Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 36.329,42 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 21.097,09 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.740,44 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 55.326,51 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení (odstavec II. výroku) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do limitu 150.000 Kč, přičemž první čerpání mělo být použito na nákup zboží u obchodníka ve výši 5.999 Kč, kdy žalovaný se zavázal splatit poskytnutý úvěr včetně úroku formou měsíčních splátek po 592 Kč. Dále pak žalovaný čerpal úvěr v částce 71.221, a to převodem na účet, což vyplynulo z přehledu transakcí. Žalovaný pak ve splátkách uhradil na poskytnutou částku celkem 40.890,589 Kč. Žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 1. 11. 2024 a o úhradu dlužné částky v celkové výši 63.166,95 Kč žalovaného upomínala v předžalobní výzvě dne 30. 1. 2025, která byla odeslaná na adresu žalovaného dne 3. 2. 2025. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy (§ 1810 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), kdy žalovaný jednal jako spotřebitel a žalobkyně jako podnikatel, byla žalobkyně jako věřitelka povinna v intencích § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V tomto však žalobkyně vycházela pouze z výše mzdy žalovaného 26.000 Kč, která nebyla nijak ověřena a z prohlášení žalovaného, kdy jediné zohledněné výdaje byly splátky blíže neoznačených závazků ve výši 10.996 Kč a rozdíl mezi příjmy a výdaji byl konstatován v částce 15.004 s tím, že závěr zněl, že je klient shledán úvěruschopným. S ohledem na uvedené, kdy žalobkyně nijak nezkoumala a neověřovala konkrétní výdaje žalovaného, okresní soud shledal předmětnou úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Plnila-li žalobkyně na podkladě takto neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku celkem částku 77.220 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátil již před podáním žaloby částku 40.890,58 Kč a žalobkyně má proto nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. v rozsahu 36.329,42 Kč. Úroky z prodlení pak okresní soud žalobkyni nepřiznal, a to s ohledem na znění ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.3. Proti tomuto rozsudku, co do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání a domáhala se jeho změny tak, aby žalovaný byl zavázán zaplatit jí z částky 36.329,42 Kč rovněž úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu od 9. 1. 2025 do zaplacení. Měla za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním jistiny dluhu s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Okresní soud v tomto případě přiměřenost dané lhůty k plnění zjišťoval z úřední povinnosti, aniž by žalovaný tvrdil a prokazoval okolnosti svědčící o jeho omezených možnostech plnění. Fakticky tak nahradil jeho procesní aktivitu. Otázka doby přiměřené možnostem spotřebitele je založena na tvrzeních a důkazech účastníků. Jestliže žalovaný žádné skutečnosti v tomto směru neuvedl, nebyl důvod odchylovat se od obecných pravidel splatnosti a prodlení. Soud prvního stupně vycházel zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Žalobkyně je však přesvědčena, že skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné. Citované rozhodnutí vychází z předpokladu existence sporu o možnosti spotřebitele plnit své povinnosti. V daném případě však žalovaný žádné okolnosti svědčící o nemožnosti nebo obtížnosti vrácení jistiny netvrdil, ani neprokazoval. Automatická aplikace závěrů uvedeného rozhodnutí proto vede k neodůvodněnému zvýhodnění pasivního dlužníka. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 výslovně uvedl, že povinnost tvrdit a prokázat dobu přiměřenou možnostem k vrácení jistiny nese spotřebitel. Žalovaný tuto povinnost nesplnil. Soud prvního stupně žalobkyni přiznal pohledávku představující nesplacenou jistinu, současně však zamítl nárok na úrok z prodlení s odůvodněním, že jistina dosud není splatná. Jestliže by nárok skutečně nebyl splatný, nebylo by možné jej soudně přiznat. Přiznání jistiny současně s konstatováním její nesplatnosti vytváří logický i právní rozpor. Stejně tak není přesvědčivý závěr, podle něhož by prodlení žalovaného vzniklo až nesplněním povinnosti uložené rozsudkem. Soud má posuzovat, zda k prodlení došlo již před zahájením řízení nebo v jeho průběhu, nikoli až v důsledku vlastního rozhodnutí. Odvolací soudy rovněž opakovaně dovodily, že pokud spotřebitel netvrdí a neprokazuje okolnosti odůvodňující delší dobu k vrácení jistiny, je třeba vycházet z výzvy věřitele k plnění a následného vzniku prodlení (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 28 Co 184/2023 či Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2025, č. j. 64 Co 481/2025). Žalovaný tedy v řízení neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně svých možností vrátit poskytnutou jistinu a nebyl proto důvod odepřít žalobci zákonný úrok z prodlení.