Žalobou podanou dne 6. 10. 2021 se žalobkyně jako zhotovitelka proti žalovanému coby objednateli domáhala zaplacení částky 424 552,92 Kč jako ceny díla a smluvní pokuty za prodlení, a to s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 239 996 Kč za dobu od 3. 7. 2019 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že pro žalovaného na základě smlouvy o dílo č. , hodnota, ze dne 19. 2. 2019 (dále jen smlouvy) zhotovila dílo v podobě demolice části suterénu budovy jídelny , Anonymizováno, ve , adresa, . Rozsah díla byl dále specifikován ústní dohodou účastníků. Cena byla sjednána ve výši 198 344 Kč bez DPH. Žalobkyně dílo řádně dokončila a vyzvala žalovaného zápisem ve stavebním deníku ze dne 10. 6. 2019 k jeho převzetí dne 18. 6. 2019 v 10:00. Žalovaný se nicméně k převzetí nedostavil ani se s žalobkyní nedohodl jinak. Podle čl. V. odst. 6 smlouvy, „jestliže objednatel odepře součinnost při předání díla, zejména nepodepíše-li protokol o předání díla, platí nevyvratitelná domněnka, že dílo je tímto provedeno a předáno bez závad.“ Dílo tedy bylo předáno fikcí. Žalobkyně proto dne 18. 6. 2019 vystavila fakturu č. , hodnota, na částku ve výši 239 996 Kč s DPH splatnou dne 2. 7. 2019. Žalovaný nezaplatil nic. Podle čl. VIII. odst. 2 smlouvy byl v případě prodlení povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z ceny díla za každý kalendářní den prodlení. Žalobkyně tudíž požadovala smluvní pokutu ke dni 9. 8. 2021, a sice ve výši 184 556,92 Kč (769 dní x 239,996 Kč/den, od 3. 7. 2019 do 9. 8. 2021), a cenu díla ve výši 239 996 Kč. Co se týče námitky vad, žalovaný žalobkyni v průběhu realizace díla žádné nevytkl. Navezený materiál byl laicky zhutněn podle běžných standardů a účastníci nesjednali zhutnění na jinou než provedenou únosnost. Materiál obsahoval i sádrokarton, který ani na žádnou únosnost zhutnit nelze. Tím pádem bylo nemožné zhutnit jej tak, aby následně nepoklesl. Účastníci sjednali jediný parametr hutnění, jímž byly vrstvy, a to slovy „hutnit po 30 cm.“ Technické normy nejsou právně závazné. Žalobkyně nevěděla o tom, že má být na zhutněné ploše vybudováno parkoviště; žalovaný to podle ní uvedl teprve na prvním jednání v rámci soudního řízení. Teprve na jednání ze dne 7. 11. 2023 začala žalobkyně tvrdit, že podnikla další dva pokusy o předání díla žalovanému, které specifikovala. Jednatel žalobkyně na místním šetření uvedl, že žalobkyně neměla nic drtit - že předmětem díla nebylo drcení materiálu.2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s poukazem na to, že dílo bylo poměrně jednoduché a mělo být zhotoveno do patnácti dnů od předání staveniště. Žalobkyně je nicméně nikdy nedokončila ani nepředvedla jeho způsobilost sloužit svému účelu, pročež jí nevznikl nárok na zaplacení jeho ceny. Navíc mělo zásadní vady. Žalovaný vyzval žalobkyni k provedení kontrolního dne a uplatnil písemnou reklamaci části díla přípisem ze dne 13. 8. 2019. Reklamoval nekvalitně provedené hutnění, kdy bylo kontrolou zjištěno, že hutněná plocha o obsahu 15 m² po 30 minutách poklesla o 20 cm. Žalobkyně hutnila pomocí nevhodného materiálu a nadto nedostatečně, v rozporu s normami ČSN 721006 a 736133. Odborný zástupce žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, dal pokyn okamžitě zastavit provádění díla. Nešlo o ojedinělé drobné vady. Žalobkyně znala účel díla; informovali ji o něm před uzavřením smlouvy žalovaný a , tituly před jménem, , jméno FO, , který zpracoval projekt demolice, což znamená, že šlo o příkaz objednatele stran způsobu provádění díla. Navíc žalobkyně použila techniku, která nemá a neměla dostatečný manipulační prostor v místě realizace stavby. Při manipulaci tak byl poškozen kabelový rošt, oplechování hlavního vedení přívodu elektřiny a betonový překlad, který nebyl součástí demolice a na němž bylo vysoké napětí. Dále bylo v rámci demolice nutno vyčerpat vodu, která do objektu v důsledku neodborného zásahu žalobkyně natekla, a to ještě před zásypem demoličním materiálem. Žalobkyně bez souhlasu žalovaného vysekala otvory do odtokových kanálů a není jasné, jestli je posléze zpevnila/zabetonovala. Stavba zůstala ve stavu, v němž ji žalobkyně opustila. Žalovaný tedy bude muset navezený materiál vybrat, roztřídit, rozdrtit a znova zhutnit.3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 147 631,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 147 631,16 Kč za dobu od 10. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a zamítl žalobu co do částky 276 921,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 276 921,76 Kč za dobu od 10. 9. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 239 996 Kč za dobu od 3. 7. 2019 do 9. 9. 2019 (výrok II). Dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému poměrnou část nákladů řízení (výrok III) a oba účastníky zavázal k náhradě poměrné části nákladů řízení státu (výroky IV a V).4. Okresní soud provedl rozsáhlé dokazování a dospěl ke skutkovým zjištěním, podrobně rozvedeným v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku, a to včetně zjištění, že předmětem činnosti žalobkyně je podle obchodního rejstříku mimo jiné provádění staveb, jejich změn a odstraňování. V bodech 6. - 8. odůvodnění shrnul, že účastníci dne 19. 2. 2019 uzavřeli smlouvu o dílo č. , hodnota, na „demolici části suterénu budovy jídelny , Anonymizováno, , adresa, .“ Rozsah díla určili ústní dohodou, resp. plánem demolice suterénu, z nějž je patrný rozsah demolovaných příček a také ujednání „zasypat na úroveň spojovací chodby -3,55, hutnit po 30 cm.“ Dílo tedy mělo spočívat v demolici zdiva, nakládání a překládání sutin a vybouraných hmot, zásypu plochy demoličním materiálem, hutnění zasypané plochy a přesuny, a to s odkazem na cenovou nabídku, která obsahuje položkový rozpočet díla včetně objemových jednotek, ač nebyla součástí smlouvy. Dále účastníci po uzavření smlouvy ujednali provedení sjezdu do suterénu, kdy podklady žalobkyni zaslal architekt , tituly před jménem, , jméno FO, e-mailem ze dne 25. 2. 2019. Žalobkyně provedla demolici požadovaných příček i vjezd s potřebnou vlečnou křivkou, stejně jako přemístění materiálu a zásyp požadovaného prostoru suterénu demolovaným materiálem až na úroveň spojovací chodby. Nedokončila však hutnění. Z vyjádření žalovaným přizvané společnosti , právnická osoba, . vyplynulo, že v sondách detekovala velké nerozdružené kusy cihelného zdiva, ale také železobeton, dřevo, elektrické kabely a shluky betonářské výztuže, které jsou nepřípustné pro použití do konstrukční vrstvy. Vyšla najevo přítomnost kaveren a velká mezerovitost. Nebyla provedena separace betonářské výztuže. To potvrdil svědek , tituly před jménem, , jméno FO, , který uzavřel, že hutněná plocha by nikdy nemohla fungovat a nelze ji považovat za dokončený podklad pro žádnou navazující stavbu. O přítomnosti velkých kusů zdiva svědčí též e-mail , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 21. 12. 2020 a zápis z jednání ze dne 24. 5. 2019, podle nichž se v násypu objevují kusy materiálu velkých rozměrů s tím, že , tituly před jménem, , jméno FO, , který prováděl i stavební dozor, požadoval rozdrcení větších kusů betonů a zdiva na kusy cca 20 cm, jinak vznikne nebezpečí vzniku kaveren a následného sedání podloží pod vozovkou. Tyto problémy potvrdil posudek , tituly před jménem, , jméno FO, , znalce v oboru ekonomika (odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti) a stavebnictví (odvětví stavby obytné, stavby průmyslové). Znalec dospěl k závěru, že provedený zásyp vykazuje extrémně nadměrnou mezerovitost (78 %, což je dvojnásobek optimální hodnoty zhutněného recyklovaného materiálu zásypu), vyskytují se bloky zdiva s rozměrem větším až 500 mm, vybouraná suť je proložená zbytky dřeva a ocelovou výztuží a části suti, které jsou proloženy ocelí, jsou navzájem vzpříčeny. Existenci kaveren potvrdil i žalovaný ve své účastnické výpovědi a jednatel žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, ve své výpovědi připustil, že „hutnění mělo být, ať tam nejsou kaverny a ať tam ten materiál vejde všechen.