69 CO 219/2022-308 — Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, aby z exekuce vedené soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Přerov pod sp. zn. 203 Ex 32016/15 na návrh žalované proti povinnému [právnická osoba] v likvidaci, [IČO], sídlem [adresa], [anonymizováno] byly vyloučeny tam uvedené movité věci zamítl (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 12.362,50 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách po 1.000 Kč, když první splátka se stane splatnou třetího dne od právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, až do úplného zaplacení (výrok II.). 2. Včas podaným odvoláním rozsudek okresního soudu napadla žalobkyně, která rekapitulovala, co bylo předmětem žaloby, tedy že se jednalo o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí a pro případ, že toto nebude možné, domáhala se po žalované náhrady škody, a to zaplacením částky 211.490 Kč. Škoda jí vznikla v důsledku protiprávního jednání žalované a konkrétně tím, že nařídila dražbu věcí, o kterých věděla, že nepatří dlužníkovi, ale osobě žalobkyně. Odvolatelka se domnívá, že v této kauze je irelevantní, zda stavby jsou nebo nejsou pevně spjaty s povrchem země. Smluvní strany nájemní smlouvy se jasně a srozumitelně dohodli, že vlastnické právo k předmětným indikovaným stavbám přejde z osoby nájemníka na osobu pronajímatele v okamžiku ukončení nájmu a vypořádání smluvních závazků. Tento okamžik ještě nenastal. Tím, že žalovaná vědomě zpeněžila věci třetí osoby, jednala v rozporu se zákonem a v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně si předmětné pozemky pronajala od pronajímatele s úmyslem zřídit biofarmu, pronajímatel pozemků společnost [právnická osoba] vlastnil třičtvrtiny pozemků a bez chybějící jedné čtvrtiny podílu nemohl dokončit podnikatelský záměr, a to rozdělit pozemek na dvě parcely. Tím, že další spoluvlastnice ¼, [příjmení], vstoupila do insolvenčního řízení, nebylo možné dokončit záměr dříve než za 5 let. Žalobkyně přišla s návrhem, že si pozemky vezme do nájmu a bude se o jejich údržbu starat, přičemž nájemní vztah k dnešnímu dni ani jedna ze stran nevypověděla. Žalobkyně zřídila zahradní stavby dle závazku v nájemní smlouvě a o pozemky se starala. Nyní se cítí poškozená a okradená. Žalobkyně vybavila předmětné pozemky a vindikované stavby mnoha dalšími předměty, jako je houpačka, plastové zahradní jezírko, konve, zavlažovací systém a podobně. Ve vindikační žalobě žádá žalobkyně vyloučení pouze staveb A, B, CaDa jako alternativní petit náhradou za škodu ztrátou těchto staveb, která je mnohem větší, než specifikuje žalobní nárok. Závěr soudu o tom, že šlo o stavby trvalé, které měly sloužit žalobkyni a jejíž vlastnické právo mělo přirozeně po ukončení nájemního vztahu přejít do vlastnictví pronajímatele, je správný. Nešlo o nepochopení či porušení zásady superficies solo cedit, smluvní strany nájemního vztahu pouze sjednaly odkládací podmínku. Okamžik předání staveb byl sjednán na okamžik, kdy bude jejich realizaci nájemníkovi zaplacena. Platba byla sjednána dle vůle obou smluvních stran, a to recipročně. Jako úhradu za provedené investice do předmětu nájmu měla žalobkyně získat dlouhodobý pronájem předmětných pozemků. Žalobkyně prokázala, že stavby, a to práci i materiál financovala, investovala do předmětu nájmu v dobré víře, že buduje v souladu s podmínkami nájemního vztahu a se souhlasem a vědomím vlastníka. Odvolatelce je známa zásada civilního práva, a to že v pochybnostech o charakteru stavby je třeba se přiklonit spíše k závěru, že stavba je součástí pozemku. Zde ovšem k žádným pochybnostem nedochází, všem stranám známá nájemní smlouva, včetně příloh vyvrací jakoukoliv domněnku, spekulaci či pochybnost o vlastnickém právu k indikovaným stavbám. Odkládací podmínka a předmět nájemního vztahu byly sjednány jasně a přehledně, nejde o sporné či nejasné indicie a ani v průběhu soudního jednání nevznikla žádná pochybnost o vlastnictví těchto staveb. V příloze [číslo] smlouvy o nájmu podepsané dne 1. 10. 