24 CO 198/2022-222 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu žalobce, kterou se vůči žalované domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 4 670 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 460 793,90 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem v [obec a číslo], 2. K důvodům tohoto svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce tzv. postavil v tomto řízení projednávanou svoji žalobu proti žalované na listině (jejím obsahu), nazvané„ potvrzení o přijetí daru a půjček“, kterou žalovaná, jak sama soudu v řízení potvrdila, podepsala dne [datum]. Ve smyslu § 2053 z. č. 89/2012 Sb., dále jen OZ, uznání dluhu plní utvrzovací funkci tím, že zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Toto uznání dluhu však není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím založit nový závazek, nemůže nahradit právní důvod plnění, tedy uznat nelze závazek, který nevznikl, neexistoval (chyběl-li zavazovací důvod). Po zhodnocení v řízení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobcem tvrzené závazky ze zápůjček, vyjmenované v „ potvrzení o přijetí darů a půjček“ (tj. na rekonstrukci domu a na pořízení automobilu, s ústně sjednanou lhůtou k plnění do konce roku 2018, z původní výše 300 000 Kč na celkovou výši 4 670 000 Kč), nikdy nevznikly, neexistovaly, chybí tedy zavazovací důvod, proto je nebylo možné ani žalovanou platně uznat. Jinak řečeno, provedené důkazy vyvrátily právní domněnku existence dluhu v době uznání ve vztahu ke zkoumané listině s datem [datum]. Na tomto závěru nic nemění ani ta skutečnost, že žalovaná v důsledku své určité naivity a lehkomyslnosti tuto předmětnou listinu, označenou jako„ potvrzení o přijetí darů a půjček“, která, byť i není psána složitě a nesrozumitelně, podepsala, ani její laxní přístup a pasivita v době mezi jejím podpisem této zkoumané listiny a datem, kdy od žalobce obdržela tzv. předžalobní výzvu. Pro právní posouzení věci jsou nerozhodné okolnosti, za nichž žalovaná (nesporně) svůj vlastnoruční podpis na zkoumanou listinu připojila. Pro nadbytečnost se soud nezabýval ani tím, zda ke každému z 32 tvrzených případů přenechání peněz, uvedených ve zkoumané listině, skutečně došlo, vzhledem k tomu, že úmysl žalobce při předávání jím peněz žalované musel být o jejich darování žalované, s ohledem na zjištěnou povahu jejich osobního vztahu, jejich zjištěné majetkové a osobní poměry, z nichž vyplývá zcela zásadně odlišná jejich životní úroveň, jakož i samotné chování žalobce k žalované v době, než došlo k „ odhalení“ jejich osobního mileneckého vztahu. Dovozoval-li žalobce poskytnutí zápůjček z časové souslednosti mezi výběry z účtů a vklady žalované, tak jen sama o sobě ta skutečnost, že žalobce peníze z účtů vybral, ještě nepotvrzuje tu skutečnost, že je skutečně předal žalované, navíc část jeho tvrzení byla vyvrácena provedeným dokazováním ohledně financování nákupu osobního automobilu zn. Mercedes. Toto financování totiž žalovaná doložila výpisem ze svého účtu, na který dne [datum] vložila částku 500 000 Kč a téhož dne z tohoto účtu odeslala platbu za zakoupení vozidla zn. Mercedes ve výši 632 411 Kč. Tomuto vkladu na účet žalované ve výši 500 000 Kč žádný výběr žalobce ze svého účtu ani časově, ani výší neodpovídá. Nadto žalobce tvrdil, že žalované na zakoupení tohoto vozu půjčil peníze až v září 2018, což však vyvrací prokázaný nákup tohoto vozu žalovanou dříve. Navíc v den, kdy žalobce ze svého účtu vybral částku 400 000 Kč, žalovaná vložila na svůj účet částku 270 000 Kč, kterou použila jako platbu na zálohu společné dovolené žalobce a žalované na Maledivách. I touto zjištěnou skutečností je tvrzení žalobce o tom, že zapůjčil finanční prostředky žalované na pořízení automobilu zn. Mercedes vyvráceno. Jde-li o částku 270 000 Kč, zde soud uvěřil tvrzení žalované, podpořené její účastnickou výpovědí a listinnými důkazy, ohledně komunikace žalobce s cestovní kancelář o tom, že tyto finanční prostředky na společnou dovolenou na Maledivách žalobce žalované daroval, když tuto dovolenou pro ně oba sám zařizoval, přičemž v souvislosti s tím, že tato dovolená se neuskutečnila, byla mu více jak jedna polovina z této částky, zaplacené na záloze cestovní kanceláři za žalovanou, cestovní kanceláří vrácena. Dále bylo pro soud významné pro přijetí závěru o tom, že byla vyvrácena vyvratitelná domněnka uznání dluhu zkoumanou