“ Znalec i spol. , právnická osoba, se shodli v tom, že žalobkyně neprovedla drcení, třídění ani separaci betonářské výztuže, dřeva a dalšího nepřijatelného materiálu v rámci zásypu v aktivní zóně. Podle , tituly před jménem, , jméno FO, žalobkyně ani nehutnila po vrstvách tloušťky 30 cm. Nebyly tudíž vůbec splněny podmínky pro hutnění. V bodě 10. okresní soud uzavřel, že žalobkyně věděla, že má daná plocha sloužit jako přípravná plocha na výstavbu parkoviště, protože kdyby měl být sjezd do suterénu zbudován pouze kvůli příjezdu techniky žalobkyně, pak by žalovaný nemusel nechat zpracovat a žalobkyni předat projekt tohoto sjezdu. Je také otázkou, proč by potom žalobkyně v místě sjezdu odstranila teplovod a přeložila jiné potrubí, jak bylo prokázáno. E-mailová zpráva ze dne 21. 12. 2020 a zápis z jednání ze dne 24. 9. 2019 prokazují přinejmenším záměr žalovaného řádně zhutnit podklad podlahy. Dále o vědomosti žalobkyně svědčí účastnická výpověď žalovaného a svědecká výpověď , jméno FO, , podle nějž p. , jméno FO, žalovanému poradil obetonovat okolí výpustí kvůli řádnému odtékání vody. Svědek , příjmení, potvrdil, že mu architekt dodatečně řekl, že navrhl malou frakci hutněného materiálu. A konečně, nedává smysl, aby žalovaný o záměru parkoviště informoval pana , příjmení, z firmy konkurenčního zhotovitele, jak vyplynulo z jeho svědecké výpovědi, a nikoli žalobkyni, která dílo nakonec prováděla. Dílo však z výše vysvětlených důvodů nedokončila, aniž by jí v tom žalovaný jakkoli bránil. Žalobkyně pro žalovaného na základě smlouvy provedla práce v hodnotě 147 631,16 Kč s DPH.5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § 5 odst. 1 a § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a dospěl k závěru, že žalobkyně v rozporu s požadavkem odborné péče odpovídající svému předmětu podnikání dílo nedokončila a tudíž jí nevznikl právní nárok na zaplacení jeho ceny. Přesto má podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. nárok na náhradu nákladů prací, které skutečně provedla.6. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci.7. Žalobkyně brojila proti výrokům II - V, přičemž částečně zopakovala dosavadní argumenty a dodala, že prvostupňový soud došel k chybnému závěru, že dílo nebylo dokončeno a tedy ani provedeno, pročež žalobkyně nemá nárok na zaplacení ceny díla, neboť měla vědět, že je dílo určeno pro výstavbu parkoviště. Takové určení díla z žádného důkazu neplyne a žalobkyně se o něm doslechla poprvé až v soudním řízení. Technický stav suterénu naprosto nenasvědčoval tomu, že na místě mohlo být později realizováno parkoviště a žalovaný ani nepožádal o stavební povolení. Žalovaný byl ve smyslu § 2628 o. z. povinen dílo převzít. Mezerovitost odpadu je zcela normální jev a nanejvýš drobná nepodstatná vada.8. Žalovaný soudě podle obsahu jeho podání napadl výroky I a III - V rozsudku s tím, že pokud soud prvního stupně došel k názoru, že žalobkyně dílo nedokončila ani nepředala a závazek dosud trvá, měl žalobu zamítnout jako celek. Žalobkyně proti němu nikdy neuplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení. K odvolání žalobkyně uvedl, že kdyby měla být její tvrzení brána vážně, tak by v suterénu dané budovy založila skládku, což nebylo sjednáno a zákon o odpadech to znemožňuje. Stavební deník, který má prokazovat výzvu k převzetí díla, vyplnila žalobkyně v dané pasáži teprve dodatečně. Zápis v něm není podepsán a nebylo prokázáno, že by se dostal do dispoziční sféry žalovaného. Ten ani nevěděl, že chce žalobkyně dílo předat. Žalobkyně musela přinejmenším vědět, že budou do objektu vjíždět vozidla, takže musela podlaha splňovat minimálně standardy podobné jako pro parkoviště.9. