolací soud plně souhlasí se závěrem okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ.11. Podle tohoto ustanovení je smlouva o úvěru neplatná, pokud je spotřebitelský úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZoSÚ, které stanoví, že úvěrující poskytne úvěr pouze tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Pro posouzení otázky platnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 věta prvá ZoSÚ je tak klíčové zjistit, zda po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Přitom je nutno vyjít z toho, že dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost (včetně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) s odbornou péčí. Při výkladu tohoto pojmu (odborná péče) se pak musí dle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nichž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu je tak možno rovněž dovodit, že by poskytovatel úvěru neměl vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost poskytovatele úvěru spotřebitelem uváděné skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.12. V tomto kontextu je možno odkázat na jedno z posledních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024), v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, především na rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče totiž předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se dle Nejvyššího soudu vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž je dovozeno, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje dle Nejvyššího soudu interpretaci zaujaté SDEU v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus. V tomto rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice CCD a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, dále zmínil, že právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Současně pak Nejvyšší soud uvedl, že za dostatečné ověření úvěruschopnosti žalovaného nepovažuje, pokud banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti apod.), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu. Banka tak totiž vycházela pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu.13. Ke shodným závěrům, jako jsou ty zmíněné výše v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak Nejvyšší soud dospěl i ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Odvolací soud pak považuje za nutné dále doplnit, že SDEU ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus kromě již výše zmíněného uvedl, že směrnice CCD neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Posouzení úvěruschopnosti lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud uzavírá, že poskytovateli samozřejmě nic nebrání použít při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka určité statistické modely, avšak nelze jimi nahrazovat zjištění konkrétních příjmů a výdajů daného dlužníka (či členů jeho domácnosti). Ty jsou totiž (již z logiky věci) u každého dlužníka jiné a nelze tak jakkoliv vycházet ze statistických modelů nahrazujících určení konkrétních příjmů a výdajů dlužníka. Pokud by se měl prosadit opačný závěr, nic nebránilo zákonodárci, aby stanovil, že se při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vychází ze statistických modelů či by stanovil určitou výši výdajů (či příjmů), ze kterých by bylo možno (či nutno) při posouzení úvěruschopnosti dlužníka vycházet. To však zcela zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, který ponechal zkoumání úvěruschopnosti zcela na úvaze věřitele, který by měl být nejlépe způsobilý (jakožto odborník a podnikatel) posoudit, zda je dlužník, jemuž poskytuje své vlastní finanční prostředky, schopen tyto peníze reálně vrátit. Což by mělo být i v nejvyšším zájmu samotného věřitele. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech a výdajích žadatele (či osob s ním žijících ve společné domácnosti) lze pak jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet.15. Žalobkyně v průběhu prvostupňového řízení tvrdila, že úvěruschopnost žalované zkoumala způsobem, který vylíčila ve svém podání ze dne 12. 3. 2026 a shrnula také v odvolací argumentaci. Odvolací soud však souhlasí se soudem okresním, že výše popsaný postup žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované nelze považovat za postup v souladu s odbornou péčí. Žalobkyně totiž v prvé řadě řádně neověřila příjmy žalované, což se mělo stát na základě výpisu z účtu žalované za období od 8. 