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když z hlediska předmětu odvolacího řízení je rozhodující zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne , Anonymizováno, , na základě níž žalovaný celkem vyčerpal částku 77.220 Kč a na splátkách uhradil žalobkyni pouze částku 40.890,58 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně neověřovala ani příjem žalovaného, ani jeho výdaje.7. Odvolací soud rovněž souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. Zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), když byla uzavřena mezi podnikatelkou v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy žalobkyně ničeho nenamítala.8. Za situace, kdy v řízení vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 77.220 Kč, přičemž žalovaný zaplatil na splátkách pouze částku 40.890,58 Kč, okresní soud správně nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami, tj. 36.329,42 Kč a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.9. Pokud žalobkyně v podaném odvolání brojila proti nepřiznání úroků z prodlení z dlužné částky běžících již od 9. 1. 2025, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tímto svým odvoláním obsahově brojí proti stanovení splatnosti dlužné částky ze strany okresního soudu, nikoliv proti stanovení lhůty k plnění. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že v případě neplatné smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nelze tedy v daném případě vycházet ve vztahu k splatnosti takovéto pohledávky z výzvy věřitele. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku pak vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZoSÚ.10. V projednávané věci tedy určil splatnost nesplacené jistiny okresní soud, neboť k dohodě o splatnosti mezi účastníky zjevně nedošlo. Pokud se žalovaný nijak nebránil, že by nebylo v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit naráz, když netvrdil a neprokazoval svou majetkovou a sociální situaci, je nutno splatnost stanovit úvahou soudu, a to na podkladě konstitutivního rozhodnutí do budoucna, neboť žalovaný se nemůže dostat do prodlení, aniž by mohl o splatnosti svého dluhu dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vědět, přičemž tato se ve smyslu uvedené judikatury nemůže odvíjet ani od výzvy věřitele k plnění. Na daném místě pak lze souhlasit s úvahou okresního soudu, že je v možnostech žalovaného uhradit dluh ve splatnosti určené do tří dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025).11. Ze shora uvedeného je tedy zjevné, že žalovaný se v době vydání rozsudku nemohl dostat do prodlení s plněním dluhu.12. Jiná situace však již nastala v průběhu odvolacího řízení. Rozsudek okresního soudu již byl žalovanému doručen uložením na poště, přičemž tento proti vyhovujícímu výroku v odstavci I. nepodal ve lhůtě odvolání. V uvedeném rozsahu již tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, přičemž žalovaný do 3 dnů od jeho právní moci neplnil a dostal se tak do prodlení. Podle ust. § 1970 o. z. má tedy žalobkyně nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, ovšem pouze ve výši 11,50 %, a to podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. k 1. 1. 2026, činila repo sazba ČNB 3,50 %.13. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil tak, že přiznal žalobkyni 11,50% úrok z prodlení ročně z částky 36.329,42 Kč od 21. 3. 2026 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve zbývající části, tj. ohledně 12,75% úroku z prodlení ročně z této částky za dobu od 9. 1. 2025 do 20. 3. 2026 a ohledně 1,25% úroku z prodlení ročně z této částky od 21. 3. 2026 do zaplacení rozsudek jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.14. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo rozhodnuto podle ust. § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, nicméně žádné jeho účelně vynaložené náklady na obě fáze řízení se ze spisu nepodávají.