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a že jsou přípustná a projednatelná, přezkoumal na jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobkyně je neopodstatněné, odvolání žalovaného je důvodné.10. Prvostupňový soud dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Odvolací soud je tudíž jako taková přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.11. Při právní kvalifikaci případu v rámci odvolacího přezkumu a ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Výrokem III co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 184 556,92 Kč za dobu od 10. 9. 2019 do zaplacení zrušil napadený rozsudek a řízení v této šíři zastavil, protože prvostupňový soud zde překročil žalobou závazně vymezený předmět řízení [§ 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § § 221 odst. 1 písm. c), 104 odst. 1 první větou, 212a odst. 5 první větou, 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Žalobkyně totiž až do konce řízení požadovala - a odpovídal tomu i elektronický platební rozkaz - úrok z prodlení pouze z částky 239 996 Kč odpovídající ceně díla, nikoli ze smluvní pokuty. Soud prvního stupně však rozhodl tak, jako kdyby tento úrok požadovala i z dalších částek.12. Zhotovitel se smlouvou o dílo zavazuje provést dílo na svůj náklad a nebezpečí (§ 2586 odst. 1 ve spojení s § 2592 první větou, v obecné rovině srov. § 1908 odst. 2 a § 5 odst. 1 o. z.). Dílo je přitom provedeno teprve v okamžiku, kdy je jednak dokončeno, druhak i předáno (§ 2604 o. z.). Tohoto výsledku se žalobkyně zavázala dosáhnout coby podnikatelka - obchodní korporace zapsaná v obchodním rejstříku, v rámci zapsaného předmětu svého podnikání (§ 421 odst. 1 první věta o. z.). Tím se veřejně i ve styku s žalovaným jednoznačně přihlásila k odbornému výkonu a dala najevo, že je schopna jednat se znalostí a pečlivostí, která je s tímto odborným výkonem spjata (§ 5 odst. 1 první věta o. z.), přičemž pokud by tak nečinila, šlo by to k její vlastní tíži (§ 5 odst. 1 druhá věta o. z.). Požadavek odborné péče se projevuje též v § 2590 odst. 1 o. z., podle nějž „zhotovitel provede dílo s potřebnou péčí v ujednaném čase a obstará vše, co je k provedení díla potřeba.“ Konkrétní podobu díla a potřebnou péči přitom necharakterizují pouze explicitní smluvní ujednání. Je nutno se jimi zabývat i s ohledem na užití díla k účelu patrnému ze smlouvy, jinak k účelu obvyklému (srov. § 2095 druhá věta o. z.). A také s přihlédnutím ke zvyklostem v daném oboru; podle § 9 odst. 2 druhé věty ve spojení s § 545 o. z. totiž „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.“ Znalost účelu, resp. zvyklosti, již patří k profesionalitě zhotovitele. A přestože nejsou technické normy právně závazné, je bezpochyby zvykem je v příslušném oboru respektovat a zhotovitel by tak s ohledem na jejich vlastní smysl měl učinit. Jinak riskuje výsledek, který zde nastal. Bylo naprosto jednoznačně prokázáno, a to i velice podrobným výslechem znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , že plocha, kterou po sobě žalobkyně na místě zanechala, nebyla využitelná jako podkladní vrstva či součást konstrukce k žádnému myslitelnému účelu. Žalobkyně totiž nejprve nevytřídila nezhutnitelný materiál, takže neměla hutnění vůbec zahajovat. I kdyby tomu tak nebylo, do zásypu vložila i velké kusy zdiva, které předtím ani nerozdrtila, ani neuložila rovně tak, aby byla daná vrstva zcela vyplněná a bez kaveren, které se postupně samovolně zasypávají, čímž plocha poklesá. Hutněný materiál byl tedy velmi heterogenní a postrádal plynulou křivku zrnitosti. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, mimo jiné doplnil, že i kdyby neexistovaly technické normy, je zkrátka z geologického a fyzikálního hlediska nevyhnutelné, že hutnění a tedy i podlaha musí splňovat jisté parametry. Také druhý oslovený znalec, , tituly před jménem, , jméno FO, , došel k názoru, že na místě zbývá odstranit zbytky příček, není nasypáno do úrovně spojovací chodby, není zhutněno a že zásyp obsahuje nepovolené příměsi. V tomto kontextu si žalobkyně protiřečila, když na jednu stranu tvrdila, že účastníci nesjednali žádnou míru hutnění, na druhou stranu uvedla, že bylo hutněno standardně, čímž sama přiznala, že určité měřítko zde existuje. Má-li být tímto standardem laické zhutnění, o němž poté hovořila na prvním jednání, nelze než dodat, že pokud zhotovitel hutní laicky, pak nejedná s odbornou péčí. Tvrzení jednatele žalobkyně, že nebylo jejím úkolem „nic drtit,“ je v tomto ohledu více než příznačné, protože ze znaleckých posudků, zprávy spol. , právnická osoba, a výpovědi svědka , jméno FO, vyplynulo, že bez tohoto „rozdružení“ přinejmenším velkých kusů zdiva v dané situaci ani nemohly nevzniknout kaverny. Ostatně, i žalobkyně výslovně připustila, že materiál obsahoval též (nezhutnitelný) sádrokarton. Tím pádem je jasné, že nemohla dosáhnout ani oné (nijak nespecifikované) standardní míry zhutnění. Podle přesvědčení odvolacího soudu navíc ani nebylo třeba odborných znalostí a pečlivosti k tomu, aby žalobkyně mohla - i kdyby nevěděla, k čemu má přesně hutněná plocha napříště sloužit - důvodně předpokládat, že s ní bude dále aktivně pracováno a že na ni žalovaný může chtít položit další konstrukční vrstvu. A pokud by v tomto směru měla jakékoli pochybnosti, nic jí nebránilo vyžádat od žalovaného tuto informaci, která byla pro dílo podstatná (jak vyplynulo z posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ), a to třebas i v duchu § 2591 o. z. K profesionalitě zhotovitele totiž patří i to, že během provádění díla postupuje samostatně (§ 2592 první věta o. z.).13. Za této situace žalobkyně dílo nedokončila. Nic jí v tom totiž nebránilo, přesto od dalších prací upustila a vzhledem k výše rozvedenému ani nemohla předvést způsobilost díla sloužit svému účelu (§ 2604 a contrario ve spojení s § 2605 odst. 1 první větou o. z. a contrario). Zde nebyly sjednány žádné zkoušky; předvedení způsobilosti v tom případě znamená, že dílo zkrátka je připraveno, resp. objektivně způsobilé, sloužit svému účelu. Navíc dílo spočívalo v úpravě části stavby (§ 2587 druhá věta o. z.). A žalovaný nebyl povinen je převzít také proto, že s ohledem na výše vysvětlené okolnosti rozhodně nevykazovalo pouze ojedinělé drobné vady, jež by samy o sobě ani ve spojení s jinými nebránily užívání stavby funkčně nebo esteticky, ani by její užívání podstatným způsobem neomezovaly (§ 2628 o. z. a contrario). Ostatně, žalovaný se v čl. II.1, resp. II.3. smlouvy zavázal převzít pouze dokončené, resp. provedené dílo (viz též § 2605 odst. 1 druhá věta o. z.). Účastníci zde nesjednali ani předání díla po částech (§ 2610 odst. 2 o. z.). Tím pádem žalobkyni nevznikl právní nárok na zaplacení jeho ceny (§ 2610 odst. 1 o. z. a contrario).14. Proto odvolací soud potvrdil zbývající část výroku II napadeného rozsudku jako věcně správnou (§ 219 o. s. ř.).15. Věcně nesprávný byl nicméně výrok I. Žalovaný totiž ještě v závěrečném návrhu v prvostupňovém řízení tvrdil, že dílo dosud nebylo dokončeno (což mimochodem uvedl i ve vyjádření učiněném v den vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) a nachází se vzásadě v tom stavu, v němž jej žalobkyně opustila. Žalobkyně toto tvrzení nepopřela. Žádný z účastníků přitom ani netvrdil – a v řízení ani jinak nevyšlo najevo – že by závazek ze smlouvy o dílo jakýmkoli způsobem zanikl. Takový závěr neobsahuje ani napadený rozsudek. Trvá-li tedy závazek, nemohl se žalovaný bezdůvodně obohatit a žalobkyně je posud povinna dílo dokončit.16. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku I tak, že žalobu i v této části zamítl [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].17. Pokud jde o právní kvalifikaci závazku z toho pohledu, jde-li o vztah podnikatel - spotřebitel, nedošel prvostupňový soud k žádnému závěru, protože tato otázka nebyla tématem dokazování. Obojí platí i pro odvolací řízení, jelikož plně úspěšný byl žalovaný coby potenciální spotřebitel. Tím pádem by ani zmíněná právní kvalifikace nemohla nic změnit na výsledku řízení a i ve světle zásady hospodárnosti řízení nebylo namístě se jí zabývat (§ 6 první věta ve spojení s § 100 odst. 1 první větou o. s. ř.).18. Výrok IV odpovídá § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný byl v řízení plně procesně úspěšný, pročež má proti žalobkyni právo na náhradu jeho nákladů. Co do výpočtu náhrady nákladů prvostupňového řízení odvolací soud odkazuje na bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že proti tomuto výroku nebyly vzneseny žádné konkrétní odvolací námitky. Náhrada činí 319 283 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení pak s ohledem na fakt, že zástupce žalovaného nepředložil žádné její vyúčtování, sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 21 228 Kč, z mimosmluvní odměny ve výši 10 020 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý z úkonů právní služby v podobě odvolání, vyjádření k odvolání žalobkyně a účasti na jednání [§ 13 odst. 4 a. t. ve spojení s § § 8 odst. 1, 7 bodem 6. vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.)]. Protože je zástupce žalovaného plátcem DPH, připočítal odvolací soud k náhradě též 6 596 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a s § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Náhrada nákladů odvolacího řízení tudíž činí 59 234 Kč, celková náhrada pak 378 517 Kč.19. Odvolací soud žalovanému nepřiznal náhradu za vyjádření ze dne 29. 6. 2026, neboť neobsahovalo žádné konkrétní právně významné skutkové tvrzení a navíc bylo rozhodnuto plně ve prospěch žalovaného i bez něj. Totéž platí pro účast na vyhlášení rozsudku, k němuž se dostavil , tituly před jménem, , jméno FO, , kterého však nezmocnil zástupce žalovaného , tituly před jménem, , jméno FO, , nýbrž jeho substitutka , tituly před jménem, , jméno FO, . Podle § 25 odst. 2 o. s. ř. je „advokát oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem nebo, s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.“ Podle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. a.), se „advokát v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem.“ To se stalo, když , tituly před jménem, , jméno FO, zmocnil , tituly před jménem, , jméno FO, jako svou substitutku. Jinou otázkou tedy je, zda mohla , tituly před jménem, , jméno FO, jako substitutka zmocnit , tituly před jménem, , jméno FO, coby dalšího substituta v pořadí. Tento problém výše citovaná ustanovení neřeší. Jeho podstatou je zodpovězení otázky, zda je substitut zástupce z právního hlediska plnohodnotným zástupcem účastníka řízení. Pokud ano, může i on sám pověřit dalšího zástupce, jak předpokládají § 25 odst. 2 o. s. ř. a § 26 odst. 1 z. a. Pokud ne, toto právo nemá. Dalšího zástupce - substituta - má účastník řízení, nikoli jeho zástupce. Kdyby byl substitut pouze zástupcem zástupce, musel by zástupce převést právní následky substitutova právního jednání či procesního úkonu na účastníka řízení. V tom případě by substituce ztratila praktický smysl pro soud účastníka řízení i jeho zástupce. Substitut by neměl být zástupcem zástupce, poněvadž ten při samotném substitučním zmocnění jednal jménem a na účet zmocnitele, nikoli svým jménem ani na vlastní účet. Následek právního jednání či procesního úkonu by proto měl nastat u zmocnitele, ne zmocněnce. To ovšem neznamená, že je substitut