2014 je v článku 4.5. obsaženo ujednání o tom, že se nájemce a pronajímatel dohodli na odkládací podmínce:„ stavby zřízené nájemníkem v dobré víře“ na předmětu nájmu se stanou vlastnictvím pronajímatele až po ukončení nájemního vztahu a vypořádání vzájemných závazků a pohledávek. Odvolatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že nebyl platně smluvně vyloučen zákonný režim ustanovení § 506 o. z. Vychází ze skutečností, že tento paragraf má chránit právo menšinového vlastníka, vlastníka jedné čtvrtiny předmětných pozemků, kterým je paní [příjmení], která nikdy nenamítla neplatnost nájemní smlouvy ani jejich dodatků a jednotlivých ujednáních. Ustanovení § 1084 odst. 1 o. z. a § 506 odst. 1 o. z. jsou ustanoveními dispozitivními. Smluvní strany si mohou sjednat v souladu s autonomií vůle odlišné podmínky, než tato ustanovení obsahuje, nejde o kogentní normu. Nesouhlasí s názorem soudu, že sjednaná odkládací podmínka je neplatná, byla sjednána platně, jde o odchýlení se od zásady ustanovení § 506 o. z., která je normou dispozitivní, nikoliv kogentní. Ani v případě, že by soud nabyl odlišného názoru, pak by odkládací podmínka mohla být posouzena jen jako relativně neplatné ujednání ve smlouvě. Nový občanský zákoník se snaží absolutní neplatnost potlačit, proto primárně půjde o neplatnost relativní. Z uvedeného odvolatelka dovozuje, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 211.490 Kč z titulu náhrady škody a současně se domnívá, že tento nárok mohl být žalován i z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud soud zamítl její žádost o právní zastoupení, přestože splňuje podmínky ustanovení § 138 o. s. ř., bylo by porušením jejího práva na spravedlivý proces, pokud by soud posoudil její žalobní nárok jako chybně formulovaný, a proto jej zamítl. Domnívá se, že soud měl žalobu posoudit dle obsahu, nikoliv dle podané formy, z obsahu bylo prokázáno, že žalovaná získala neoprávněný majetkový prospěch zpeněžením cizí věci, ignorovala výzvy žalobkyně, věděla, že jedná protiprávně účelově a vědomě. Dále se odvolatelka domnívá, že jednání žalované naplnilo znaky trestného činu krádeže, mimo to porušila povinnost stanovenou § 2910 o. z. a úmyslně jednala proti dobrým mravům dle § 2909 o. z. Žalovaná je proto povinna plnit, neboť došlo k vydražení zahradních staveb, které nevlastní dlužník, o této skutečnosti byla opakovaně informována, přesto vydražila indikované stavby žalované v rámci exekuce dluhu třetí osoby. Odvolatelka poukazovala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1338/2009 a ztotožnila se s jeho závěry, že poškozeného nelze spravedlivě nutit, aby se nejdříve domáhal vydání bezdůvodného obohacení a teprve v případě neúspěchu vymáhá náhradu škody. Navrhovala proto, aby odvolací soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 211.490 Kč nebo aby tuto částku uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Proti rozsudku okresního soudu, konkrétně výroku II. podala včasné odvolání žalovaná, která vyjádřila nesouhlas s postupem soudu, který žalobkyni uložil zaplatit náklady řízení ve výši jedné poloviny po aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolatelka je přesvědčena, že toto ustanovení správně aplikováno nebylo, v dané věci se jednalo o vylučovací žalobu, později rozšířenou o žalobu na náhradu škody týkající se povinné [právnická osoba] v likvidaci, kde žalobkyně byla dříve statutárním orgánem. Exekuce se týkala nároku žalované související s pohledávkou na vrácení kupní ceny z důvodu zrušení smlouvy o prodeji nemovitosti, kdy dlužníkem jí byly zatajeny její vady. Žalobkyně nebyla v této věci úspěšná ani v primárním ani v sekundární žalobním žádání a neprokázala, že by byla vlastnicí věcí, o jejíž vyloučení žádala a dokonce má odvolatelka za to, že neprokázala ani investice do pořízení takových věcí z jejích prostředků. Neshledává tedy takové okolnosti, které by krácení nákladů řízení odůvodňovaly. Pokud se týká osobních a majetkových poměrů žalované, je sice vdaná, ale s manželem nežije, manžel má starobní důchod ve výši 5.788 Kč měsíčně a ona pobírá invalidní důchod ve výši 8.483 Kč a jiné příjmy nemá. Žalovaná není znalá práva, proto se musela v tomto řízení nechat zastoupit advokátem, kterému bude povinna uhradit jeho náklady. Vzhledem k tomu, že při jednání z časových důvodů cestovní náklady advokáta nebyla schopna doložit, dodatečně předkládala vyúčtování cest, podle kterých jsou celkové náklady za jízdné 2.436 Kč, 3x parkovné 270 Kč. Dále požaduje náhradu za ztrátu času jízdou ke každému soudnímu, to je 12 půlhodin po 100 Kč, tedy 1.200 Kč a 8 režijních paušálů po 300 Kč. Dále vyjádřila odvolatelka připomínky vůči použití tarifní hodnoty, kdy má za to, že by měla být použita tarifní hodnota podle § 8 odst. 1 AT, tj. punktum 221.490 Kč a celkové náklady, tedy dle odvolatelky činí 91.302 Kč, přičemž v jednotlivých položkách, tyto ve svém odvolání specifikovala a navrhovala, aby v intencích tohoto vyúčtování byl výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem změněn. 4. K odvolání žalobkyně se žalova