8. 2024 do 5. 11. 2024, kdy měla žalovaná pobírat nemocenské dávky. Z předloženého výpisu z účtu žalované však plyne, že příjmy z dávek nemocenského pojištění, které žalobkyně považovala za příjmy žalované, byly vypláceny pod dvěma různými variabilními symboly, a to č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , aniž by bylo rozeznatelné, které vyplacené dávky jsou skutečně příjmem žalované a které byly přiznány jiné osobě. Nemocenské dávky placené pod VS , var. symbol, přitom v období, za které byl výpis z účtu žalované předložen, činily 22. 8. 2024 částku 1 023 Kč, 23. 9. 2024 částky 10 058 Kč a 7 261 Kč a 23. 10. 2024 částku 10 634 Kč a za celý měsíc září 2024 tak nepřesáhly částku 17 300 Kč. V případě výplaty dávky pod VS , var. symbol, tyto činily dne 23. 9. 2024 částku 16 722 Kč a dne 10. 10. 2024 pak částku 17 490 Kč. Nadto bylo zjevné, že uvedené dávky jsou pobírány dlouhodobě, po dobu delší než 83 dnů. Dne 10. 9. 2024 pak byla na uvedený účet připsaná částka 4 158 Kč vyplacená společností , Anonymizováno, a označená jako mzda na účet, aniž by bylo patrno, zda se jednalo o příjem žalované či jiné z osob, jejichž příjmy zjevně přicházely na účet žalované. Současně ani nebylo žalobkyní zjišťováno, u kterého zaměstnavatele je žalovaná zaměstnána, karta klienta žádný údaj o zaměstnavateli žalované neobsahuje. Závěr o pravidelných příjmech žalované pak v žádném případě nelze dle názoru odvolacího soudu činit z jednorázových vkladů v hotovosti na účet žalované, aniž by bylo zjištěno, co je jejich důvodem. V žádném případě pak nebyly ověřeny ani výdaje žalované, která údajně měla bydlet u rodičů, jímž měla přispívat na domácnost částku 3 000 Kč. Sama žalobkyně pak poukázala na platbu z účtu žalované odečtenou dne 14. 8. 2024 ve výši 7 140 Kč a označenou jako nájem za 7. měsíc, , Anonymizováno, , a částku 19. 8. 2024 ve prospěch společnosti innogy ve výši 1 100 Kč. Dne 13. 8. 2024 se pak z předmětného účtu uskutečnila platba částky 8 710 Kč označená jako SIPO, jehož jsou zpravidla hrazeny výdaje na bydlení či jiné pravidelné výdaje. Dne 15. 8. 2024 byla na stejný účet připsaná částka 14 913 Kč poukázaná společnosti , právnická osoba, , identifikovaná příjmením žalované, aniž by ovšem bylo zjistitelné, zda se jednalo o mzdu žalované od jejího zaměstnavatele.16. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že z předloženého výpisu z účtu žalované tak jednoznačně nebylo možno ověřit pravidelné měsíční příjmy tvrzené žalovanou a zjistit jakékoliv její pravidelné výdaje. Naopak údaje, které z tohoto účtu vyplynuly, měly vést žalobkyni jakožto profesionála v oblasti poskytování finančních služeb k obezřetnému prověření údajů sdělených žalovanou o výši jejich příjmů a výdajů, jakož i údaje o tom, že s nikým nesdílí společnou domácnost. K námitkám žalobkyně, že nebylo možno ověřit výdaje žalované na bydlení, pokud bydlí u rodičů, odvolací soud uvádí, že žalobkyni nic nebránilo vyžádat si doklady o nákladech, které vznikají rodičům či jejich čestné prohlášení o tom, jakou částkou se na nákladech na bydlení žalovaná podílí. K institutu řádného plnění povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele, nadto s odbornou péčí, odvolací soud uvádí, že není možno vycházet z údajů uváděných spotřebitelem, které nejsou ověřeny, nadto zpochybňovány listinou, kterou spotřebitel sám předloží.17. S ohledem na shora uvedené odvolací soud jednoznačně sdílí závěr okresního soudu, že žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí i že by v projednávaném případě neexistovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, které nadto plynou dále ze skutečnosti, že i za uvedené období, doložené výpisem z účtu žalované, mínusové položky na uvedeném účtu významně převyšovaly položky příjmové. K tomu je nutno zdůraznit, že závěr o úvěruschopnosti spotřebitele je možno učinit pouze tehdy, dojde-li k řádnému zkoumání jeho úvěruschopnosti, tedy zejména při řádném prověření jeho příjmů a výdajů.18. Následkem porušení povinnosti prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ je dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatnost úvěrové smlouvy, a to jako absolutní, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je jediným následkem neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy pro žalovanou jako spotřebitele toliko povinnost zaplatit dlužnou jistinu úvěru, a to po započtení toho, co žalovaná podle neplatné smlouvy na tento nárok žalobkyni již zaplatila. V řízení před okresním soudem tento správně zjistil, že podle neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované částku 22 600 Kč. Uhradila-li podle uvedené smlouvy žalovaná částku 3 940 Kč, pak jí vznikla povinnost doplatit žalobkyni na jistině úvěru ve smyslu shora citovaného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ částku 18 660 Kč, ke které okresní soud žalovanou zavázal již pravomocným výrokem I. rozsudku okresního soudu, aniž by byla žalovaná povinna platit žalobkyni další nároky sjednané v neplatné úvěrové smlouvě.20. Pokud jde o splatnost částky 18 660 Kč, okresní soud dospěl k závěru, že tato nastala na základě výzvy žalobkyně k plnění ze dne 13. 8. 2025, v níž žalobkyně poskytla žalované lhůtu k plnění v délce 14 dnů, tj. do 27. 8. 2025. Od data 28. 8. 2025 se pak žalobkyně v řízení domáhala také úroku z prodlení, který okresní soud za dobu do 9. 2. 2026 z dlužné částky ve výši 18 660 Kč správně vyčíslil na částku 975,94 Kč a za dobu od 10. 2. 2026 do zaplacení zavázal žalovanou k úhradě žalobkyní uplatněného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 660 Kč. S názorem o splatnosti částky 18 660 Kč vyjádřeným v napadeném rozsudku odvolací soud nesouhlasí.21. Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyšší soud k ust. § 87 ZoSÚ konstatoval, že uvedené ustanovení obsahuje speciální soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvních úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr okresního soudu, který odvíjel splatnost dlužné jistiny od výzvy ze dne 13. 8. 2025 zaslané žalované, je proto zcela nesprávný.22. Nedošlo-li mezi účastníky k dohodě o splatnosti nově vzniklého nároku z neplatně sjednané úvěrové smlouvy, opak v řízení nebyl tvrzen, pak ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ je dlužná jistina úvěru splatná v době přiměřené možnostem spotřebitele. Dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení i důkazní o těchto možnostech nese žalovaná jakožto spotřebitelka a tyto neleží na věřiteli, který z logiky věci žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže. V tomto směru odvolací soud odkazuje na existující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 13. 8. 2025 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.23. Žalovaná byla v řízení procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru netvrdila. Současně netvrdila ani neprokázala, jaké byly její majetkové poměry po poskytnutí úvěru s tím, že úvěr byl žalované poskytnut dle tvrzení žalobkyně, která nebyla v řízení sporná, ke dni 4. 11. 2024. Současně se žalovaná nedostavila jak k jednání u okresního soudu, tak i soudu odvolacího, ač byla řádně a včas předvolána a mohla být u těchto jednání poučena dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti vrátit nesplacenou jistinu úvěru a tyto prokázat.24. V řízení tedy nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaná nebyla schopna jistinu úvěru poskytnutou podle neplatné úvěrové smlouvy vrátit poté, co jí byl úvěr vyplacen. Prodlení žalované s úhradou jistiny úvěru tak započalo dnem 6. 11. 2024. K tomuto dni činila zákonná úroková sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12,75 % ročně. Žalobkyně však v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení pouze ve výši 11,5 % ročně, a to až od 28. 8. 2025. Soud je přitom ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobou vázán a nemůže přiznat více, než kolik bylo na nároku požadováno. Požadovaný úrok z prodlení z částky 18 660 Kč byl žalobkyni okresním soudem přiznán v pravomocném výroku I. napadeného rozsudku. Nad přiznané úrokové příslušenství již žalobkyni žádný další nárok na úrok z prodlení nesvědčí.25. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku II. jako správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení, v němž okresní soud správně určil jak poměr úspěchu a neúspěchu stran, tak také správně vyčíslil výši náhrady nákladů řízení, jež procesně úspěšnější žalobkyni náleží.26. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalované prokazatelně žádné náklady tohoto řízení nevznikly.