21 CO 281/2021 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 34 C 108/2019 – 92 ze dne 11. 6. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 240 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 240 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 63 036 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že na základě ústní smlouvy o zápůjčce, jejíž podmínky sjednával přítel žalované [jméno] [příjmení], půjčila žalované celkem částku 240 000 Kč, a to bezhotovostními převody na její účet. Tvrdila, že dne [datum] jí poukázala částku 40 000 Kč, dne [datum] částku 120 000 Kč a dne [datum] částku 80 000 Kč a platby byly označeny„ [jméno] [anonymizováno]“. Protože žalovaná peníze ani přes výzvu nevrátila, žalobkyně uplatnila zároveň nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne [datum] do zaplacení, jelikož žalované poskytla lhůtu k vrácení peněz do dne [datum]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že s žalobkyní neuzavřela žádnou smlouvu o zápůjčce, neboť tato peníze přenechávala [jméno] [příjmení] na základě jejich dohod. Tvrdila, že mu pouze umožnila použít svůj účet jako platební místo, protože nedisponoval žádným bankovním účtem a peníze mu obratem po převodu předala. Dovozovala, že ve věci není pasivně legitimovaná a že [jméno] [příjmení] peníze žalobkyni vrátil v letech 2017 a 2018 platbami na její účet, označenými také„ [anonymizováno] [jméno]“. 3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a vyslechl svědka [jméno] [příjmení] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že se žalobkyně s žalovanou a jejím přítelem [jméno] [příjmení] přátelila přibližně od začátku roku 2016 a opakovaně jim půjčovala peníze. Žalobkyně a žalovaná začaly podnikat ve [právnická osoba] [anonymizováno], v níž byly obě jednatelkami. Žalobkyně poukázala žalované bezhotovostními převody na její účet celkem 240 000 Kč, a to dne [datum] částku 40 000 Kč, dne [datum] částku 120 000 Kč a dne [datum] částku 80 000 Kč. Konstatoval, že v řízení však nebylo prokázáno, ani přes jeho poučení, že by žalovaná peníze [jméno] [příjmení] předala. Ten vkládal v letech 2017 a 2018 na účet žalobkyně hotovost, která neodpovídala výši částek poukázaných žalobkyní na účet žalované, výrazně je převyšovala, přičemž některé z plateb byly označeny„ [anonymizována dvě slova]“, případně„ [anonymizováno] [jméno]“ nebo„ [anonymizováno] [jméno]“. Tyto vkládané peníze žalobkyně obratem přeposílala na účet [právnická osoba] [anonymizováno], do jejíhož podnikání se měl zapojit i [jméno] [příjmení], který se ze smlouvy o tichém společenství zavázal ke vkladu ve výši 1,4 milionu Kč. Soud prvního stupně uvedl, že proto neuvěřil, že vklady hotovosti, učiněnými v letech 2017 a 2018, [jméno] [příjmení] vracel žalobkyni peníze poukázané na účet žalované. Konstatoval, že označení plateb„ vklad [jméno], [anonymizováno] [jméno]“ bylo neurčité a neprokazovalo, že jimi byly vráceny právě předmětné částky a že za situace, kdy mezi žalobkyní (případně [právnická osoba] [anonymizováno]) a [jméno] [příjmení] nebyl jen jeden právní vztah, a nelze z předmětného označení plateb bez bližší specifikace vůbec dovodit, k čemu se vztahovaly. 4. Poukázal na ust. § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 2991 odst. 1, 2 o.z. s tím, že smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 odst. 1 o.z. je smlouvou reálnou a připomněl rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 ze dne 14. 5. 2004. Uvedl, že poukázání částky 240 000 Kč na účet žalované bylo mezi účastnicemi nesporné a že spor byl o to, z jakého právního důvodu žalobkyně peníze poukázala a zda je pasivně legitimovaná právě žalovaná. Konstatoval, že peníze byly poskytnuty na účet žalované, nikoli [jméno] [příjmení], když při zápůjčce není vyloučeno přenechání jejího předmětu vydlužiteli prostřednictvím jiné osoby. Poukázal na to, že aby však smlouva o zápůjčce byla s [jméno] [příjmení] skutečně uzavřena, musely by mu být peníze touto jinou osobou předány, tedy že je bezpředmětné, jak byla platba označena, pokud nedošlo k předání peněz [jméno] [příjmení]. Zdůraznil, že žalovaná však ani přes jeho poučení neprokázala, že žalobkyní poukázané peníze [jméno] [příjmení] předala a proto uzavřel, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce s [jméno] [příjmení] neuzavřela. Uzavřel, že obrana žalované, spočívající v tom, že byla pouhým platebním místem, nebyla prokázána. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná měla povinnost žalobkyni peníze vrátit, což dosud neučinila a neprokázala, že by za ni peníze vrátil [jméno] [příjmení] vklady hotovosti na účet žalobkyně v letech 2017 a 2018. Vysvětlil, že z neurčitého označení vkladů„ [anonymizováno] [jméno]“ apod., ve spojení s jejich neodpovídající výší, nelze žádným způsobem dovodit, že vklady souvisely právě s bezhotovostními převody na účet žalované v roce 2016. Zaujal závěr, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o žalobkyní přenechané peníze, a proto má podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. povinnost je žalobkyni vrátit. Nad rámec odůvodnění uvedl, že za tohoto stavu bylo bezpředmětné zabývat se tvrzením žalobkyně o tom, že peníze žalované přenechala na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalovanou, jelikož výsledek řízení by byl totožný. Prvostupňový soud přiznal žalobkyni zažalovanou jistinu, a to včetně zákonného úroku z prodlení podle ust. §§ 1968. a 1970 o.z. ve výši, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. g) AT, ust. § 13 odst. 4 AT a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a zopakovala v něm své tvrzení, že zápůjčka byla sjednána mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a [jméno] [příjmení] (druhem žalované) jako vydlužitelem. Tvrdila, že důvodem, proč byla částka ve výši 240 000 Kč poukázána na účet žalované, byla skutečnost, že [jméno] [příjmení] měl v době sjednání a poskytnutí zápůjčky několik exekučních řízení. Dovozovala, že bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] zápůjčku žalobkyni vrátil hotovostními vklady na její bankovní účty a že tedy není pasivně legitimována. Soudu prvního stupně vytýkala, že„ se nechal ovlivnit dojemnou výpovědí žalobkyně a jejího manžela v pozici svědka a ignoroval tak listinné důkazy, jejichž hodnověrnost na rozdíl od svědecké či účastnické výpovědi je nezpochybnitelná, aby následně rozhodl ve prospěch žalobkyně“. Poukazovala rovněž na to, že smlouva o tichém společenství byla uzavřena dne [datum], a že [jméno] [příjmení] před jejím uzavřením vložil na účet žalobkyně dne [datum] částku 200 000 Kč, dne [datum] částku 205 000 Kč, dne [datum] částku 200 000 Kč a dne [datum] částku 200 000 Kč, vždy s poznámkou„ [příjmení] [jméno]“. Připomínala, že společná firma [právnická osoba] byla nazvána podle křestních jmen obou společnic a jednatelek, tedy„ [jméno]“„ [jméno]“ a že je proto zcela nepravděpodobné, že by žalobkyně u půjčky pro [jméno] uváděla text„ půjčka [jméno]“. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta. 6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila a k ústnímu jednání před odvolacím soudem se nedostavila, věc byla proto projednána v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. za její nepřítomnosti. 7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Pos