listinou to, že žalobci nebylo možno uvěřit v jeho tvrzení o tom, že žalované finanční prostředky, uvedené ve zkoumané listině, z titulu zápůjček poskytoval, s představou, že mu je kdy žalovaná vrátí. Předně byl žalobce jednoznačně zpraven o tom, že žalovaná pracuje jako prodavačka v cukrárně s příjmem velmi nízkým (zhruba 11 000 Kč čistého měsíčně), že dům, ve kterém bydlí a který je rekonstruován, není v jejím vlastnictví, ale ve vlastnictví její matky, přičemž tato rekonstrukce domu započala ještě před tím, než žalobce s žalovanou navázali osobní vztah, tedy ještě před tím, než měl podle svého tvrzení žalobce žalované poskytovat nějaké konkrétní finanční prostředky, navíc, jak bylo zjištěno, rodina žalované není zcela nemajetná, což vyplynulo z výslechů svědkyň, ale i z provedených listinných důkazů. Proto tvrzení žalobce o tom, že měl představu, že mu půjčované finanční prostředky žalovaná vrátí za pomoci hypotéky, se jeví být soudu jako zcela nevěrohodné, když žalovaná, vzhledem ke svému věku, příjmu a majetkovým poměrům, natož pak v tak krátkém časovém úseku od podpisu zkoumané listiny, mohla jen velmi těžko v hypoteční bance peněžní prostředky získat, přičemž o tomto, vzhledem ke svým zkušenostem ve finanční oblasti, musel žalobce předem dobře vědět. Navíc si žalobce ani nic předem, než tvrzené zápůjčky žalované měl poskytnout, pro takový závěr o možnosti žalované vrátit mu finanční prostředky za pomoci hypotéky neověřoval. Jak bylo dále provedeným dokazováním zjištěno, žalobce je ženatý, je velmi zámožný, jeho životní úroveň je tak zcela diametrálně odlišná od životní úrovně žalované. Pokud by tedy žalobce měl skutečně vážně míněný úmysl, spočívající v tom, že finanční prostředky, o nichž tvrdí, že je poskytl žalované, bude po žalované žádat vrátit zpět, zcela jistě se dá předpokládat ve vztahu k jeho osobě a jeho poměrům, že by si takovou zápůjčku zajistil nejméně písemně uzavřenou smlouvou. Nelze nevzít v potaz ani tu významnou okolnost, že žalobce se po žalované začal domáhat vrácení jím tvrzených zapůjčených finančních prostředků až poté, co náhodně došlo k „ odhalení“ jeho osobního vztahu s žalovanou, navíc nikoliv sám, ale prostřednictvím osoby [jméno] [příjmení], kterou do té doby sám ani neznal, tato osoba obdobnou záležitost v minulosti nikdy neřešila, jedná se o osobou bez právního vzdělání, která v minulosti působila jako vyhazovač v hernách, nemá čistý trestní rejstřík. Vzbuzuje tak nejméně značné pochybnosti u soudu to, že by žalobce ve svém věku a při svých zkušenostech a osobních poměrech svěřil tak důležitou právní otázku osobě, k níž nemohl mít objektivně vzato žádnou důvěru. Vypovídal-li [jméno] [příjmení], jako svědek, před soudem k okolnostem, za nichž připravil a jednal s žalovanou v souvislosti se zkoumanou listinou, je tato jeho výpověď nevěrohodná, nevzpomíná-li si na jednou stranu tento svědek na takové základní věci, jako kde žalovanou a kdy jel navštívit, na druhou stranu pak ale průběh této své návštěvy popisuje velmi detailně. Tato jeho výpověď tak působila na soud zjevně účelově, předem připraveně. Uzavřel tak tedy, že tvrzení žalobce je zjevnou účelovou snahou žalobce tzv.„ se vyvinit“ před svou rodinou poté, co došlo k odhalení jeho velmi osobního mimomanželského vztahu s žalovanou a skutečnosti, že tzv.„ do žalované“ investoval nikoliv zanedbatelné finanční prostředky, a to i ty, které mají společné s manželkou. Proto byla žaloba žalobce soudem zamítnuta a o nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto, s ohledem na výsledek sporu, s využitím § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř. 3. Včasné odvolání si proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal, prostřednictvím svého zástupce, žalobce. Navrhl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě žalobce bude zcela vyhověno. 4. K důvodům tohoto svého odvolání namítá nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Z jeho pohledu je chybné, že soud prvního stupně na daný případ neaplikoval, ač tak ve skutečnosti učinit měl, ustanovení § 1949 a § 565 OZ, neboť listinu s názvem„ potvrzení o přijetí daru a půjček“ ze dne [datum] je namístě právně kvalifikovat jako potvrzení žalované o splnění závazku žalobce poskytnout žalované příslušné zápůjčky (tj. kvitanci) a dále jako potvrzení, jímž žalovaná žalobci stvrzuje, že jí konkrétní zápůjčky byly žalobcem poskytnuty v hotovos