zástupcem účastníka ve stejném smyslu, jako zástupce samotný. Substituce je otázkou osobního jednání zástupce, které je základním pravidlem (viz též § 438 první věta o. z. či § 27 odst. 1 druhá věta o. s. ř.). Nejedná-li však zástupce osobně a je-li tento stav v souladu se zákonem, musí zákon zastoupenému zachovat jeho právní postavení. To lze jen tak, že i substitut jedná jako zástupce. To ovšem neznamená, že je v obligačním vztahu k zastoupenému. Žádný závazek mezi sebou totiž nezaložili a zákon zde nepředpokládá žádnou cessi práv a povinností. Substitut je přímo zavázán pouze zástupci (srov. § 24 odst. 1 druhá věta z. a.). Z. a. omezuje zástupčí oprávnění substituta zástupčím oprávněním zástupce samotného (§ 26 odst. 1) a pro koncipienta či jiného zaměstnance na jednotlivé úkony právní pomoci (§ 26 odst. 2). Substitut tudíž vůči zmocněnci vystupuje jen jako zástupcův náhradník, nikoli jako plnohodnotný zástupce v právním smyslu. Byl-li by ostatně jeho zástupcem, pak by při zániku plné moci či smlouvy o poskytnutí právních služeb měl zástupce nadále zastupovat, což by bylo nesmyslné. Substitut tak jen přebírá výkon zástupčího oprávnění a stává se náhradníkem zmocněnce. Je tudíž nutno rozlišovat tři právní vztahy: mezi zmocnitelem a zmocněncem, mezi zmocněncem a substitutem a mezi zmocnitelem a substitutem. A v jejich rámci pak obligační vztah, závazek ze smlouvy (pracovní či příkazní) na jedné straně a právní následek plné moci či substitučního zmocnění coby jednostranných právních jednání na straně druhé. Je-li zmocněncem advokát, pak první vztah představuje závazek (obligační vztah) ze smlouvy o poskytnutí právních služeb a i závazek z plné moci jako jednostranného právního jednání. Ve druhém vztahu zmocněnec pověřuje substituta substituční plnou mocí, tedy právním jednáním, jehož právním následkem je převod výkonu zástupčího oprávnění, pročež substitut může také jednat jako zástupce, aniž by jím zmocněnec přestal být. Mezi nimi tudíž nejde o vztah z příkazní smlouvy či plné moci, nýbrž pouze o převod výkonu zástupčího oprávnění. Přitom se zároveň mohou (např. advokát a jeho koncipient) nebo nemusí (advokát a jiný advokát) nacházet v obligačním vztahu. Ve třetím vztahu mezi zmocnitelem a substitutem typicky neexistuje žádný obligační vztah. Substitut se tedy substitučním pověřením nestává zástupcem zmocnitele (účastníka řízení). Jinak by bylo mimojiné zbytečné pravidlo zakotvené v ustanovení § 438 druhé větě o. z. o odpovědnosti za výběr; zmocnitel by totiž mohl právo na náhradu škody vymoci přímo vůči substitutovi. Toto pravidlo je zde právě pro případy, kdy to právně přípustné není. Navíc by to znamenalo, že zmocnitel má dva zcela rovnocenné zástupce, jež mohou jednat nezávisle (§ 439 o. z.), což by opět nedávalo smysl, jelikož zmocněnec pověřuje substituta právě proto, že sám jednat nechce či nemůže. Fakt, že by pak účastník řízení jakožto zmocnitel mohl snadno zcela ztratit kontrolu nad tím, kdo jej zastupuje, je evidentní. Proto substitut není v právním smyslu plnohodnotným zástupcem ani zmocnitele, ani zmocněnce. Z té příčiny nemůže sám zmocnit dalšího náhradníka (§ 25 odst. 2 o. s. ř., § 26 odst. 1 z. a.).20. Žalobkyně je sice povinna nahradit náklady řízení žalovanému, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).21. Výrok V odpovídá § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy je procesně zcela neúspěšná žalobkyně povinna nahradit státu ze státního rozpočtu proplacené svědečné pro , jméno FO, a znalečné pro , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, v celkové výši 37 246 Kč.22. Lhůty k zaplacení odvolací soud ve výrocích IV a V stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k tomu, že měla žalobkyně během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrad nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu.